Vamlup universitum-29.

Nejdříve bych chtěla poděkovat za tipy a hlavně, že se najde někdo kdo to i nadále čte! No jo, pomalu se blíží další kulatý díleček a nám se děj začne pomalinku přiostřovat!

 

Celý týden jsem měla více jak skvělou náladu. Jenže se chýlil konec týdne a tím i konec termínu na odevzdání práce. Stela si stejně jako já uvědomila, že dnes je jediná šance, kdy to můžeme splnit a tak v pokoji se dala do díla. Jenže ta, vždycky komentuje každé slovo, a tím pádem zůstat s ní v jedné místnosti a doufat že, bych si udělala práci také, o tom se mi může tak leda zdát. A tak jsem se vypravila do knihovny, kde budu mít času a prostoru habaděj. O to více mě to štvalo, protože jsme se měli opět setkat s Thomasem u něho v pokoji, jako každý večer, jen že tentokrát, to asi nestihnu.

Hned po příchodu do knihovny jsem se dala do veledíla. Popravdě jsem neměla ani ponětí, čím začít a tak internet pomohl a dal inspiraci. A mohlo se začít pracovat. Ani jsem si neuvědomovala, jak ten čas letí a stále, koutkem duše, jsem byla už u Thomase. I kvůli tomu, jsem spěchala, abych mohla za ním. ,,Hotovo,, pronesla jsem do ticha knihovny a zavřela všechny knihy, co jsem měla otevřené. Položila jsem propisku a ještě párkrát si své dílo přečetla. Ano, byla jsem s ním spokojená. Ale teda, boleli mě všechny klouby. A tak pomalu jsem se postavila a protáhla se, až mi kosti v těle zapraskali. Ohlédla jsem se na hodiny a vytřeštila oči. Blížila se skoro půlnoc. Jen jsem udiveně zírala na hodiny a nemohla tomu uvěřit. To jsem tu byla přes čtyři hodiny?

No, to je tím, jak je člověk zabraný do práce, tak si nevšímá ničeho kole sebe. Papír, na kterém jsem měla napsaný text, jsem si zvohla na půlku a rychle pospíchala do pokoje. Měla jsem strašné nutkání, zajít za Thomasem, ale věděla jsem, že už je pozdě. No, kdyby se mi nechtělo tolik spát, zašla bych za ním, ale dnes ne. Dnes se musím pořádně vyspat. Všude byla tma a panovalo ticho.

Když jsem vycházela schodiště a občas zapraskalo nějaké to prkno, pomyslela jsem si, že jsem jak nějaký zloděj, že se tu tak plížím. Vyšla jsem je a rychle pospíchala do svého pokoje. ,,Stelo, tak jsem zpátky,, zavolala jsem a test si odložila na stůl. Ale nikdo se mi neozval. To bylo divné. Pomyslela jsem si, že asi spí, ale neviděla jsem ani na krok, na tož do postele. Natáhla jsem se po vypínači a rozsvítila světlo. Ale celý pokoj byl prázdný.,,Stelo, to není vtipný,, opět jsem promluvila a nakoukla i do koupelny, zda se někde nechovává, ale v tom se najednou zhaslo.

Chtěla jsem se rychle otočit, ale v tom momentě jsem ucítila ohromující bolest v hlavě, která se mi vpíjela do celého těla. Všechny končetin byli jako v ohni, nemohla jsem se ani pohnout a pomalu jsem cítila, že mě nohy už neudrží. Bolest byla tak silná, že celé mé tělo, přestalo spolupracovat. Hlava se mi začala mírně motat a všechno kolem mě se začalo více a více rozmazávat. Cítila jsem podivný tlak na hlavě a v tom jsem uviděla pouze tmu a jakoby zdálky, cítila, že se z kláním k zemi. A propadla jsem se do nevědomí.

,,Sakra, to je bolest,, zaklela jsem, když jsem se začala probouzet. Pomalu jsem mrkala, než jsem nechala otevřené oči úplně. Jenže všude panovala tma. Dotkla jsem se na hlavě toho místa, které nejvíce bolelo a ucítila něco jemného na prstech. Krev, došlo mi. Rozhlížela sem se kolem sebe, ale marně. Nic jsem neviděla. V první moment jsem si pomyslela, že mám nějak zatřený zrak, ale to byla hloupost. Zůstala sem sedět na zemi a rychle vzpomínala na poslední události, před tím, než jsem se skláněla k zemi. Uvědomila jsem si, že jsem byla v pokoji a tak jsem se kvapně postavila, jenže se mi opět vrátila ta příšerná bolest do hlavy a začalo mi být špatně od žaludku a tak jsem opět klesla k zemi. Chvíli sem tak zůstala, ale pak jsem se i když malátně, ale postavila.

Chvíli jsem jen stála a poslouchala okolí, ale nic jsem neslyšela. Instinktivně jsem natáhla ruce před sebe a pomalými kroky postupovala dopředu. Ani ne po pěti krocích, jsem narazila na něco studeného a tvrdého. Pane bože, vypadá to jako mříže, blesklo mi hlavou. ,,To není možný,, pronesla jsem do ticha.

Snažila jsem se uklidnit a otočila se na pravou stranu a pomalu pokračovala podél mříží. Po pár krocích jsem došla k vlhké zdi. Celý jsem to obešla a opět se vrátila na stejné místo, odkud jsem vyšla k mřížím. Opřela jsem se o ně a začala zrychleně dýchat. Vždyť jsem zavřená. Kolem dokola je zeď a z této strany mříže. Ale kdo mě proboha zavřel, přemítala jsem. Kdo a proč?

Pomalu jsem opět klesla na chladnou a mokrou zem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pomalu se mě zmocňovala panika. Co mám očekávat? Blesklo mi hlavou. Chce mě snad někdo zabít? Musela sem začít pravidelně dýchat a hlavně v klidu přemýšlet. Pokud mě někdo unesl, určitě si toho někdo všimne. A tak jsem si vzpomněla na Stelu. Ano, ona, hned jak ráno neuvidí, že tam nejsem, půjde to ohlásit a všichni mě půjdou hledat. A pak je tu i Thomas. Určitě mě najde a pomalu sem se začala uklidňovat. Ale proč sakra, jsem měla stále tak podivný a svírající pocit?

Zůstala sem sedět a zírat do nepropustné tmy. Občas jsem zaslechla nějaké pištění a občas se kolem mě mihlo malé tělíčko. Krysy. Musela jsem se usmát. Alespoň tu nejsem sama. Byli nechutný, to ano, ale jediný žijící tvorové v mé blízkosti. Ale v tom jsem zaslechla nějaké klapnutí a mírné dunění klapajících bot, které se odráželo od kamenné podlahy.

Hned jsem odstoupila od mříží a co nejvíce jsem se natiskla ke zdi. Netušila jsem, co můžu čekat, ale určitě nic příjemného to nebude. Proč taky, by mě někdo zavíral jak prašivé zvíře.