Jar of hearts - Kapitola sedmá

Dobrý večer lidi :))) Tak tady máte předvánoční kapitolu, ale snad ne poslední v tomto roce. Pokusím se sepsat další kapitolu během prázdnin a snad se povede. Tato kapitola je krátká, to uznávám, a možná pro některé zbytečná. Především jsou tam dialogy mezi Roxanne a Charlesem. V příštím díle už můžete očekávat příjezd do New Yorku a co bude následovat, co se stane a s kým vším se Roxanne sejde a hlavně koho tam potká, prozradím NĚKOHO, koho rozhodně ona čekat nebude :D ale i tak vám to nic neřekne ;)

Nebezpečné známosti asi do Vánoc nestihnu. Bohužel...možná v pátek, kdyby se poštěstilo - ale to je tak na 20%. I přesto...Přeji Vám krásně prožité svátky, ve zdraví a veselosti. Užijte si je - mají být poslední :D Rok 2012 se blíží :D

PS: To byla samozřejmě sranda :D Přeji hezké čtení! ;)

 

 

 

 

 

 

Kdybych byla živá a měla funkční srdce, vím, že by splašeně bilo a cítila ho až na spáncích. Stále jsem ležela na posteli a neustále zírala nad sebe, na ošklivý šedý strop. Vnímala jsem, jak se z vedlejší místnosti linul zvuk vrzavého kohoutku, starých vodovodních trubek a dopadající vody na studené kachličky sprchy. Sprchoval se. Smíval ze sebe zlost, vztek a zbytky adrenalinu. Byl naštvaný. Cítila jsem jeho špatnou energii. Vsakovala se mi do kůže a já se nervózně ošila. Zvedla jsem se do sedu a zkonstatovala, že věci které na sobě mám, už potřebovat nebudu. Byly na cáry. Vysvlékla jsem se ze všeho a zbytky naházela na jednu hromadu, kterou pak míním vyhodit. Přejdu k rohu místnoti, kam Charles položil zavazadla. Z tašky si vytáhnu čisté spodní prádlo, černé džíny a hnědé triko s rukávem. Jsem z toho celá zmatená, v podstatě si ještě nepřipouštím co se doopravdy stalo. Ale to přijde.

 

 

 

„Zatraceně.“ syknu naštvaně a opřu si hlavu o palubní desku auta, na místě spolujezdce. Já jsem tak blbá! Tak nemožná a nezodpovědná! Začnu kárat sama sebe a kroutím hlavou. Narovnám se zpět do sedu a vyhlížím Charlese, který šel na vrátnici něco zařídit. Jsme připraveni k odjezdu a do New Yorku to už tak daleko není. Necelých dvanáct hodin jízdy. Ale popravdě...pro mě to bude nekonečná cesta. A pro něj určitě taky.

To co se stalo večer – to už je tabu. Nebavili jsme se o tom. Vlastně se nebavíme vůbec. Charles je neustále zamračený, ani pouhým okem o mě nezavadí. Vyhovuje mi to, ale zároveň mě to opravdu štve. Jak jsem mohla vědět, že se to stane?! Jak jsem mohla vědět, že upíři se ukájí sexem při krmení?! Měl mi nejdříve vše vysvětlit, jak to chodí, co a jak, proč a podobně. Ne, museli jsme prostě jet ihned do New Yorku. Jako kdyby nás to tam mělo spasit – tedy MĚ.

Uslyším zacinkání zvonkohry, která je pověšená nad dveřmi vrátnice, aby vždy upoutala pozonorst, nově příchozích, pana vrátníka. Charles už konečně jde. Naštvaně si to vykračuje k Land Roveru a opět, ani se na mě nepodívá. Jako kdybych byla vzduch. Zhurta nasedne, bouchne dveřmi a vyhrabe z kapsy klíčky od auta. Zasune je do zapalování a nastartuje.

 

 

Sleduji pusté ulice, prázdné domy a opuštěná auta, kolem kterých projíždíme. Přijde mi to velice smutné...k pláči. Je vidět, že se čím dál tím více blížíme k New Yorku. Myslím, že rozumný ČLOVĚK by se neodvážil bydlet poblíž teritoria těch krvelačných bestií. Tohle celé – tento zhrzený svět, plných umírajících lidí, uzavřených měst, přísných kontrol, politiky, obrany k ničemu...člověk by nad tím polemizoval dlouho, ale napadá mě jen jedna pořádná otázka. Jak k tomu všemu došlo? Co se tehdy stalo? Dozvím se to někdy a stane se, že svět bude jednou takový jaký býval?

„Přestaň furt o tom přemýšlet, bolí mě z toho hlava.“ cekne Charles po velmi dlouhé době mlčenlivosti. Dotčeně se na něj podívám.

„Tak tebe bolí hlava?! Aha...tak na to ti řeknu jen jedno, to máš blbý!“ syknu podrážděně. Místo toho, aby mi můj argument oplatil slovy, zprudka zabrzdí. Cuknu sebou, ale díky pásu, ne tolik. Podívám se na něj s tím nejzamračenějším pohledem co dokáži. Pohled mi začne oplácet a kdyby u nás někdo přihlížel, raději by utekl. Hustota špatné energie a naší aury by se dala krájet a kolem nás lítají blesky.

„Tohle všechno dělám jen kvůli tobě, tak by ses podle toho měla chovat!“ začne první Charles a rovnou se zvýšeným hlasem.

„Co prosím?! Kvůli mně? Neřekla bych. Děláš to jen kvůli slibu, který si tehdy dal mému otci – že mě ochráníš...ale víš co, zapomeň na to. Klidně mě tu vysaď!“ zatrucuju a zkřížím naštvaně ruce na prsou. Z hrudě se mu ozve zavrčení a myslím, že se musí hodně kontrolovat, aby se udržel – aby mě nezabil.

„Jsi tak tvrdohlavá!“ okřikne mě a bouchne do volantu, čím auto zatroubí.

„Proč si mi nic nevysvětlil? Potřebuju, abys mi vše řekl...jak to chodí, co se děje, proč a jak...pak by se nestalo TO, co se stalo!“

„C-co, proč sem zase taháš tohle...bavili jsme se o něčem jiném!“

„Nepřijde mi.“ utrousím naštvaně, ale s poměrným klidem, na rozdíl od Charlese. Ten šílí.

„Chceš říci, že tohle celé, to všechno, je má chyba?!“ opáčí vztekle.

„Nic takového jsem neřekla.“ začnu se bránit a usoudím, že tato hádka nikam nevede.

„Ale myslíš si to, cítím jak na mě koukáš skrz prsty. Jak přemýšlíš nad tímto světem, který jde tak akorát do prdele! Slyším tvé myšlenky a leze mi to už krkem!“ začne křičet, jak smyslu zbavených. OK, čas vzít roha! Odepnu si zhurta pás a opřu se do dveřích, abych mohla vystoupit. Po několika hodinách se postavím na své vlastní nohy a bouchnu s dveřmi od auta. Přejdu ke kufru a otevřu ho.

„Co si myslíš, že děláš?!“ ucedí Charles, když mě pozoruje ve zpětném zrcátku, na to též vystoupí.

„Dej mi svátek...“ řeknu ještě slušně a začnu si brát své vlastní věci z kufru.

„Přestaň.“ upozorní mě poprvé Charles a kráčí si to ke mně. Ani mě nehne ty idiote! Hodím si batoh na záda a větší cestovku přehodím přes rameno, jenže na to ke mně přistoupí Charles a vyrve mi tu tašku z ruky a hodí zpět do kufru.

„Nikam nepůjdeš, musíme to nejdříve vyřešit v New Yorku a pak si dělej co chceš.“ řekne už s mírným klidem a stojí si tvrdě za svým.

„Nech mě být Charlesi.“ řeknu s varováním a natáhnu se zpět do kufru.

„Tak přestaň!“ zvýší na mě opět hlas a za tu ruku mě agresivně chytne a zamává se mnou, jak s loutkou – asi, abych se probrala. Vnímala.

„Pusť mě.“ utrousím bolestně a snažím se mu vymanit. Jenže on mě druhou rukou chytne za pas a přitáhne si blíže k sobě. Podívá se mi do očí a já jsem připravena vzdorovat jeho klamům.

„Nejsem tu od toho, abych ti vysvětloval co a jak, na to tu jsou jiní, kteří ti pomůžou. Proto jedeme do New Yorku. Já jsem tu s tebou jen proto, abych dodržel slib tvému otci, který jsem v podstatě stejně nedodržel. Stalo se z tebe to co se stalo a já svůj čin nevrátím. Chci, abys byla aspoň mezi svými a dostala to co si zasloužíš. Jasné? Akorát potřebuji tvou spolupráci a CHCI, abys mě vnímala. Jinak se můžou stát jiné věci a ještě horší.“

„Chápu.“ hlesnu po chvilce, kdy tu jeho prupovídku vstřebám. Na to pustí mou ruku a odstoupí ode mě.

„To co se mezi námi stalo...se nebude už nikdy opakovat a vždy když se budeš chtít nakrmit, řekneš mi to a já to udělám, ale prostě mám své výhra-“

„Je mi to jasné, Charlesi.“ odseknu mu a sundám batoh ze zad, který pak mrsknu do kufru. Fajn, tak roha neberu. Možná má pravdu, třeba by mi tam mohli pomoci. A hlavně by se to mělo vyřešit, jak k tomu vůbec došlo a jak je to možné.

 

 

 

„Jak je možné, že se ze mě stal upír a ne krvelačná bestie beze smyslů?“ zeptám se Charlese, který se plně do teď věnoval řízení.

„To by mě též zajímalo.“ usoudí Charles a je vidět, že mi na to nemá jak odpověď, sám nemá sebemenší tušení.

„A hlavně, jak je možné že se dostal do Philly, vždyť je to jedno z nejstřeženějších měst ve státech.“ řeknu nechápavě a celkově se mi ta situace nelíbí. Co když to bylo záměrné? Něco jako atentát. Přenést vir na jedince a následně ho přenést všude.

„Blbost.“ odsekne Charles z ničeho nic. Nechápavě na něj pohlédnu. Všimne si mého výrazu. Pak mi to došlo – kruci!

„Nelíbí se mi, když mi furt čteš myšlenky. Mé myšlenky jsou jediné, co mě ještě drží při smyslech. Narušuješ mé soukromí.“ řeknu narovinu a nechám si na těch slovech záležet. Opravdu mi to vadí.

„Nemohu si pomoci, máš svoji mysl a paměť moc otevřenou. Na tom by jsi měla zapracovat, jinak tě v New Yorku zadupou do země. Neříkám, že všichni tam jsou takový...mmm svině a požitkáři v braní energie, ale upíři jsou prostě upíři. Využijí proti tobě vše, co se o tobě dozví. Cokoliv.“

„Všichni dokáží číst myšlenky?“

„Všichni ne, většinou jen ti nejvyšší a nebo ti, kteří byli obdarováni.“

„Obdarováni?“ udivím se.

„No...tak nejvyšší upíři, urození, modré krve...ty jsou prostě nejsilnější a vždy, opravdu vždy jsou navrcholku, kdežto ti, kteří byli jen obdarováni to jsou upíři též urození, ale nemají modrou krev. Urozenost koluje v jejich rodokmenu. Je to zamotaný...myslím, že v New Yorku, ti to někdo vysvětlí o mnoho lépe.“ řekne Charles a zapne stěrače, protože začíná pršet.

„Co se bude dít, až tam přijedeme?“ zeptám se vážně.

„Sejdeme se s radou nejvyšších.“ oznámí mi a mě z toho zamrazí na zádech. Proč mě to tak děsí?!