Jar of hearts - Kapitola osmá

Zdravím všechny zase po pár dnech! Tentokrát jsem tu z JoH a doufám, že se tato kapitola bude aspoň trochu líbit. Opravdu nechápu čtivosti a "oblíbenosti" této povídky. Jeden díl má několik desítek přečtení a tipů asi osm a další a půlku méně, to si to čtete jak chcete nebo co? :D Nepochopitelné. Nic méně, přeji Vám hezké čtení. A chci poděkovat a zároveň zjebat moji drahou Miu, která mě dokopala do dalšího dílu, samozřejmě ji děkuji, že jsem ho dopsala...-ale někdy je vážně otravná :D takže můžete děkovat ai jí. :)))

Přeji Vám hezké čtení! ;)

Klaný

PS: Předem se omlouvám za chyby. Mám blbý den - nemohla jsem ani zařadit román, jestli patří do EPIKY či LYRIKY :D

 

 

 

„Tak jsme tady.“ konstatuje Charles a přibrzdí u vrátnice s ozbrojenou ostrahou. Prohlížím si ty vojáky a už od pohledu je mi jasné, že jsou to všichni upíři. A vubec přátelsky se netváří. Jeden z nich obejde náš vůz a přejde k Charlesovi.

„Jaký je důvod vaší návštěvy?“ otáže se hlubokým hlasem ten muž a změří si pohledem mě i Charlese.

„Máme se sejít s nejvyšší radou, je to domluvené.“ odpoví mu stroze Charles a všimnu si, jak se Charlesovi zbarvují oči. Výhružka, či respekt?

„Vaše jméno?“ otáže se ho dodatečně upír.

„Charles Watz.“ odpoví opět a upír upře pohled na muže v budce, který sedí u počítače. Zřejmě prohlíží „knihu návštěv“.

„Vezmu si vzorek vaší krve.“ řekne upír a vytáhne z pod bundy malý bílý přístrojek, který přitiskne na ruku Charlesovi. Přístroj začne hrčet, jako kdyby se mu rozbíhal motor a v zápětí Charles nevraživě zavrčí. Že by to našeho Charleska bolelo? Pomyslím si pobaveně, ale má tvář zůstává stále netknutá a vážná. Upír odendá od Charlesovi kůže přístroj a něco na něm namačká. Na něm se pak rozsvítí žlutá kontrolka.

„Je čistý, můžete je pustit.“ rozhodne upír a odstoupí od našeho vozu. Charles zatáhne okénko, zařadí a rozjede se. Projedeme pod velkou černou branou, snad ještě větší než máme u nás ve Phill. Najedeme na dlouhý most, který vede přímo do New Yorku.

„Ten most tu dříve nebyl, jako převoz tu dříve byly trajekty.“ utrousí překvapeně Charles a nahlíží z okénka dolů z mostu.

„Jak to, že se mě na nic nezeptali, nevzali si též mou krev?“ zauvažuji nahlas.

„Myslím, že to měli zakázané. Mě si ověřili z toho důvodu, že jako z mála čistých upírů tu nežiji, vzali si vzorek, aby mě pak snáze našli. Kdybych třeba někoho zabil, nebo tak. Mají v tom systém.“ vysvětlí Charles, ale stejně mi přijde, že mi neodpověděl na mou otázku. Nechám to tedy být a pohlédnu před sebe na blížící se mrakodrapy a vysoké budovy.

 

Ihned, jak vjedeme do centra „velkého hnízda“ projde mnou tak silná energie, až se mi obrátí žaludek a já přinutím zastavit Charlese, abych se mohla vyzvracet. Tak tak otevřu těžké dveře auta, hodím šavli ven na silnici.

„Do hajzlu.“ zavrčí nevraživě Charles, když si povšimne zasvinčeného potahu sedačky od mých slin. V tom jsem ale fakt nevinně!

„Na....“ ucedí Charles a hodí mi na klín papírové kapesníky. Narovnám se zpět do sedu a zavřu dveře od auta. Utřu si pusu do jednoho kapesníku a druhým si utřu orosené čelo. Tak to jsem vážně nečekala. Jako kdybychom projeli nějakou bariérou, ochrannou až magickou.

„Ta bariéra byl jen zlomek toho, co dokáží Roxanne....počkej až budeme s radou, to si vezmi s sebou rovnou sud na zvracení.“ řekne uštěpačně Charles a zase se pomalu rozjede napříč New Yorkem. Raději to nijak nekomentuji – spíše zamýšlím, že už jen vstup sem byl můj „nadlidský“ výkon. Teď jsem smířená s tím, že tu dlouho nepřežiji.

Charles po chvíli přejížděním z ulic do ulic, zastaví před mohutným schodištěm vysoké budovy.

„Vystup si.“ poručí mi a kdybych nebyla nervózní a v té situaci, ve které bohužel jsem – jednu bych mu už ubalila. Poslušně si tedy vystoupím a zakloním hlavu, abych rozpoznala výšku té budovy. No jasně – stojím před samotným Empire State Building. Tuto nejvyšší budovu NY znám jen z knih, vyprávění a z fotografií, které nám kdysi ukazoval otec. V té době jsme ještě byli malí a NY nebyl osidlován krvelačnými bestiemi. Mezi které patřím bohužel i já – ale neprávěm!

„Pojď, už na nás čekají.“ pokyne mi Charles a vyšlápne jako první na mohutný schod. Vydám se tedy za ním a už raději nevnímám Charlesovo peskování a rozkazování. Teď jsme tu kvůli mně. Bohužel.

 

Když vystoupíme po mohutných schodech až nahoru, které si z obrázků nepamatuji, cítím se zadýchaná a unavená. Schází mi zase krev?!

„Proč se tak loudáš?!“ vyjede po mě Charles, který stojí už u vchodu.

„Polib mi prdel.“ tane mi na rtech, ale nevyslovím to, kdybych to měla aspoň šanci říct, ale já jsem ráda, že můžu nabrat dech. Pomalu dojdu k němu a on se rukou opře do velkých těžkých skleněných dveří a oba dva na stejno vejdeme do obrovské haly, která byla zdobena nejrůznějšími historickými předměty co se upírů týče. Starodávné obrazy, starožitné malované vázy, koberce z černočervených bavln, z čistě bílého mramoru byli sloupy a další schody.

„Přejete si?“ ozve se vedle nás. Ani bych si té ženy nevšimla, kdyby nás neoslovila. Celkem mě zaskočí.

„Jmenuji se Charles W-“

„Ano, Charles Watz, ptám se tady té dívky?“ upře na mě pohled mladá blonďatá upírka se svítivě modrými oči. Řekla bych, že poprvé vidím Barbie v upířím provedení!

„Jmenuji se Roxanne Brownová.“ utrousím tiše.

„Hmm tak Roxanne,...tak mladá, tichá, zapšklá.“ uchechtne se upírka a řekla bych, že se přepočítala. Tichá a zapšklá? Kdepak dámo, kdybych byla v kondici – poznala bys kdo je Roxanne Brownová! Pomyslím si a o mé myšlenky se podělím i tady s dámou a Charlesem.

„Víte moc dobře, kvůli čemu tu jsme.“ protne Charles to ticho a Barbie se obrátí na něj.

„Jistě.“ prskne a hlavou nám pokyne, že můžeme v honbě za smrtí pokračovat.

 

Přejdeme k výtahu, který se záhi otevře a v něm stojí „poslíček“.

„Dobrý podvečír Vám přeji, pane Watzi, slečno Brownová.“ pozdraví nás mladík s africkými či kubánskými předky a vyzve nás, ať nastoupíme do výtahu. Vejdeme tedy, já s větší nejistotou, do té železné krabice a otočíme se zase ke dveřím.

„Pan C´mour má dnes velice dobrou náladu, takže snad Vás nezabije na místě.“ řekne, do tiše znějící hudby, výtahu poslíček a já na sucho polknu.

„Jéj, dělám si srandu, nemusíte se bát.“ začne se bavit sám vlastním vtipem poslíček a nám s Charlesem moc do smíchu není.

„No už jsem raději ticho.“ konstatuje tiše poslíček a stáhne se do kouta železné krabice. Po další chvíli ticha a hraní tiché klasické hudby, výtah konečně cinkne a my se objevíme v nejvyšším poschodí.

„Přeji pěkný večer.“ rozloučí se s námi poslíček a mě se nějak najednou nechce vylézt z té příjemné železné krabice. Fakt se mi nechce před nějakou radu masochistů a oblíbenců Krvavé Mary.

Nakonec se přemůžu a překočím prách mezi šancí na život a jasnou smrtí. Výtah se za námi zase zavře a před námi se zase tyčí velké světle hnědé dveře, působící normálně. Ale tak nějak cítím, že za nimi bude další nával té prudké a násilné energie. Vnímám to a naskakují mi chlupy až na hlavě.

„Jestli budeš takhle průhledná i tam, tak tě sežerou za živa Roxanne. Musíš být pevná, jak skála a neprůlomná jak led. Moc s nimi nemluv, jen když ti to svolím...věř mi, zahrávat si s nimi, to není jen tak. A uvolni se.“ naverbuje mi slova do hlavy, ale já je stejně vypouštím druhým uchem zase ven. Charles už mi dál nic neříká a přejde blíže ke dveřím. Uchopí měděnou kliku a stiskne ji zlehka dolů. Zatlačí do dveří a ty se pootevřou a naskytnou pohled do zasedací místnosti. Plných upírů. Všichni utichnou a podívají se na nás. Proboha to je trapas a rozsudek smrti najednou! Začnu plašit .

„Charlesi...“ prolomí ticho mladý mužský hlas a naši pozornost upoutá mladý muž sedící úplně zadu, v čele. Jeho hlas mi navodil srdeční selhání.

„Prosím, aby jste nás teď omluvili ti, kteří tu nemají být a také prosím, ať tu zůstane nejvyšší rada.“ rozkáže PÁN svým netopýrkům. Čekala jsem, že hlavní „king“ upírů bude nějaký starý, zarostlý, možná i moudrý muž, ale prd ho – je to mladý a uznale krásný muž. Hrstka lidí se odebere z místnosti pryč a zavřou za sebe dveře. Zbyde tam ON a dalších pět lidí. Dvě ženy a čtyři muži. Každý vypadá úplně „normálně“. Draze oblečeni, krásně upraveni, s bělostnou pletí a zdravými pevnými vlasy. Defakto jako lidé, i když bohužel lidé to nejsou. Lidé jsou v dnešní době rádi, že drží pospolu naživu a mají co jíst.

„Posaďte se a započneme velkou poradu.“ pokyne nám muž a ukáže nám dvě volné židle v jeho blízkosti. On sám se postaví a jelikož jsem se vydala poslušně, jako první, k usazení vedle krále, nabídne mi ruku, jako přítelské gesto pozdravení. Přijmu jeho sametovou a kupodivu teplou ruku. Avšak když ji stiskne, je mi na omdlení, stěny se mnou hrají kolotoč a mám chuť opět vyzvracet i to co v mém žaludku dávno není. Dělá to schválně?! Nesmím se nechat! Nesmím to vzdát! Začnu se vzpouzet a zacelovat tu skulinku v mém vědomí, kam zasahuje se svými schopnostmi. Ten šmejd! Avšak mé síly jsou nic oproti jeho a najednou stisk povolí a já jsem zase volná. Přidržím se židle abych neupadla a ztěžka vydechuji. Všimnu si, že Charles za mnou dosti znejistí.

„Je dost podvyživená a unavená, vůbec ses o ní nepostaral.“ sykne nakrknutě ten muž a houkne na jednu z těch dvou žen. Něco zasyčí cizím jazykem-typla bych si i, že to byla latina a žena se ihned odebrala pryč.

„Omlouvám se, za to, že jsem ti způsobil další nevolnost, ale potřeboval jsem se ujistit, jak na tom jsi. A je v celku obdivuhodné, že jsi to vůbec ustála. Jiní to nedokázali.“ konstatuje muž a utře si ruku do čistě bílého kapesníku. To jsem jako nějaký odpad nebo co, že si musí utřít ruce po použití?!

„Abych se ještě představil, což jsem zprva zamýšlel,“ nadhodí a podívá se na mě. „Jmenuji se William C´mour a je mi opravdu ctí setkat se s první uměle vytvořenou upírkou.“ ušklíbne se a ano, teprve teď jsem v jeho úšklebku poznala, jaký to je a bude hajzl.