Nebezpečné známosti 2 - Kapitola sedmá

To byl fofr! :DDD Muhaha. Tak jo, tady máte super dlouhý díl. Je to kapitola s názvem Reborn. Což odpovídá za vše. V první části zahrnuje rozhovor s doktorem Edwardem a v druhé rozhovor s Rachel a výjimečně i se Silarem. Přidávám sem i fotografie, které jsem úspěšně vyhledala a tak si představují moje postavy. Možná někoho mé představy zklamou, ale což...každý to máme jinak. Přeji Vám pěkné počteníčko a myslím, že to ještě není má poslední kapitola v tomto roce! :)))

 

 

 

Nebezpečné známosti 2

Kapitola sedmá – Reborn

 

 

 

Tak jo Amber, teď musíš na ty dveře zaťukat a omluvit se tomu doktorovi. Omluvíš se za své hrozné chování a řekneš, jak je ti to trapné a hlavně, že je ti to líto! Opakuji si neustále v hlavě. Nemůžu zase před těmi dveřmi stát, jak trubka. Má ze mě tak akorát srandu – jak vidí, že tu přešlapuji z místa na místo a hodlám se už asi tak tři minuty zaťukat na jeho ordinační dveře. Dost! Poručím sama sobě a odhodlaně zaklepu na dveře. Chvíli se nic neozývá, ale najednou se dveře otevřou a za nimi stojí ten doktor, v civilním oblečení a s ustaraným výrazem.

„Amber?“ udiví se nechápavě.

„Další sezení máme až zítra.“ dodá překvapeně.

„J-já to vím, ale přišla jsem se Vám omluvit, za...mé hrozné chování.“ vysoukám ze sebe celá rudá v obličeji, ale na srdci se mi hned uleví. Jako kdyby ze mě spadnul obrovský kámen. Věděla jsem, že jsem to přehnala. Hned, jak jsem se včera vyřítila odtud, z ordinace.

„Oh ano, chtěl jsem s Vámi o tom též mluvit. Chcete jít dál...mé ordinační hodiny začínají až za necelou hodinu.“ nabídne mi a poodstoupí, abych mohal vejít dovnitř.

„Dobrá.“ usoudím a vejdu dovnitř do ordinace. Ucítím příjemnou vůni.

„Co to tu tak voní?“ udivím se a připomíná mi to jakousi květinovou vůni. Snad aviváže, vonné tyčinky ?

„No uvařil jsem si čaj, jasmínový. Dáte si taky?“ nabídne mi s mírným úsměvem, ale oproti včerejšku mi spíše přijde ustaranější a jeho úsměvy jen zakryty přetvářkou. Zřejmě má svých problémů dost.

„Ne, neobtěžujte se.“ oplatím mu úsměv a posadím se na stejné místo pohovky, jako včera. Teprve teď poznamenám, že je ta pohovka velmi příjemná na sezení. Snad pohodlnější, než tu co máme doma.

„Budu rád, když ochutnáte...je to od mé matky, domácky usušený. Včera mi přišel poštou a ona mi ihned volala, že ho musím vyzkoušet.“ řekne tak nějak zasmušile.

„No já moc čaje nepiji, ale tak domácky sušený čaj jsem ještě nikdy nevyzkoušela.“ usoudím nahlas a on připraví další bílý šálek a zalije ho průzračnou vařící vodou z varné konvice. Postaví ho přede mě, na malý stolek, kde stojí malá lampička a pár časopisů a plátků novin.

„Nasypu Vám do toho jen trochu, jasmín se nezdá, ale tato rostlinka je velmi silná.“ poznamená a do šálku mi nasype pár usušených rostlinek z nějakého červeného pytlíčku. Usušeniny se usadí na dně šálku a vodu zbarví do pískově žluté. Vůně čaje se roznese opět kolem mě, do celé místnosti. Je to tak klidná a neagresivní vůně.

„Sladíte?“ zeptá se dodatečně.

„Nene, děkuji.“ odmítnu jeho cukřenku, kterou mi málem strčil až pod nos.

„Tak to já si ten život osladím.“ řekne a hořce se pousměje nad svou poznámkou. Hodí si do čaje dvě kostky cukru a náležitě lžičkou zamýchá. Pak se usadí do svého křesla za stolem a zkříží ruce na prsou. Nastane ticho.

„Ehm, vážně bych se chtěla ještě jednou omluvit za ten včerejšek. Přepískla jsem to a uvědomila si, že mi chcete pomoci a ne mi ještě přitížit.“ nahodím omluvný tón a lítostný upřímný pohled.

„Já to chápu Amber, a zároveň bych se chtěl omluvit já Vám. Neměl jsem se do Vás navážet a něco Vám nutit. Můžete se mnou mluvit o čem koliv – od toho tu jsem.“

„Myslela jsem, že jste psychoterapeut, ne psycholog.“ nadhodím s údivem.

„Jsem všechno v jednom a zároveň jsem velmi dobrý poslouchač, takže si rád poslechnu Vaše problémy, co Vás trápí a náležitě Vám pomohl najít řešení.“ odpoví mi a natáhne se pro svůj čaj.

„Jak dlouho má trvat toto sezení?“ zeptám se zaujatě.

„Podle toho, jak často budete chodit, jak se budete věnovat našemu sezení a jak se budete chovat. Jste tu, protože to máte nakázáno od vašeho ředitele společnosti, když nebudete dodržovat hodiny chození na terapii, vyhodí vás a distancují.“

„Jo to je mi jasné.“ opáčím a pohled mi studem klesne na zem, neboli na mé špičky bot. Mám je pěkně špinavé, měla bych si je umýt!

„Ochutnejte ten čaj, nejlepší chuť má, když je ještě horký.“ opomene mě doktor a odláká mě od pozorování mých bot.

„Jistě.“ vyhrknu a otočím se ke stolku, kde leží můj šálek. Uchopím ho do prstů, za malé ouško šálku a do druhé ruky uchopím talířek pod ním. Šálek si podstrčím až pod nos, abych nasála tu líbeznou vůni jasmínu a zasnila se do exotických krajů. Zlehka usrknu a spálím si jazyk.

„Hmmmmmm.“ zaskučím bolestně, odstrčím od sebe rychle šálek vařícího čaje a zároveň rychlým pohybem, si poliji ruku, to mě zabolí též a já v šoku šálek opustím na zem. Ten dopadnul na plovoucí tmavou podlahu a rozdělil se na tři části.

„Kulva.“ vyhrknu z puchýřem na jazyku, ani pořádně mluvit nemůžu.

„Já sfe sfašně omlouvám!“ utrousím omluvně a přiložím si dlaň na pusu. Skloním se k tomu dopuštění na zemi a připadám si jako naprostý idiot!

„To je v pořádku, nemusíte se omlouvat, vždyť se nic až tak hrozného nestalo.“ uchechtne se doktor a pohotově přejde někam dozadu, zřejmě toaleta a donese suchý hadr, aby z té plovoučky vytřel ten čaj. Já mezitím vysbírám střepy a dám je stranou.

„Snad tam nebude flek.“ konstatuji, ale spíše to vyzní jako prosba, aby tam vážně nebyl. Rychle vytřeme tu mokrou louži po čaji a vysušíme ještě pár kapesníky, které jsem vyhrabala z kabelky.

„Ihned zítra vám přinesu nový šálek, ne, rovnou set nových šálků.“ slíbím mu a vlhké kapesníky vyhodím do koše u dveří.

„Ale no tak Amber, však se nic neděje. Hold se stane, že člověk je v jednu chvíli nemotorný. Nechte to být.“ opáčí a střepy i s hadrem rovnou vyhodí.

„Já jsem nemotorná pořád v poslední době.“ řeknu vážněji a posadím se zpět na své místo.

„Tak to jste jako moje mladší sestra. Ta na co šáhne to rozbije a tam, kam vejde tam to pomalu vybuchne.“ pousměje se nad vzpomínkou na svou sestru.

„Páni, tak snad až tak špatně na tom nejsem.“ zasměji se, ale všimnu si toho zvláštního pohledu doktora na mě.

„Oh...já se omlouvám. Nestalo se ji něco, nebo tak že ne? Že jste se na mě tak podíval!“ vyhrknu rychle, doufám, že není …..

„Ne to nic, moje sestra žije, ale je velmi vážně nemocná. Bohužel, nezbývá ji mnoho času.“ řekne smutně. Tak odtud se ten smutek bere.

„Mohu se zeptat...co má nemoc?“ zeptám se odvážně. Možná si o tom bude chtít promluvit. Všichni mluví s ním, jako s doktorem, ale i doktor si musí s někým popovídat.

„Má rakovinu prsu, je ji teprve dvacet šest let a umírá. Není to hrozné?!“ řekne hořce a svůj pohled zarazí někam ven, z okna.

„To je mi moc líto.“ vyjádřím svou lítost a mám chuť ho aspoň chytnout za ruku. Nebo říci aspoň něco, smysluplného, třeba i vtipného.

„Víte, když nám umřela maminka, byli jsme s bratrem na dně, ale zároveň jsme měli jeden druhého. Ač to vyzní strašně, její smrt nás sblížila a dala dohromady. Nebyli jsme dva, stali jsme se jedním a milovali se nade vše, jako bratr a sestra. A to u nás platí do teď...teda teď na mě bráška trošku kašle. Už je to ženáč víte a má se stát tatínkem, prvním...takže asi víte, že pro něj musí být něco. Maká do roztrhání na policejní stanici a pomalu ani nechodí domů. A to jen, aby udělal šťastnou svou ženu a své první dítě. No a já budu tetou a moc se těším na to malé!“ přivedu do této místnosti trochu optimismu a radosti. I když cizí radosti.

„Těšíte se moc na to být tetou?“ odvede řeč od své choré sestry.

„Ano, jak to malé budu vozit v kočárku a potají ho učit sprostá slova. Taky potají mu kupovat sladkosti, protože Rachel mu to určitě bude zakazovat.“ uculím se, nad tou myšlenkou. Budu dobrácká teta!

„A uvažovala jste už o svých dětech?“ zaskočí mě otázkou. Ehm?!

„No je mi teprve pětadvacet...ale abych se přiznala, tak ano, už jsem o tom uvažovala. Je tu, ale spousta ALE. Bohužel, pořídit si dítě, to není jen tak a j áto zároveň nechci uspěchat, mít za každou cenu dítě, je blbost.“ vyjádřím se popravdě.

„Hádám, že jedno z těch vaších ALE, je vás přítel Jameson. Svatba hádám?“ typne si.

„Ano.“ odsouhlasím.

„Se svatbou má „problém“ spousta chlapů. Muži nepotřebují svatby a vše okolo, stačí jim, že vás miluji, vy milujete je a je to.“ opáčí.

„Jo, ale teď z vás mluví mužské EGO.“ rýpnu si do něj a konečně ho uvidím se usmát. Zase je ten den o něco radostnější!

 

 

 

Po dalším rozhovoru, no spíše dohadování kdo má větší ego jestli muži nebo ženy, jsme se rozešli v dobrém a domluvili se na zítřejší schůzce kolem čtvrté hodiny. Když vyjdu do ulic Atlanty, vytáhnu z kabelky mobil a vytočím číslo Rachel. Od té doby jsem ji neslyšela, a mám chuť a potřebu s ní mluvit.

„Ahoj Amber.“ ozve se radostně do mobilu.

„No ahoj, jsi v práci?“ zeptám se ji a zastavím se, zrovna když procházím kolem krámku s domácími potřebami.

„Jo jsem, ale na posled, takže tu máme menší rozloučení. Přijď, lidi tě rádi uvidí!“ řekne pohotově Rachel.

„Jasan, tak za deset minut jsem tam.“ oznámím ji a típnu hovor. Strčím mobila do kapsy a vejdu do krámku. Za pár minut vyjdu zase z něj, ale tentokrát s igelitkou, ve které mám krabici čtyř pěkných žlutých šálků s podšálky a lžičkami. Pro pana doktora!

 

 

 

„No ahoooj.“ uvítá mě Rachel velkým objetím a se skleničkou džusu v ruce.

„Čauky.“ obejmu ji zlehka, kvůli jejímu velkému bříšku.

„Pojď si vzít chlebíček, Mary udělala domácí a jsou vážně výborný.“ popostrčí mě a odvede k zadnímu stolu zasedací místnosti. Zrovna minu Silara, který se na mě ani okem nepodívá a raději zaboří pohled do své skleničky. Má štěstí! Mám dobrou náladu a nechci si ji kazit.

„Tak co povídej, co říkáš na Edwarda?“ začne ihned vyzvídat Rachel a na papírový tácek mi nandá dva chlebíčky. Spíše chleby, jak jsou velké!

„No jo dobrý, včera jsem ho poslala do prdele...“ oznámím ji a Rachle mě ihned zpraží pohledem.

„Ale neboj, dneska jsem si to s ním urovnala, omluvila se a rozbila mu hrníček a polila plovoucí podlahu.“ dodám a musím se pousmát nad rozhořčeným Racheliným výrazem.

„Klid, vážně je to okey a myslím, že je to fakt skvělý poslouchač. Dobře se mu vypráví.“

„A jsi mu odhodlaná říci všechno?“ nadhodí Rachel, vím moc dobře na co naráží.

„Ne to ne. Není to dobrý nápad. Je jen na mě, zda mu řeknu vše.“ odpovím ji a zakousnu se do chlebíčku.

„Jo a musíš vidět portfolio Silara. Ty holky nafotil neuvěřitelně, pak se nechal vyfotit sám...a řeknu ti, Silar je tam fakt sexy. Přijde mi, že čím je starší tím je vyývavější.“ začne mi předhazovat rachel zaujatě.

„Chceš říst, nemít Aarona.“ rýpnu si do ní. Plácne mi do ruky.

„Ale prosím tě, jen to říkám...měla by ses jít na ně podívat. Má je vystavené ve vestibulu, přemýšlí, jak je srovnat do alba. A nabídla jsem mu, že klidně některé fotografie může použít do dalšího čísla. Jsou fakt skvělé.“ řekne rozhodně Rachel a ukradne mi z jednoho chlebíčku kyselou okurku. Dojím svůj chlebíček a tácek předám Rachel do rukou.

„Rachel už půjdu, jsem domluvená s Jamesonem na oběd. Nechci ho nechat čekat. I když mám ještě hodinu čas, chci se ještě zastavit doma a převléknout se.“ řeknu a líbnu ji na tvář, na rozloučenou.

„No a co Jameson, dobrý, byl naštvaný?“ otáže se ještě zvědavě Rachel.

„Byl tak naštvaný, že jsme si to třikrát rozdali.“ pousměji se laškovně a jak se otočím, zrovna narazím do Silara, který zřejmě všechno slyšel. Teda – hlavně mou poslední větu! Uslyším jen za sebou Rachelino uchechtnutí. Odstoupím od Silara a zamračím se.

„Stojíš mi v cestě.“ syknu.“

„Tak si mě obejdi, nebudu ti scházet z cesty kdykoliv si pískneš.“ prskne naštvaně Silar a já ho tedy obejdu. Rozloučím se s ostatními a vyjdu ze zasedačky. Zajdu ještě k sobě do kanceláře a vezmu si notebooka s sebou domů. Mám v něm všechnu práci a navíc, můžu zapracovat doma na něčem dalším. Nějakých zajímavých článcích. Zavřu za sebou dveře a všimnu si otevřených velkých dveří ve vestibulu. Nedá mi to a tak se tam zajdu podívat. Projdu malou chodbičkou, vyjdu pár schůdku a ocitnu se ve vestibulu, kde se převážně fotí naše fotografie. Tentokrát jsou tu kulisy šedé a bílé barvy. Doplňky, ostrý design, mísy, vázy, ale nic barvitého a určitého. Přijde mi to – pusté a smutné. Avšak když se podívám nade mě, na šnůře visí čerstvě vytištěné fotografie. Jednu opatrně sundám a nahlédnu na tu opravdu úžasnou fotografii. Plnou jasu, čisté krásy a optimismu. Zrovna je na ní blondýnka, kterou jsem vybrala do focení jeho portfolia, má na sobě světle zelené šaty, její blonďatá hříva ji vlaje ve vzduchu a ona sama pohlíží nahoru. Ta fotka je prostě fascinující a tajemná. I když na ní není skoro nic, každý kdo má v sobě špetku umělecké duše, v tom cítí něco víc.

„Líběj se ti?“ ozve se za mnou. Silar, jak jinak.

„Jsou ohromné.“ přiznám. I když jsem na něj naštvaná, tohle musím přiznat. Nahlédnu na další a na jedné, je i sám on, jak se Rachel zmiňovala. Sedí tam na židli, v šedém obleku a modré košili, ulízaným účesem a zvláštním výrazem – takovým důležitým. Za ním je položen naschvál větrák a odrbaný stolek a stejné šedé pozadí. Prostě fascinující!

 



„Chceš taky vyfotit?“ nadhodí s úsměvem.

„Cože?!“ zaskočí mě a podívám se na něj, jak na osla.

„Můžu ti udělat tři fotky jestli chceš, jen pro tebe...Rachel se také nechala fotit, ale její fotky jsem ještě nenechal vyvolat.“ nabídne mi. Je fakt, že třeba bych to pak mohla zarámovat a dát to Jamesonovi k nějaké příležitosti, ale není to narcistické?

„No, tak jo.“ utrousím nejistě.

„Ok, tak si vezmi....hm, tohle a tohle!“ řekne, vyhrabe z šatníku nějaké věci a hodí je na mě. Odrbaná červená košile se žlutým lemováním a na zádech s logem prodavačů párků v rohlíku s modrými kraťasy.

„To jako fakt?“ nadhodím nechápavě.

„Jako fakt. Obleč si to, já si zatím připravím foťák.“ řekne rozhodně a odejde pryč. Já se teda vysvléknu z vlastního oblečení a navléknu se do té hrůzy. Vypadám, jak ubohý pasák a zároveň prodavač párků.

„Rozpusť si vlasy.“ vyhrkne Silar, jak se náhle objeví. Rozpustím si je z neposedného copu a roztřepu. Přejde ke mně blíže a nahlédne mi do očí a na tvář.

„Namalovaná jsi dobře, make-up ti upravovat nemusím.“ řekne profesionálně a mě se chce smát. Smát se jemu. I když to vše dělá skvěle, vypadá přitom stejně vtipně. Tak ho totiž neznám.

„Tak jo, stoupni si k té šedé plachtě a rozepni si tři poslední knoflíky košile.“ začne mě aranžovat.

„Na to zapomeň.“ odsoudím to hned.

„Fajn, tak dva.“ začne s kompromisi. Neochotně si tedy rozepnu dva knoflíky.

„Fajn a ještě si ty kraťasy pravou rukou trochu stáhni, jako kdyby si chtěla ukázat tetování, které tam stejně nemáš.“ poručí a mě se to přestává líbit. Fotíme profesionální fotky nebo erotické?!

„Tvař se trochu líp, vypadáš na tom záběru strašně křečovitě. Vzpomeň si na něco. Na něco příjemného a zároveň se tvař vážně a trochu povol bradu.“ začne mě peskovat až se v tom začnu ztrácet. Na to začne snímat asi deset fotografií. Vzpomenu si na jasmínovou vůni!

„Je to!“ vyhrkne s úsměvem a já jsem celkem zaražená. Vždyť to bylo hrozný!

„Pojď se podívat.“ vybídne mě, ať jdu k němu se podívat na tu hrůzu, avšak když uvidím na displey, mladou a celkem i pěknou ženu, ego mi trošku stoupne.

„Jseš krásná.“ utrousí tiše Silar a teprve poznamenám blázkost mezi námi.

„Kruci, ten oběd!“ vyhrknu najednou, abych utekla a předešla špatné situaci a začnu se bleskově převlékat. Musím stihnout oběd s Jamesonem!