Zatím nijak nepojmenovaný román na pokračování

Noty tančí po papíře jako hejno malých mravenců rozhozené jen tak nazdařbůh mezi řádky. Řádky? Ne, taky žádné řádky nejsou – ani jedna linka, co by naznačovala jen zdálnivě polohu skladby. Dívala jsem se na arch papíru jako blázen, než mi jej někdo vytrhnul z ruky.

„Promiňte!“ ozvalo se v ten samý okamžik, kdy do mě ze strany kdosi narazil. Nemotorně jsem se ohlédla na velikého mladého muže s obrovským kontrabasem v jedné ruce. Druhou ruku měl volnou, to proto, aby mi mohl neohrabaně vzít noty a pak ještě lapit stojánek. Vrhl na mě poněkud nechápavý pohled, kde bylo snad trochu hněvu, a kamsi odspěchal. Pomalu jsem pochopila, že možná na pódiu překážím a rychle jsem poodešla do druhé části plovárny, kde byly zatím jen tak zkusmo rozestavěné stolky a naskládané židle na sobě po jedné straně šaten. Odtáhla jsem si jednu židli možná co nejdál od jeviště a sledovala ten zmatek pobíhajících lidí s hudebními nástroji, lidí bez nástrojů, lidí s různými papíry a lidí, kteří jen tak stáli a nechápali stejně jako já.

 

Byl konec června, léto bylo již probuzeno a každý se na něj těšil po deštivém jaru. Nebe bylo bez mráčku a podvečery, jako byl tento, nebyly ani tak horké, zato nadmíru příjemné. Při těchto tak chválihodných okolnostech se městská rada dohodla, že bude pořádat každý den na místní plovárně taneční podvečer s hudbou. Proto objednala swingový orchestr, který pro naši radost měl hrát celý týden. Samozřejmě, že pánům radním šlo bezvýhradně jen o to, potěšit obyvatele našeho města, ale moc jsem nerozumněla tomu, proč si vybrali zrovna jazz. Na jednu stranu v Novém světě je takhle muzika symbolem moderny a také tady v Evropě si lidé začali osvojovat tento typ hudby, jenomže v Čechách se nejen hrál jazz americký, ale mnohdy se tvořil i jazz český. Nějak jsem si to nedovedla představit. Přišla jsem se tedy podívat a první co vidím – noty bez linek. Moderní muzikanté jsou vážně zvláštní.

Dohodla jsem se s pár přáteli, že se na první slavnostní večer zahajující sedm dní nepřetržité hudby půjdeme podívat. Nepřetržité hudby, to je špatně řečeno. Parket byl otevřen vždy od páté hodiny odpolední a plovárna se měla zavírat kolem deváté, ale kdyby bylo mnoho zájemců o prodloužení, prodloužilo by se. Obzvlášť má kamarádka se velmi těšila, jelikož měla ohromnou radost z každého neobvyklého povyražení, ať už to bylo cokoli, hlavně, aby tam bylo mnoho lidí.

Jí jsem taky někdy nerozumněla.

V každém případě jsem neváhala a kývla na její návrh, protože koneckonců na tancovačkách je vždycky mnoho lidí a to slibovalo, že by se tam mohl ukázat i jistý chlapec z gymnasia. Ona do něj byla už po dlouhou dobu zamilovaná a já jí nechtěla kazit domněnku, že kdyby na něj náhodou narazila, tak ji vyzve k tanci.

Když jsme dorazily, celá plovárna už byla připravená. Kruhovité jeviště bylo postaveno naproti vodě, hned vedle stánku s občerstvením (ten mimochodem ku příležitosti takovéto velké akce rozšířil sortiment a navýšil ceny). Taneční parket byl o trochu nižší než ten, který měl posloužit orchestru, ale za to mnohem prostornější. Obrovský dub, který se tyčil uprostřed plovárny, byl ověšen spoustou malých kýčovitých lampiónků.

„No není to úžasné!“ pozvdechla Julie, má kamarádka, když jsme vstupovaly vrátky a před námi se rozprostřela tato neobvyklá scéna. Chvilku se ještě jako omámená rozhlížela kolem sebe a pak se rozeběhla malými krůčky ke skupince lidí, ve které se schovával jistě i onen chlapec z gymnasia.

Usoudila jsem, že to nevypadá zas tak zle, tedy až na ty lampiony. Posadila jsem se k jednomu ze stolků, teď už důmyslně rozmístěné pod dubem a pokryté zářivě bílými ubrusy, a objednala jsem si víno. Pomalu se na plovárnu trousili lidé a vybírali si stolek, nebo chodili ke kiosku pro pití či brzkou večeři. S úderem páté hodiny na jevišti stanul náš pan starosta a hovořil dlouho o věcech důležitých a nedůležitých, každopádně však velmi nezajímavých. Plovárnou se šířil čím dál tím větší hluk, jen pana starostu to jistě nevyvedlo z míry a svůj patnáctiminutový projev dovedl až do svého konce. Možná proto se ozval jen tak chudý potlesk, když pak starosta pozval kapelu na jeviště. Orchestr tvořilo osm či devět mladíků. Jeden se chopil trubky, jeden fagotu, jiný zase saxofonu, dva klarinetu, jeden sedal za bicí, další ladil housle. Za kontrabas se postavil muž, kterého jsem již tak nešťastně poznala. Beze slova vstoupili na jeviště a začali hrát rychlejší jazzovku. Parket se pomalu začal plnit tanečníky. Měla jsem kamennou tvář, to aby případně Julie nepoznala, jestli se mi hudba líbí či ne. Nebyla jsem si tak docela jistá, co bych jí řekla. Ale mé obavy nebyly namístě, protože Julie si už klestila cestu mezi páry na parketě - kupodivu za sebou táhla klopýtajícího a jistě ještě mírně zmateného chlapce s gymnasia.

Po delší předehře vystoupal k mikrofonu zpěvák. Začal zpívat. Měl jemný a krásný baryton. Přišel mi docela pohledný a už se mi na tváři objevil malý úsměv, který vykouzlila kombinace zpěvu a vzhledu toho mladého muže u mikrofonu. Byla to jakási píseň s anglickým textem, nerozumněla jsem tomu, ale i tak jsem cítila podivný klid, který se mi rozléval po celém těle. Zalekla jsem se toho neočekávaně příjemného pocitu a rychle si objednala ještě jednu sklenku vína. Nechtěla jsem připustit, že jsem díky jazzu okouzlená a to navíc ještě hned u první písničky. Možná mne jen okouzlil ten zpěvák, byl totiž neobyčejně hezký. Sám o sobě to byl velký elegán. Byl oblečen do černého smokingu, jako ostatně všichni pánové z orchestru, ale toho jsem si předtím ani nevšimla. Jednu ruku měl taktně pokrčenou v lokti, snad aby navázal přátelštější atmosféru, tou druhou občas udělal podbízivé gesto k posluchačům, jen zřídka si přidržoval mikrofon. Černé vlasy měl upravené, pramínek mu padal do čela. Postavou byl štíhlý a vysoký – ale ne příliš, tak akorát. Musela jsem se udivovat nad jeho uměním pasivní komunikace (o tom jsem četla minulý týden ve článku denních novin v oddílu pro mladé vzdělance, který obsahuje nové poznatky vědy, ale také filosofické a etické zajímavosti. Jaké jsou jiné způsoby komunikace, než řečí?), neustále se usmíval a mrkal do obecenstva. K tomu ještě připočtěme jeho zpěv v němž neustále dával důraz na trioly a glizanda. Působilo to ohromě. Koneckonců celá kapela najednou vypadala velmi sehraně. Pánové si hudbu užívali a smáli se jeden na druhého... Po odehrané písni jsem věnovala potlesk tomu zpěvákovi. Když se rozezněla druhá písnička, přiběhla ke mně Julie i s jejím tanečním partnerem.

„Tak co tomu tady říkáš?“ ptala se mne dychtivě a posadila se na volnou židli vedle celá udýchaná.

„Ále, celkem to tu ujde,“ odbyla jsem ji aniž bych spustila oči z toho mládence u mikrofonu.

„Zdravím, milé dámy, copak tu tak sedíte?“ Přerušil mne kdosi příchozí za mými zády. Ohlédla jsem se a spatřila Martu, mou další přítelkyni, která právě nesla dvě sklenky bílého, ta druhá nejpravděpodobněji patřila Julii.

„Já se asi na chvilku vypařím.“ hlesl Juliin mládenec, jistě zaskočen tak početnou dámskou společností, a ve vteřině zmizel.Poohlédla jsem se za ním.

„Povídej Máří,“ ptala jsem se podbízivě, „jakpak je na tom pan Stránský?“

„Ale jdi, prosím Tě, to máš marné. Nemluví, nesměje se a tančí mizerně.“ odvětila sklesle.

„Jak se vám zamlouvá kapela?“ nadhodila téma Marta, zjevně obdařená o poznání lepší náladou než Marie. „Názory na pana zpěváka?“ mrkla na mě.

„Hm, vcelku sympatický.“ odtušila jsem.

„Sympatický?“ znovu ožila Marie, „Mě se tedy líbí moc, škoda, že jsem tu zrovn s Markem!Ale co, vždyť na něm může nechat oči každá tady. On si může vybírat!“

„Já tedy ne!“ ohradila jsem se. „Mě přijde zcela normální.“

„Nu, já vám nevím, dámy. Je velmi pohledný, to se tedy musí nechat, ale podívejte se na něj pořádně. Nepřipadá vám, nějaký... podezřelý?“ ptala se opatrně Marta s nakrčeným nosem.

„Ale ne, copak máš na mysli?“ lekla se Marie.

„Nepovídej mi, že nic nevidíš, Maruško! Jen se koukni na tu ruku a celou tu hubenou postavu, jak se drží...“

Začínala jsem něco tušit. „Ty myslíš, že by snad mohl...?“

„ No ano.“

„To snad ne!“ vykřikla Marie.

„Ale ano, prosím Tě. Vždyť koneckonců ani nevypadá příliš mužně. A muži takového typu jsou přece přitažliví jako on, nebo snad ne?“

„No, já nevím... Ty pohyby... nu, možné to je. Ale já vážně nevím. Co myslíš Ty, Ani?“

„Já myslím, že je úplně normální. Nebo ne, já nevím!“ odvětila jsem se znuděným výrazem, velmi nezaujatá jejich konverzací. „Zeptejte se ho, když to tolik chcete vědět!“

Obě dívky se ironicky pousmály a odcupitaly vypovědět svou myšlenku někomu dalšímu. 'Tak vy si myslíte, že se mu líbí chlapci? Ale to se jistě dozvíme. Já nejsem stydlivá jako vy, dámy...' pomyslela jsem si a při té představě se potichu zasmála. S touto myšlenkou jsem si pohrávala ještě malou chvilku a pak ji odhodila jako zmuchlaný papír do nejtemnějšího koutku mé mysli. Samozřejmě, že bych se neodvážila byť na něj jen promluvit (ledaže by on sám mne oslovil!) natož se ho zeptat na tuto absurdní otázku. Koneckonců tyto večery budou pořádány ještě celý týden. Copak se o něm asi ještě dozvíme?

 

Nadcházející večer jsem se vypravila na plovárnu znovu. A znovu jsem si přizvala Marii a Martu, mé vynikající společenské přítelkyně. Naštěstí se obě brzy vydaly na parket, tak jsem se mohla nerušeně věnovat činnosti, která mne dosti zaneprazdňovala – pozorováním lidí, poslouchání hudby a také... pozorováním zpěváka. Na zářivě bílých stolcích ležely jakési nové lístky, které měli od nápojových lístků velmi daleko a které jsem tedy se zájmem začala studovat, ale ihned jsem tušila, co se asi z onoho lístku dozvím.

'Swingový orchestr z města Jablonce zvou dámy a pány...' nezajímavé propagační řeči, které byly u všech takovýchto hudebních uskupení v módě. Znuděně jsem položila arch papíru zpět na stolek, ale vzápětí jsem ho zase uchopila a rychle rozevřela kartu. Na vnitří straně totiž stálo: Vedoucí souboru a zpěv …...... Vojtěch Ladovský.

Pod tímto jménem bylo ještě uvedeno dalších osm, ale mě stačilo jen toto jedno.

Dnes mu to slušelo stejně jako včera. Právě zpíval pomalou bluesovou melodii Mám svou samotu rád, ale ačkoli měla smutný text, z jeho úst zněla velmi pozitivně. Zasněně jsem se zakoukala na celý ansábl.

Až po chvíli jsem si všimla kolik lidí zaplnilo plovárnu. Bylo jich tu o poznání více než včera. Bylo vidět, že městská rada nejspíš udělala velkou radost svým ovečkám. Děti běhaly mezi stoly, lidé tančili a klábosili, slunce zapadalo a kýčovité lampionky se nadále houpaly na statných větvích dubu. A kapela hrála se stejně velkým nadšením. Ano, potřebovali jsme trochu toho městského stylu.

Přitočila se ke mně Marie a pošeptala mi:

„Pročpak netančíš? Toník by určitě chtěl, ale víš, vždyť Tě zná. Příliš se bojí odmítnutí.“ Mrkla na mě s úsměvěm a zase odtančila.

Toník... Jeden chlapec z obchodní školy, co bydlel nedaleko mého domu. Vlastně to byl můj soused. Znali jsme se už kdovíjak dlouho. Byl milý, jenže... strašně se styděl. Tancovat s ním? Ani náhodou!

Jak večer ubíhal, stmívalo se a já popíjela již několikátou sklenku v pořadí. Orchestr hrál romantickou meloodii houpavým rytmem a pan Ladovský zpíval Dívko v modrém. Mírně jsem se houpala do rytmu a smála se na něj.

Vojtěch Ladovský zvláštně kynul k parketu a smál se. Pak najednou uchopil ruku jedné mladičké slečny a vytáhnul jí na muzikantský parket, následně s ní začal tančit během mezihry. Velmi se na ní usmíval. Když mezihra končila, poslal tu dívku nazpět jejímu tanečnímu partnerovi. Dívka celá hořela, když si šla poté sednou ke stolku a s nadšením vyprávěla své neutuchající pocity jiným dámám.Cítila jsem se dosti pohoršena.

Stejně se mu dívky nelíbí! Dupla jsem si podpatkem a zavrčela na onu dívku, když byla v dostatečné vzdálenosti. Po chvíli jsem se zvedla a odešla domů, odhodlaná se dál nekoukat na to, jak jsou všechny dívky v okolí z jednoho průměrného zpěváka naměkko.