Jar of hearts - kapitola šestá

Zdravím lidi!!! Tak po týdnu jsem tu s novou kapitolou. Jsem velice zvědavá co na ni řeknete. Seděla jsem nad ní opravdu dlouho, protože mi to dneska vůbec nešlo. Ani ta poslední scéna :D Roxanne si okusí v realitě co přináší být upírem a pozná jednu zajímavost ze života upírů. Nebudu se divit za vaše rozpolcené pocity - tak to působí i na mě. Možná je to účel, ale nicméně budu ráda za váš komentář. :)

Přeji hezké čtení!

Klaný

 

 

 

 

„Spíš?“ promluví na mě, po hodně dlouhé době ticha, Charles.

„Už ne.“ syknu, ale stále mám zavřené oči. Jsem schoulená u okénka, ramena přikrytá svou bundou a hlava mi zlehka drkotá o dveře spolujezdce, jak jedeme po ne příliš upravené vozovce. Ani bych tak neusnula – je to děsně nepříjemné, vnímat každý hrbol a díru v té silnici.

„Zastavíme tamhle na bezínce, musím si protáhnout nohy.“ oznámí mi Charles, odbočí na krajnici a najede na silničku k staré ne-moderní benzínové pumpě. Zastaví u pumpy, s tím, že rovnou natankuje. Též vylezu z auta a všimnu si tlouštíka ve vnitř benzínky, jak si nás prohlíží a hlídá, jestli neodjedeme bez placení. Skloním se ještě do auta a z batohu si vytáhnu peněženku.

„Dobrý večer.“ pozdraví jako první tlouštík za kasou a prohlédne si mě od paty až po hlavu.

„Dobrý.“ odpovím a trochu se zakaboním na přímé osvětlení nade mnou. Venku je příjemná tma a pouliční lampy mi nevadí, ale tohle světlo mě bodá v očích.

„Copak, vadí vám naše světla?“ zeptá se tlouštík.

„Ne, jsem jen rozespalá.“ utrousím a vydám se dál, do skoro prázdných regálů. Sem tam se najde nějaký starý časopis nebo výtisk novin, pixly bonbonů, krabice s čokoládovými tyčinkami, pár žvýkaček, osvěžovače do auta a lednička s posledními láhvemi staré dobré coca-coly a obyčejné vody. Otevřu ledničku a všimnu si, jak sebou tlouštík trhne. Jako kdyby můj pohyb nečekal, jakoby čekal něco jiného. Co s ním, sakra je? Když se na něj ohlédnu, ihned se zadívá jinam a dělá jakoby nic. Šáhnu do ledničky pro dvě balení neperlivé, dobře vychlazené vody a porozhlédnu se ještě po něčem jiném, co by bylo k mání. Po rozhodnutí, že nic dalšího nepotřebuji, přejdu ke kase.

„Můžu se zeptat, máte tu záchod?“ optám se. Použila bych i slovíčko toaleta – ale myslím, že na této benzínce se toaleta nenajde, maximálně záchod nebo hajzl.

„J-jo, tam vzadu, poslušte si.“ kývne na mě zmateně tlouštík a namarkuje dvě balení vody.

„Díky.“ utrousím nejistě a vytáhnu dvou dolarovku z peněženky.

„Drobný si nechte.“ dodám a on se na mě obdivuhodně podívá. Prachy potřebuje on, já ne.

„Děkuji mnohokrát.“ vyhrkne ztěžka a uznale na mě kývne.

„Odskočím si, tu vodu tu nechám, pak se pro ni vrátím.“ oznámím mu, otočím se na patě a jdu tedy někam tam dozadu, kde se nachází „hajzl“.

„Jistě, jistě.“ dodá ještě a cítím jeho pohled na zádech, jak mě propaluje a pálí do mě černou díru.

 

Najdu dveře s nápisem WC, otevřu dveře a naskytne se mi pohled, ještě na jakž takž čistý záchod, ale i tak – potřeba na malou mě ihned přešla. Ale přesto jsem se na WC zavřela a nahlédla na sebe v ušmudlaném zdrcadle. Vypadala jsem hrozně, bledě, vyzáble, bez života. Zřejmě to bude tím, že jsem ještě nepožila krev. Charlesovu krev. Když mi ji nabízel včera u mě, nepožila jsem ji, neměla jsem na to. Raději jsem ji vylila do umyvadla s tím, že to vydržím. Vydržím nepít – nežít. Nedivím se tomu tlouštíkovi, že je ze mě tak nervózní, vypadám, jak tuctová troska, mrtvola. Vlastně, já jsem mrtvola. Zatřepu hlavou, abych vytřásla z myšlenek ten pesimismus a vyjdu z WC.

Projdu poloprázdnými regály a vrátím se ke kase, kde na pultu stojí mé zakoupené vody, ale za samotným pultem nestojí nikdo. Třeba někam šel...

 

„Ty čubko jedna, teď tě zastřelím a zbyde z tebe jen hlína do kytek.“ uslyším zhrzeně za sebou a rychle se otočím. Za mnou stojí tlouštík s brokovnicí v ruce a hraje si na velkého hrdinu. Pomalu zvednu ruce.

„Nechci vám ublížit.“ utrousím a modlím se, aby nás Charles zahlédnul.

„Jéžiš, to už jsem slyšel tolikrát!“ ucedí tlusťoch a řekla bych, že se potí až na zadku.

„V klidu odejdu a už se tu nikdy neukážu, jen projíždím a přišla jsem si jen pro vodu.“ začnu se bránit klidným hlasem.

„Zmlkni, vůběc mě to neza-“ ani to nestačí doříct a v tu chvíli mu vytrhnu brokovnici z ruky a dám mu právoplatnou facku s poměrně velkou dávkou síly, že se zastaví o jeho poloprázdný regál. Tlouštík zakvíkne, jak to prase na porážce a začne se klepat strachy.

„Prosím, neubližuj mi!“ začne histericky křičet.

„Nechci ti ublížit!“ opáčím nechápavě a brokovnici pustím na zem. Dostal svou lekci, neměl mi říkat čubko, ale teď už ho nechám být. Je to člověk. Otočím se na patě a přejdu k pultu, čapnu do rukou svoje vody a odporoučím se ven...avšak...když se chystám vyjít ven padne výstřel.

 

 

 

 

 

 

„Roxanne, teď drž!“ napomene mě Charles a cítím, jak se mi prsty dloube v rameni, aby vytáhl stříbrnou kulku, která mi rozežírá celou pravou ruku. Histericky křičím bolestí, až pomalu upadám do mdlob, jenže návaly bolestí mě přivedou zpět do reality a je to nesnesitelné.

„Už to bude.“ sykne tiše Charles a pomalu začne dostávat z mé ruky kulky. Ihned, jak Charles vyjme kulku z mého ramena opadne ze mne za tíživa a mučivá bolest. Začnu nabírat kyslík a děkovat andělíčkům že žiji.

„Do prdele práce.“ sykne Charles a stříbrnou kulku zahodí někam do pryč. Já vytřeštěně zírám nad sebe, na černou oblohu posetou několika hvězdami a nabírám dech. Teprve teď vnímám, že ležím na betonové zemi, mokré, smradlavé od benzínu. Furt jsme u benzínky.

„Pojď Roxanne, musíme jet, než někdo přijede a někoho zavolá, nepotřebujeme problémy.“ řekne zadýchaně Charles, opatrně mě chytne za druhou rukou, mé levé rameno si obmotá kolem krku a zvedne mě. Sotva se postavím na nohy, pokouším se jít, nohy za sebou šourám. Nemám sílu, nemám energii. Charles mě naloží do auta, na zadní sedadlo a rychle nasedne za volant. Nastartuje a za smyku pneumatik, rychle odmatud odjíždí. Na benzínce zbyla jen krvavá stopa jejího zaměstnance.

 

 

Místo toho, abych byla v pohodě a myslela si, že už je mi lépe, mi bylo naopak čím dál tím hůře. Charles mě neustále pozoroval ve zpětném zrcátku a byl nervózní. Sem tam bouchnul do volantu a sám pro sebe si něco zamumlal. Za to já se klepala jako osika, zuby mi drkotaly, ale zima mi nebyla. Potila jsem se, zavalovala mě vlna vedra, ale horečku jsem neměla. Můj krk byl v jednom ohni a žaludek si vybíral svoji daň. Já blbá!

Charles zastavil u nejbližšího motelu a zabral pro nás na jednu noc pokoj s koupelnou. Auto nechal přímo před našemi dveřmi, bytu – pokoje číslo patnáct. Čapl mě a co nejrychleji přenesl dovnitř. Položil mě na dvoulůžkovou postel, do kytičkovaného přehozu a ihned za sebou zavřel a zamknul dveře. Vysvlékl se z jeho hnědé bundy a vyhrnul rukávy tmavé košile. Z mini koupelny od vedle přinesl pár navlhčených ručníků a podepřel mi s nimi hlavu. Koukala jsem na něj a cítila se, jak kdybych vyfetovala tu nejhorší značku Kokainu. Špatná extáze. Svět se mi motal a krk jsem měla jak na rožni.

„Ty jsi nepila, že ne?!“ osočí mě naštvaně.

„Ne.“ zachroptím a přetočím se na bok.

„Musíš se napít, teď hned, jinak umřeš Roxanne.“ řekne Charles a přijde mi, že tato věta začíná být na denním pořádku. Rychle se obrátí a zmizí zase v koupelně. Na to je ihned zpět a přinese kelímek, do kterého se dávají zubní kartáčky a zhurta usedne na postel ke mně. Z bundy si vytáhne kapesní nožík a rozevře ho. Párkrát zatne levou pěst, aby mu vylezly žíly a začne podélně pomalu řezat. Nasaji vůni krve a zhoupne se mi žaludek.

„Dej to pryč.“ zaliknu se, naběhnou mi sliny a mé chuťové pohárky povstanou.

„Musíš pít.“ zatvrdí se Charles a kroutí hlavou. Pak nastaví kelímek a dá ruku nad něj, horká a tmavá tekutina začne zkapávat do kelímku. Ten zvuk odkapávání je děs. Je to jako buben, který vám zazní u ucha. Ta vůně. Sladká – úplně ji cítím na jazyku. Ne! Nemůžu!

„Musíš...“ sykne Charles a nahlíží nad kelímek.

„Ještě trochu...“ dodá trpělivě, jenže mě právě došla trpělivost. Upír ve mě se probudil. Vztyčím se na bolavém rameni a překonám těch pár centrimetrů mezi námi, drsně uchopím jeho ruku a přisaji si na jeho ránu.

„Roxanne, ne!“ vykřikne ještě Charles, ale to už je pozdě. Nasaji jeho krev do mého krku a začnu si plnit jícen a dále žaludek. Ta chuť je neodolatelná. Mohla bych ji vnímat neustále. Chci víc. Ne jen pár doušků. Všimnu si, jak se Charles začne cukat a vzpouzet se.

„Co jsi to udělala....“ sykne Charles a najednou mě zprudka odstrčí, položí na záda a zakousne se do mého krku. Ujde mi tichý bolestivý sten, jenže po chvílí začnu pociťovat něco zcela úplně jiného. Ne bolest – ale rozkoš. Začnu se svíjet. Ne vzpouzet, ale otírat se o jeho tělo. Je to úplně jiné, než jsem si myslela. Vzbudí se ve mně tisíce hormonů a já upadám do nepřekonatelného chtíče. Strhnu mu košili, které upadne pár knoflíčků a odhodím ji na zem. Za to on se věnuje jen vysávání mé životní tekutiny. Místo rozkoše se najednou objeví panika a já ucítím ohromný tlak u srdce. Už to je moc! Vysává ze mě poslední zbytky života!

„Přestaň.“ ucedím, avšak žádná odezva. Začnu ho bít pěstmi do zad, ale začínám být bez síly. Nezbyde mi nic jiného, než se do něj též zakousnout. Zuby zabodnu do jeho ramena a beru si od něj, to co on mi vzal. Přespříliš!

Jenže to se asi zase nezalíbí jemu, a aby mě vythrl z kousnutí jeho ramene, agresivně mě chytne za vlasy a zatáhne do zadu, abych odvrátila hlavu. Vycením na něj zuby, za které se stále stydím a nechtěla bych sama sebe vidět, jak je na něj cením, na tož jak je ryji do jeho kůže. Zuřivě se mi podívá do očí a já uvidím tu temnotu v jeho očích. Tu zlobu a nenávist. Zavrčí, jak vzteklý pes a řekla bych, že i chvíli uvažoval o tom, že mě připraví o můj bezradný život.

„Pusť mě.“ procedím mezi zuby a byla to otázka života a smrti, aby mi ty vlasy vážně pustil, jenže naivně jsem si myslela, že tím to končí. Ty vlasy mi opravdu pustil, ale na to se rukou opřel do mého bolavého ramene a zapřel mě do postele, do květinového přehozu. Začal ze mě strhávat oblečení a mě se to nevýdaně líbilo. Jeho rána na rameni krvácela a malé potůčky krve putovaly po jeho prsních a břišních svalech náležitě vypracovaných. Zvedla jsem hlavu, abych mohla tu sladkou tekutinu olíznout, jenže on mě zastavil a opět přitiskl do postele. To mě naštvalo. Chytnul mě pod krkem a druhou rukou mě zbavil kalhot. Zasyčím na něj, jak nespoutaná dravá kočka a vůbec se mi nelíbí, jak agresivně se chová. Jeho sevření u krku je pevné a mě zbavuje dechu. Začnu se bránit druhou rukou a nehty ho seknu po obličeji. To ho rozzuří ještě více, uvolní mi krk, a pustí se do mých stehen, kdy se je pokouší dát od sebe. Co to sakra dělá!  Bojujeme mezi sebou, jak dvě šelmy a každý chce docílit svého. Vetře se mi svým tělem mezi stehna a ruce pevně chytne nad hlavou. Jednou rukou povolí své kalhoty a to napětí překoná mezi námi sexuálním spojením.

 

 

Prohnu se v zádech a přijdu snad o všechny smysly. Vím, jaké to je. Sex. Avšak sex s upírem, je nevýdaně něco úplně jiného. Zalapu po dechu a on se na mě položí celou svou vahou. Nevadí mi to. O dech jsem připravena, tak jako tak. Cítím, jak ve mně pulzuje, jak se ve mně rozprostírá teplo a motýli lítají. Pustí mi ruce, aby se mohl zepřít na loktech a dát mi co proto, protože stále vypadá rozzuřeně. Nevím co s volnými rucemi, a tak je ponořím do jeho delších špinavě blonďatých vlasů, avšak, jak mu prsty projedu kolem spánků – stane se mi to co u Maddison. Uvidím Charlesovo pravé já. Uvidím záblesky jeho života. Malý kluk si hraje s červeným míčem a má z něj neuvěřitelnou radost, avšak míč se mu zakutálí k malé blonďaté holčičce. V růžových šatičkách, vypadající kouzelně. Ucítím i jeho pocity. Tenkrát, když ji uviděl poprvé, věděl, že ji bude milovat na vždy. Cítil k ní vše krásné, co muž může cítit k ženě. Tento pocit sdílel opravdu dlouho. Další záblesk se ji naskytl. Malá holčička vyspěla v krásnou mladou ženu a vzala si Charlese, za svého manžela. Oba byli upíři. Oba byli urození. Oba byli čisté krve. Vše bylo v pořádku, až do dne, kdy ho opustila. Zmizela za jiným mužem. Už ji nikdy neviděl. Zloba, nenávist, žárlivost. Zaslepovala ho několik desítek let!

Z ničeho nic přestanu vnímat jeho nitro, protože Charles mi stáhne tvrdě ruce a propaluje mě nenávistně.

„Ještě jednou tohle uděláš a zabiju tě!“ ucedí, odtáhne se a odejde do koupelny. Zabouchne se tam. Začínám věřit, jeho slovům.