Vamlup universitum-32.

Zaslechla jsem podivné šumění kolem sebe. S vypětím všech sil, jsem otevřela oči. První co jsem zahlédla byli malá, černá tělíčka a odporné, dlouhé růžové ocásky. Krysy. Blesklo mi hlavou. Jediní, co tu byli semnou. Ležela jsem na podlaze a stále se svíjela v bolestech, i když pomalu, ale jistě odcházeli. Ale krev mi nepřestávala téct. Podlaha pode mnou byla špinavá a pomalinku se barvila na příměsi červené. Rychle jsem si chytila místo na ruce, ze které tekla krev nejvíce a přidržela jsem si na něm ruku. Zavřela jsem oči a snažila se vymyslet nějaké řešení, co dál, ale byla jsem tak vysílená a slabá, že jsem byla vůbec ráda, že ještě dýchám. Chtěla jsem se posadit, ale nemohla jsem. Síla mě pomalu opouštěla a tak jsem zůstala ležet a jen tiše oddechovala. Chtěla jsem utéct, ale nevěděla jsem jak. Z tohoto vězení, není cesty úniku a i kdyby se stal zázrak a byl, neměla jsem na to sílu.

,,Jsi vzhůru,,? Ozval se hlas za mými zády. Tušila jsem, kdo to je, ale neměla jsme potřebu se otočit a popravdě neměla jsem na to ani energii. V tom se mříže otočili a semnou se opět celý svět zatočil, to když mě někdo popadl za ramena a prudce mě otočil čelem k mřížím. Byla jsem opřená o zeď a hleděla před sebe. Opět sem se dívala na čtyři postavy v kápi. ,,Pokud nebudeš spolupracovat zemřeš,, zasyčel mi hlas u ucha a dostala jsem pořádnou facku až mi zůstal otisk na tváři.

,,Nikdy,, odpověděla jsem velmi tichým a slabím hlasem a myslela to smrtelně vážně. I když sem se cítila na pokraji sil, celkového vyčerpání, nikdy bych se jim nepodrobila. Aspoň kdybych věděla, pro ti komu to vůbec sedím, napadlo mě. Opět mě pozorovali a dlouhou dobu se nic nedělo. Pak jsem si všimla, jak se opět jedna osoba přesunula k té, která mi obdařila takovou krásnou facku a chvíli s ní hovořila. Přikyvovala a pak náhle rychle odešla. Čekala sem co se bude dít a už dopředu se obávala nejhoršího.

Po pár minutách se vrátila a stoupila do mého vězení. Podívala se na mě. ,,Budeš spolupracovat,,?

Usmála sem se. ,,Myslím si, že k této otázce, není co dodat,, odsekla sem a musela jsem se zachytit loktem podlahy.

Osoba přede mnou náhle vytáhla z kapsy injekční stříkačku. Vyvalila jsem oči a když se s ní začala ke mně přibližovat, snažila sem se bránit, ale bylo to marné. Neměla jsem dostatek síly. Píchl mě nedaleko krku a celou dávku mi vpustil do žil.

V tom jsem zaslechla osobu v kápi, která se celou dobu držela zpátky. ,,Neboj se. Je to jen toxin z jednoho nejjedovatějších hadů světa, jen trochu poupravený, pro naše účely. Pár hodin nebudeš nic cítit, jen mírné otřesy a mravenčení v těle, ale pak tě celé tělo začne šíleně, ale urputně bolet, že se to skoro nedá ani vydržet. A když si myslíš, že všechno skončí, zkameníš a nebudeš se moct hýbat, dokud nedostaneš proti lék, který samozřejmě mám u sebe,, dodal. ,,Samozřejmě moc rád, ti ho dám, ale něco za něco. A ty moc dobře víš, co já chci,,. A v tom sem zavřela oči.

Všechna síla mě opouštěla a já chtěla jen spát. Po chvíli sem zaslechla jak se oddalují zvuky, klapajících bot. Oddechla sem si, i když ne na dlouho. To svinstvo, co mi koluje v žilách mě pomalu zabíjí a já nebudu mít na vybranou a budu jim muset něco ukázat, jinak zemřu, blesklo mi hlavou. Bála sem se, až se ta látka v mém těle, začne projevovat. Nesnášela sem bolest, bála sem se, co bude pak následovat. Byla to muka. A z jejich strany odporný plán. Věděli, že nemám na vybranou!