Jar of hearts - Kapitola devátá

Tak jooo, teď mohu říci. Poslední mé dílo - ale v tomto roce. Snažila jsem se ho sepsat a podařilo se mi to aspoň na dvě stránky. Vím, není to nic extra a ani ten obsah, ale zase na druhou stranu, aspoň něco než nic :) OPĚT - můžete poděkovat Mie, která mě k tomu dokopala. Jako já mínila, napsat ještě něco, ale ne teď večer. Ale tak vypotila jsem se trošku nad tím :D Každopádně: Přeji Vám krásně prožitého Silvestra a Šťastný Nový rok, se vším všudy. Ať je pro Vás úspěšný - já budu doufat, že bude úspěšný ai pro mě :D Děkuji všem mým čtenářům, který mě doprovázeli mými povídky po celý rok. Jsem jim moc vděčná! ;)

Přeji hezký čtení a skvělý vstup do roku 2012 !!!

Vaše Klaný :)

 

 

 

„Nejsem uměle vytvořená.“ zabručím dotčeně, stojící si za svým.

„Ne?“ utrousí William a jeho obočí se zvedne do údivného pohledu.

„A jak by ses teda nazvala?“ dodá tím nejpohrdavějším tónem, který mohl použít a posadí se.

„Nejsem upír, ani vampír. Ani zvíře, ani čisté krve. Tady, jsem stále člověkem a navždy budu.“ řeknu vážně a svou dlaň si přiložím na hrudník, kde se nachází mé mrtvé srdce. Na to se William začne pobaveně smát a zbytek rady sebou nervózně ošije. Jeho smích je křečovitý, hnusný, ničící všechny vaše sny a myšlenky. Naběhne mi z něj husí kůže. Obličej se mi svraští, rty se stáhnou do úzké linky a pěsti zatnou.

„Jestli si myslíš maličká, že tvé „lidské“ srdce ti bude stačit, tak to se škaredě mýlíš. Pokud nepříjmeš, kdo jsi, zkapeš někde ve stoce.“ sykne chladným tónem William a zrak ode mě odvrátí na ženu, která se zrovna vrátila s vozíkem různých lékařských předmětů a potřeb.

„Odebereme ti krev, na prozkoumání tvých buněk a projdeš si dlouhým vyšetřením.“ oznámí mi dodatečně William a ze židle se zase zvedne.

„Teď mě omluvte, mám jiné věci na řešení. My tři si ještě promluvíme.“ nadhodí vážně William a odebere se pryč z místnosti s nějakou mladou upírkou za zády, které jsem si předtím ani nevšimla. Že by jeho ochranka, či milenka?

„Prosím posaďte se a já si odeberu vzorek vaší krve.“ promluví na mě žena příjemným a klidným hlasem. Zbytek rady, kromě ní, též odejdou a nechají nás tam o samotě. Posadím se na šedou polstrovanou židli a vyhrnu si rukáv na pravé ruce, aby mi mohla odebrat krev. Přeci jen je zajímavé – upírům nebije, nežije, srdce, ale přesto mají v oběhu krev v jejich modrých žílách. Nebo jejich samotná krev je modrá? Musím se o tom ještě hodně dozvědět, dříve mě to nezajímalo – stačila mi informace, třeba jak jim useknout hlavu nebo jim mozkem provrtat stříbrnou kulku. Nic víc. Další věci mě v té době nezajímali. Teď je to jiné.

Žena si připraví injekci a zavede mi ji do žíly. Tmavě rudou krev nechá kapat do skumavky, která je ihned plná. Tak to zopakuje ještě dvakrát, aby měla náhradní va vzorky. V místnosti nikdo z nás ani nedutne.

„Co se mnou hodlají dělat?“ zeptám se upřímně té ženy. Mám takové tušení, že ona s tím bude mít co dočinění. Žena na mě pohlédne a já se tak nějak ztratím v jejích zelených očích.

„Musíme se dozvědět, co se přesně stalo. Jak je to možné.“ odpoví mi jednoduše a ranku po injekci mi zalepí náplastí.

„Budete se mi vrtat v hlavě, hádám.“ nadhodím nepříjemně. Nesnáším, když se mi někdo prohrabuje v hlavě a vyhledává mé vzpomínky či myšlenky. Stačila mi cesta sem s Charlesem.

„Takovým testům se budete muset podrobit. Vás nezajímá, co se doopravdy stalo a kdo zatím stál?“ odpoví mi a rovnou nadhodí otázku, na kterou není jiná odpověď.

„Samozřejmě, že mě to zajímá.“ utrousím a náplast si přimáčknu na ranku.

„Tak vidíte. Teď vás necháme odpočinout a zítra začneme s podrobným vyšetřováním. Teď jestli dovolíte, ukáži vám vaše pokoje.“ navrhne žena, vše si na vozíku zase urovná a je připravena odejít z této místnosti. Oba dva to odsouhlasíme a myslím, že i uvítáme chvíle klidu. Avšak chyba lávky. Když nám žena ukázala ,o tři poschodí níze, dva rozdělené pokoje, Charles byl na mrtvici.

„Děláte si srandu, myslíte, že jsem tak blbý?! Nenechám ji samotnou!“ vyjede na tu ženu Charles a ta je též zaskočená, jako já.

„Co blázníš?“ syknu a zlehka ho bouchnu rukou do ramene, jako napomínku.

„Nenechám tě spát samotnou. Chci tě mít neustále pod dohledem. Nejel jsem sem takovou dálku, aby tě ihned první večer zabili. To teda ne.“ stojí si tvrdě za svým Charles.

„Nejsi trochu paranoidní.“ opřu se do něj.

„Myslím si pane Watzi, že si nemáte co vyskakovat a více popuzovat naši společnost. Máte tu dost vroubků, tak raději mlčte a zalezte si do toho pokoje. Mohu vám slíbit, že tady slečně nic neuděláme. Je i v našem zájmu, vyšetřit tento případ.“ odbude ho slušně žena s ostrým výhružným podtextem. To se mi líbílo! Slušně mu to nandala!

Na to si Charles jen hořce odfrkne, otočí se na patě a zabouchne se ve „svém“ pokoji.

„Já se omlouvám za něj. Je to výbušný typ.“ pokusím se milá, avšak z druhé strany mi milá odpověď nepřijde. Jen nepřímé kývnutí a záda té odcházející ženy. Fajn, to tu jsou všichni tak trpcí? Nechám to být a otevřu dveře dovnitř pokoje. Naskytne se mi pohled na sporně, ale přeci jen pěkně vybavený pokoj s malou koupelnou vedle, velkou postelí a výhledem na New York. Tak jo, aspoň chvilku odpočinku! Pomyslím si aspoň trochu radostně, když celé to dnešní fiasko stálo opravdu na prd. A co vůbec myslela ta žena těma Charlesovýma vroubkama? Že by tu něco proved? Zamyslím se nad zajímavou otázkou, jenže nad dalším přemýšlením mě vytrhne vůně krve. Ne čerstvé. Ne teplé, ještě ze člověka. Porozhlédnu se hladově po pokoji a najednou si všimnu na nočním stolku, stříbrný tác a na něm pytlík naplněný krví. Takový ten umělohmotný pytlík, které plní v nemocnici antibiotiky a uzdravnými látkami. Neváhám a rychlým krokem se vyřítím k posteli. Popadnu pytlík a zakousnu se do něj. Začnu hladově sát a připadám si jako malé dítě, které saje fruko. Tak lahodná a sladká. I když není čerstvá je skvělá. Ihned naplňuje můj žaludek a já se cítím lépe. Nejsem najednou unavená a pociťuji nával energie.

„Chutná?“ ozve se mezi dveřmi. Cuknu sebou, jak se leknu a ihned se zamračím. Odtrhnu se od krmení a utřu si koutek od krve.

„Co chcete?“ syknu na slizsky dokonalého Williama C´moura.

„Zajímá mě, jestli ti chutná má krev.“ nadhodí a ušklíbne se. Jeho krev? Do prdele práce! Prolomí se ve mně a pytlík se zbytkem krví odhodím na zem, jako kus něčeho odporného.

„Ale copak, zahazuješ kus něčeho tak vzácného a skvělého?“ sykne pobaveně, jako kdyby to čekal.

„Pohrdám vámi, i vaší krví.“ ceknu nepříjemně a opravdu jsem si na té větě nechala záležet. Williamův úšklebek zmizí a objeví se vážný, zlý a chladný výraz, ale nic co by mě zastrašila. Avšak najednou zmizí a náhle se objeví u mě. Strčí do mě, tak abych spadla zády na postel a skloní se nade mnou.

„Už ses napila. Teď budeš chtít mou krev pořád. Nebude ti stačit ta jeho. Jeho krev je nic, oproti té mé. Už se těším, až budeš žadonit a prosit, abych ti poskytl aspoň kapičky mé krve.“ zašeptá mi do ucha a mě se zrychlí dech. Není to strach ani respekt, ale je to smůla, která mi začíná líbat prdel každý den.

Tak rychle, jak mě vytočil, tak rychle zmizel i se zabouchnutím dveří. Zůstanu ležet na posteli a bědovat a prosit andělíčky. Posílat je někam do nehezkých míst a zároveň je volat zpět o pomoc. Proč proboha jsem si tohle zasloužila! Copak je to nějaký zasraný osud?! Zatnu čelist a několikrát si bouchnu pěstmi do peřin. Nepomůže mi to, ale musím se srovnat. Nesmím brečet, prohánět další slzy po mých tváří, jen kvůli těmto krvelačným bestiím. To ne! Jen to ne! Však já jim ukážu. Ukážu jim co dokáže a svede Roxanne Brownová!

 

[caption id="attachment_341934" align="aligncenter" width="600" caption="Roxanne :)"][/caption]