Nebezpečné známosti 2 - Kapitola šestá

Tak po vánoční díl Nebezpečných známostí máte tu. Snad aspoň někoho potěší. Další díl, je v nedohlednu. Mám tu rozepsaný JoH 8, ale ten též nevím kdy dopíšu. Budu to muset ještě nějak promyslet. No, ale i přesto Vám přeji krásné čtení a potěšil by mě nějaký pořádný komentář. Děkuji, Vaše Klaný ;)

 

 

 

 

Kapitola šestá – Failure

 

 

Co budu dělat? Co se bude dít dál? Co na to řekne Jameson? CO?!

Zhurta zahnu hlavu dozadu a narazím na zeď. Udeřím se ještě jednou, abych se probrala. Abych ze sebe vytřepala tu kocovinu a blbosti, co jsem v poslední době napáchala. Jsem, jak utržená ze řetězu od té doby co odjel Jameson. A to zase tak dlouhá doba není! Studí mě záda od chladné zdi a nohy si natáhnu na zem. To jsem to zase podělala! Složím ruce do klína a tupě zírám před sebe. Nebaví mě zírání na potah naší pohovky a tak nakloním hlavu a pohlédnu ven z velkého okna. Atlanta se probouzí k ránu. Celou noc jsem nespala. Vyčkávala jsem příchod Jamesona, jenže ten mi ani nezvedá telefon a neuráčí se mi říci, kdy dorazí. Je určitě naštvaný. Hodně naštvaný.

V devět mě čeká první sezení s psychoterapeutem a fakt se tam „těším“. Vykládání a vysvětlování není má nejsilnější stránka – k tomu ještě nějakému psychoušovi. Kdyby tam byla aspoň žena, třeba by mě pochopila.

Zvednu se ze studené země a přejdu pomalu do kuchyně. Udělám si kávu, namažu rohlík marmeládou a usednu ke stolu. Začnu opět uvažovat a polemizovat a vážně mě to nebaví. Najednou se rozezní můj vyzváněcí tón na mobilu. Natěšeně se rozhlédnu a začnu ho hledat. Přeběhnu do obýváku, odkud se tón ozývá a najdu mobil vybrovat na sedačce. Rychle to zvednu s tím, že mi konečně volá Jameson.

„Ano!“ vyhrknu nadšeně.

„Ehm, Čau.“ ozve se na druhé straně Silar. Zklame mě to.

„Ah, to jsi ty...co chceš?“ zavrčím naštvaně.

„Mohli bychom se sejít a promluvit si?“ navrhne Silar.

„Dneska určitě ne, zítra taky ne, vlastně vůbec ne...“ ucedím jízlivě.

„No tak Amber, nebuď jak malá.“ sykne Silar popichavě a on ví moc dobře, že přirovnání nebuď, jak malá, mě vždy naštve.

„Hele víš co Silare, třeba mi polib.“ šťěknu na něj a položím hovor. Zahodím mobil zase na sedačku a vrátím se k snídani.

 

 

 

„Tak jo, bude to dobrý, však je normální, že lidé chodí k psychoušovi ne, každá celebrita má svého „psycho“...je to v pořádku.“ ujišťuji sebe sama tiše přede dveřmi, kde je napsáno PhDr. Edward Phillipe Moore. Zvednu ruku a jsem připravena ji použít k tomu, abych zaťukala, ale pak ruku opět nechám spadnout podél těla. Kruci, nemám na to! Jsem srab! V tu chvíli se otevřou dveře a za nimi se objeví muž, tak asi ve středních letech, s brýlemi na nose a upravenou bradkou a kotlety.

„Slečna Thomasová, nemýlím se?“ řekne pobaveně. Zaskočí mě.

„Ehm, ano.“ utrousím a zrudnu, jak malina.

„Pojďte dál slečno a posaďte se. Udělejte si pohodlí.“ usměje se mile a pozve mě dovnitř, do jeho „psychoplacu“. Zadutě vejdu dovnitř a všimnu si v rohu místnosti, jak má počítač s obrazovkami, sloužící jako kamery. Jedna je zaměřená i na tyto dveře, před kterými jsem stepovala a odvažovala se zaťukat. To je trapas! Položím si věci na tmavě fialovou pohovku a usadím se hned vedle. Doktor zavře dveře a usadí se za svůj tmavě hnědý stůl, ihned naproti mně. Začne štrachat něco na stole a vytáhne papírovou složku, kterou si položí před sebe.

„Jste nervózní?“ optá se mě a vážně se na mě podívá. Ten jeho milejší výraz se mi líbíl více.

„Popravdě ano.“ odpovím upřímně.

„To je dobře.“ přikývne a zase nasadí ten svůj bělostný výraz.

„Tak kdebychom začali...“zauvažuje nahlas a otevře složku, hádám s mým spisem a vším možným.

„Víte proč jste tu?“ zeptá se mě a zároveň si pročítá nějaké papíry o mně.

„Tak to je snad jasné ne?“ syknu nevraživě, vážně je mi tu nepříjemně. Celkově mi to tu nepřipadá špatné, moderní nábytek, pěkné obrazy, květiny, skvělý výhled na město, ale přesto je tu divné.

„No někteří mí pacienti ani nevědí, proč sem chodí.“ usoudí.

„Protože jim to přijde cool?!“ odpovím chladně.

„Heh, to možná ano.“ řekne pobaveně a věnuje mi opět jeden úsměv z mnoha.

„Tak už to mám...vaše dětství.“ navrhne téma našeho rozhovoru.

„Co chcete slyšet?“ optám se nechápavě.

„Váš příběh, ne-každý měl slibné dětství.“ odpoví mi.

„Třeba jako já.“ syknu.

„Třeba jako vy.“ dodá a vyzve mě k povídání.

„No dobrá tedy...mě a bratra vychovávala jen máma. Jmenovala se Elena, ale bohužel zemřela na těžký zápal plic, když jsme byli ještě děti. Pracovala v nemocnici, byla doktorkou. Uznávanou. Pak si nás do opatrovnictví vzala teta spolu s jejím dlouholetým přítelem. Oni měli malý domek, sotva nás dokázali uživit, bratr tím, že byl starší tak chodil na různé brigády a já pilně studovala.“

„Jaký byl nevlastní strýc?“ skočí mi do řeči. Myslí toho kreténa, který mě zaprodal?!

„Byl to ožrala.“ řeknu chladně. Jen vzpomínka na něj mi na náladě nepřidává.

„Bil moji tetu, sem tam uhodil i mě.“ dodám.

„Proč jste nedostudovala školu, měla jste skvělé známky.“

„To jste si zjistil?“ ucedím dotčeně.

„Ano, mám to tu ve vašem spisu.“ odpoví zaraženě.

„To je osobní.“ odseknu. Přece mu nepovím, jak to DOOPRAVDY bylo.

„Dobře tedy, necháme téma dětství na jindy.“ usoudí a něco si zapíše do notýsku. Já se s ním o dětství a dospívání už nemíním bavit!

„Uvědomujete si, proč v poslední době se děje to co se děje?“ zeptá se dále.

„Co tím myslíte?“

„Ty vaše...mmm záchvaty vzteku?“

„Nemám záchvaty vzteku.“ začnu se bránit a tato konverzace se mi opravdu nelíbí.

„Ne, a co je tedy tohle?“ řekne jízlivě a předhodí mi článek z novin, kde je přímý snímek, jak sedím na Sugar a rvu ji vlasy.

„To nebyl záchvat vzteku, neudělala bych nic takového, kdybych k tomu neměla patřičný důvod.“ osočím se právem.

„Jaký byl váš důvod zkolit tu ženu na červeném koberci, před zraky fotografů a paparazzi?“ rýpne si.

„To je osobní.“ zavrčím naštvaně.

„Vše je u vás osobní Amber, s takovou se nikam nedostaneme. Jestli chcete dostat zpět svou práci a pověst, měli bychom zajít do úplných podrobností, abychom zjistili co se s vámi děje.“

„Nic se se mnou neděje, jen prostě nemám zrovna šťastné období...“ ceknu a pohlédnu ven z okna, začínám tam pršet, jak z konve.

„Řekněte mi, co by ste si přála.“ navrhne. Opět mě zaskočí, co bych si přála? Nevím.

„Já nevím.“ pokrčím rameny.

„Ale no tak...něco určitě ano.“ konstatuje.

„Tak ráda bych se vdala, cestovala po světě, jednou založila rodinu, vedla dál časopis Woke...a podobně.“

„Samé zásadní věci.“ usoudí doktor a opět si to zapíše.

„Co takhle kdyby jste si přála něco, co můžete udělat ihned?“ řekne záhadně a pohlédne na mě. Nechápavě na něj pohlédnu.

„Podívejte, já bych si třeba moc přál, teď se sebrat, vzít si týden volna a užívat si s nejbližšími. Samozřejmě mohl bych, ihned...ale peníze jsou peníze. A já svou práci miluju. Takže snijte o něčem, o maličkostech, které můžete udělat ihned a nemusíte na ně čekat celý život. Když se budete radovat i z těch maličkostí...bude vám určitě lépe a to špatné období zaženete.“ vysvětlí mi polopaticky.

„Takže radovat se z maličkostí...to je lék na mé problémy?“ udivím se zaraženě.

„Samozřejmě že ne, bude to ještě práce, vrátit vás do normálu.“ sykne jako kdyby to byl výkon světa.

„Jsem normální.“ vyjedu na něj.

„Připadáte si tak?“ zeptá se mě.

„Samozřejmě!“ opáčím.

„No ale ostatním ne, jinak by jste tu se mnou neseděla.“ odbude mě.

„Co si to dovolujete?!“ syknu dotčeně.

„Nic si nedovoluju, jen vám říkám pravdu. Měla by jste k tomu přistoupit s chladnou hlavou, ne opět prosazovat ten svůj žár a tvrdohlavost.“

„Víte vy co, tyhle kecy si třeba nacpěte do prdele...nemíním tu poslouchat takové žvásty. Poradím se sama!“ neudržím se a vyjedu na něj. Poberu si věci a vystřelí z ordinace, jak kulový blesk.

 

 

 

„Do hajzlu.“ zanadávám si asi po sté, od odchodu z ordinace a začnu štrachat klíčky z kapsy, abych si mohla odemknout. Když je najdu, vytáhnu je a zasunu do zámku, akorát tam nejdou zasunout celý.

„Co to sakra.“ ucedím ještě více nakvašeně a dojde mi, že zřejmě z druhé strany zámku jsou klíče. Vytáhnu své klíče a pomalu stisknu kliku. Bylo odemčeno. Kruci, já zamykala! Nakouknu dovnitř a všimnu si zavazadel. Jameson je doma! Zajásám vnitřně a ihned vejdu dovnitř. V obývacím pokoji ho nezahlédnu a řekla bych, že není ani v kuchyni. Schodím ze sebe sáčko, boty a kabelku mrsknu na zem a vydám se ho hledat. Vyjdu schody a všimnu si otevřených dveří do pracovny.

„Jamesone?“ řeknu zlehka, abych ho nevyděsila. Vejdu dovnitř a najdu ho ležet na jeho pohovce, zřejmě spí. Jsem celá rozechvělá a zároveň šťastná, že ho opět vidím. Tak se mi stýskalo! Potichu k němu přejdu a kleknu si k pohovce. Jemně ho pohladím po jeho tmavých vlasech a líbnu ho na čelo. I kdybych ho nejraději probudila, určitě měl nepříjemně dlouhý let, nechám ho spát. Vstanu a vyjdu z pracovny. Udělám mu oběd. Udělám rychlovku, těstovinový salát. V rychlosti nakrájím zeleninu, tedy ta co zbyla – rajčata, okurka, červená paprika a dám vařit těstoviny. Celou dobu přemýšlím, zda je na mě naštvaný a bude se se mnou bavit. Zrovna, když cedím těstoviny, uslyším za sebou tiché kroky. Ohlédnu se. Uvidím ho stát mezi futry, jak kouká na mě.

„Ahoooj.“ usměji se od ucha k uchu.

„Zrovna ti dělám oběd, takový lehký.“ NIC, žádná odezva. Furt tam stojí. Když těstoviny přeliji, odložím hrnec a utřu si ruce do utěrky. Otočím se na něj a pomalu k němu přejdu.

„Zlobíš se?“ zeptám se opatrně.

„To teda jo.“ odpoví s naštváním v hlase.

„Promiň mi to.“ utrousím upřímně a dotknu se jeho tváře. Neucukne – díky Bohu!

„Máš štěstí, že více se mi po tobě stýská.“ řekne a mírně se usměje. Zhurta mě obejme a moje srdce zaplesá. Též ho pevně obejmu a nasaji jeho krásnou vůni kolínské a jeho kůže.

„Aaaah, tolik si mi chyběl.“ utrousím žalostně.

„Mlč.“ hlesne a začne mě zhurta líbat. Přitiskne si mě na tělo a začne zbavovat bílé košile. Jde na to nějak zhurta, ale mě se to líbí. Hraje si s mým jazykem a s mými rty a mě to dovádí k šílenství. Začnu ho tedy též zbavovat svršků, až v kuchyni stojíme oba dva jen ve spodním prádle. Všimnu si jeho nadouvajícího mužství v těsných černých trenkách a jemně po něm přejedu konečky prstů. Ztěžka vydechne a čapne mě do náruče. Jako pírko mě vynese do poschodí a zapadneme spolu do ložnice. Spadne se mnou na postel a překoná látky mezi námi, až do mě pronikne. Zažijeme vášnivý až rychlý sex, ale přesto krásný.

„To mi chybělo.“ utrousí Jameson, když ležíme v náručí, nazí, přikrytí jen tenkou dekou.

„Sex?“

„Ne, tato chvíle, kdy ležíme spolu v náručí a posloucháme tlukot našich srdcí.“ odpoví mi a já se líbezně usměji.

„Jo, to je fakt.“ uznám a líbnu ho opět na rty.

„Další kolo?“ navrhne s úšklebkem a já už po druhé za dnešek zrudnu.

„Nebuď tak hrrr jo, potřebuju se tě nabažit i jinak, než sexem.“ opáčím a naoko naštvaně se otočím na druhý bok.

„Ale snad ses neurazila.“ popíchne mě a obejme mě svou mužnou rukou.

„Dneska jsem to opět podělala.“ přiznám se.

„Jak to?“

„Poslala jsem doktora, teda toho psychoterapeuta, do prdele.“ zastydím se sama nad sebou.

„Amber...ty jsi fakt pako.“ uchechtne se a políbí do vlasů.

„Zítra se mu budu muset jít omluvit.“

„To by jsi teda měla.“ odsouhlasí a začne zulíbávat krk. Jo, Jameson má pravdu – zítra se mu půjdu omluvit, a začnu na sobě pracovat. Ale teď, se musím radovat z těch maličkostí. Z Jamesona.