Vamlup universitum-31.

Děkuji za tipy a byla bych vděčná za nějaký ten koment:))

Ani nevím kolik uběhlo hodin co tu tak sedím na zemi a třesu se zimou, ale odhaduju to, už tak na jeden den. Mezitím se tu dvakrát mihla opět osoba v kápi a odvedla mě z mého vězení, abych si odskočila a pak mě vždy tvrdě hodila zpět do kobky. Nohu mám celou fialovou, jak jsem po druhé dopadla na ledovou zem. Objala sem rukama svá kolena a zavřela oči. Chtěla jsem plakat, řvát, něco rozbít, ale vždy jsem usoudila, že by to bylo jen zbytečné vysilování poslední energie, co mi kolovala v těle. Stále jsem spala a nebo jen seděla a zírala do tmy. Mé myšlenky se točili k mé rodině, kterou už asi neuvidím, ke Stele, k té, která mi byla vždy oporou a především k Thomasovi. Alespoň jsem si uvědomila, že pokud bych měla zemřít, to, co jsem k němu cítila, stálo za vše. Láska, která mě k němu táhla, byla tak silná a pevná, že i kdyby měla skončit takhle brzy, nikdy ho nepřestanu milovat.

 

,,Vstávej,, zaslechla jsem velmi hrubý hlas, bez sebemenší špetky soucitu. I když jsem nechtěla, tak i přes veškerou únavu jsem otevřela oči. Párkrát jsem musela zamrkat, zda to, co vidím, je skutečné. Před mým vězením, za mřížemi, stáli čtyři osoby v kápi a všechny na mě hleděli. Pěknou dobu se nic nedělo, než jedna osoba stojící nejvíce vzadu nekývla a pak na mě promluvil opět tak známí a nepříjemný hlas. ,,Ukaž, co dovedeš,, řekl velmi potichu, s rozvahou, ale také s podtónem, který mi vyhrožoval?! Já jsem jen tupě zírala před sebe a nerozuměla jsem tomu.,,Ukaž, co umíš,, opět se ozvala osoba upírající na mě svůj obličej, schovaný v temnotě kápi.

 

,,Co.. mám ukázat,,? Vysoukala sem ze sebe. Popravdě jsem trochu tušila, o co tady asi půjde, ale nebudu si tu hrát na něco, co nejsem, na tož jako cvičná opice ukazovat nějaká divadélka. Cítila jsem, jak se mi najednou všechny osoby naráz chtějí vkrást do mysli. Bylo to velmi obtížné odolávat, hlava mě až z té bolesti třeštila, ale ustála jsem to. Ale také jsem věděla, že možná tak ještě jednou a pak je už neudržím.

 

,,Víme, co dokážeš a chceme to vidět. Jinak to půjde po zlém,,. Trpce jsem se usmála. Po zlém, pcha.

 

Zadívala sem se na osobu, která jediná ze čtyř semnou hovořila. ,,A jak to je po zlém? Tohle už není dostačující? Chci okamžitě ven, nemáte právo mě tu držet,, řekla jsem.

 

V tom momentu osoba stojící v zadní části přišla blíže a ukázala na mě a já jsem věděla, tušila, že je zle. Jedna osoba v kápi, otevřela zámek, popadla mě a kopla do levé strany břicha. Všechno se to semnou nejméně dvakrát otočilo a já jsem pocítila ukrutnou bolest v břiše, která se stahovala až do křeče. A aby to nebylo málo, popadla mě za levou paži a nějakým starým a špinavým nožem mi sjela po kůži. Za špičkou nože se táhla odporná cesta krve, která mi začala pomalinku stékat po ruce. Odtáhla se ode mě a ještě jednou do mě kopla. Zavřela za mnou mříže a opět se na mě upřeli všechny oči.

 

Svíjela sem se bolestí a nevěděla co si mám dříve držet. Zda břicho nebo ruku, ze které mi odporně rychle tekla červená tekutina života. Po chvíli jsem se v křečích posadila a opřela se o chladivou zeď, která mi v tuto chvíli byla jediná oporou. Chtěla jsem je zabít. Ani nevím, kde se to ve mně bralo, ale měla jsem prostě nutkání se jich alespoň dotknout. Toužila jsem, aby se zde objevil Thomas a opět mi pomohl, ale věděla jsem, že je to bláhová prosba.

 

,,Pokud s námi nebudeš spolupracovat, bude to pokaždé více a více bolestivější,, ozvala se náhle osoba, stojící v zadu. Vůbec jsem na ni neviděla a popravdě, můj zrak, byl potemnělí, hlava se mi točila, že sem měla co dělat, abych vůbec zvedla hlavu a pohlédla na osobu stojící nejblíže k mřížím. ,,Více takových škaredých ran a vykrvácíš,, pokračoval hlas. ,,A nebo, si můžeme pohrát s nějakým ze tvých přátel, pokud nebudeš k nám vlídná,,. To byla kapka toho všeho. Chtěli mě donutit, abych ukázala na venek svoji schopnost, kterou vůbec neovládám. Jinak jsou odhodlaní, mě mučit a nechat klidně zemřít. Ale oni byli ještě více odpornější a chtěli klidně ublížit mým přátelům.

 

Už se opět pomalu otáčeli k odchodu, jenže ještě já sem měla nějaké to slovo na srdci. Seděla sem na zemi a držela si břicho. Pohled sem měla zabořený do země a byla ráda, že vůbec můžu srozumitelně mluvit. Ta bolest, se mi vpíjela do celého těla. ,,Víte, nevím, kdo jste ani nevím, proč mě tu držíte, jako toho nejhoršího vězně. Ale chci říct, jen jedno. Klidně mě tu můžeme mučit, řezat mě, při zabít, klidně i vyhrožovat, že unesete mé přátelé, ale to hlavní, nikdy, NIKDY, neudělám to, co chcete. To raději zemřu. Všechno je milostivější než se dívat na zbabělce, kteří neukážou, ani své obličeje a schovávají se do temnoty, která je stejná jako jejich city. Neříkám, že mám nějaké schopnosti, ale kdybych je měla, zabila bych vás, hned na místě, na nic bych nečekala,,. Pomalu jsem zvedla hlavu a úsměvem sem se na ně zadívala. ,,Až se odtud dostanu, udělám, vše proto, aby jste pikali za to, co tu musím vytrpět já,, řekla jsem pevným hlasem, který se k mému udivení vůbec netřásl. Říkala jsem to plně odhodlaná, s tónem hlasu, který jen utvrzoval mé věci.

 

Pocítila jsem z jejich strany napětí a třes. Ihned odešli, bez sebemenšího pohybu nebo slova. Byla jsem ráda a zároveň na sebe pyšná i rozčílená, když jsem si uvědomila, že si přeju jejich trest, stejný jako je můj. Opřela sem hlavu o zeď, ale neudržela sem se a celé mé tělo se svalilo na mokrou a špinavou podlahu. Neudržela jsem oči, které se ihned zavřeli. Celý svět se semnou točil a já tušila, že pokud usnu, a to jsem věděla, že usnu, že to může být můj poslední spánek. Byla jsem strašně vysílená, měla jsem hlad, žízeň, byla mi zima a celé mé tělo se třáslo zimnicí a zároveň horečkou. Cítila jsem se jako rozžhavený plamen ohně uvězněný v ledovci, který chladil, ale ne natolik, aby ten oheň uhasil. A v tom se objevila černo černá tma a pak…nic.