Ohniví andělé - Kapitola 16 - Deník

Storm se usadila v jednom z nepoužívaných pokojů v třetí věži a rozevřela deník. Čtení šlo pomalu, protože byl psaný ve starém jazyce, který Storm ovládala spíše v mluvené řeči než psané.

*

—Blíží se moje narozeniny. Nemám z toho radost. Otec plánuje velkou oslavu, ale doneslo se mi, že má dojít i k obřadu Spojení. Bojím se ho a on mě nenávidí. Jediný důvod, proč přistoupil na tento svazek je, aby mě pak mohl ovládat.

Prosila jsem otce. Na kolenou. Žadonila i přesvědčovala. Jenže před ním se Nathaniel chová vždy vzorně a galantně. A téměř nikdo neví, kolikrát jsme spolu byli i o samotě… kromě té služebné, ale ta by to nikdy nepřiznala. Bojí se, že by si pro ni zase přišel. A ani jedna z nás prostě nemůže říci NE.

Ještě pořád mám v uších její nářek. Viděla jsem, jak ji to bolelo. Chtěla jsem, aby přestal. Ona plakala a já se na to musela dívat. To poselství bylo pro mě – vím to. Právě takhle mu mám dát dědice. V bolestech a krvi, znovu a znovu.

Můj plán je téměř hotov. Příliš dlouho jsem čekala na příležitost. Musím to udělat brzy. Dnes v noci…

*

‚Dnes v noci…‘

Storm si promítala vše, co ví o příběhu své babičky. Rhianna 'Phoenix' Raven. Údajně utekla z domu svého otce před plánovaným sňatkem. Na útěku potkala Drakea Llavyona I., ten si ji odvedl domů a vzal si ji. Porodila mu dvě děti, než zmizela stejně nečekaně, jako se kdysi objevila. Drake po ní nikdy nepřestal truchlit a znovu si ženu nenašel. Dokonce ani tehdy, když mu dcera utekla (ze zdánlivě stejných důvodů jako Rhianna) a syn zemřel.

Všechno to bylo nějak zvláštní. S tím, co zatím přeložila, zatím příběh sedí. Ale něco se za tím jistě skrývá.

Deník schovala. Moc neuvažovala nad tím, proč ho vlastně neukázala nikomu jinému. Sestry byly určitě jazykově schopnější a jistě by to měly přečtené rychleji. Jenže cítila určité pouto k deníku, o kterém krom ní nikdo nic nevěděl. Jakoby příběh v něm psaný, patřil jí.

Večer se sem vrátí.

*

Je mi taková zima. Někde jsem musela zabloudit. Mám strach zapálit oheň, aby mě nenašli. Ale bojím se, že se jen točím v kruzích. Jakoby přechod do Rae ani neexistoval. Snad je to skutečně jen pověst.

—*–

Neměla jsem chodit přes les. Je příliš zrádný.

—*

Včera mě něco pronásledovalo. Přísahala bych, že jsem viděla pár rudých očí. Od té doby spávám na stromě. Několikrát denně kontroluji pachovou stopu. Mám pocit, jako bych tím byla už nasáklá celá. Ale na to nemohu spoléhat. Stále pravidelně měním kožešiny na svých nohách. Podařilo se mi ulovit nějaké malé zvíře. Jeho kůže mne hřeje víc, než bych čekala. Navíc doufám, že další změna pachu je zmátne a nedokážou mě sledovat.

—*–

Našla jsem ho. Našla jsem ho. Jen se k němu dostat. Už celou věčnost se skrývám na kraji lesa. Přede mnou je dlouhá prázdná pláň a na ní kruh kamenů. Je to on. Zrovna před chvílí jsem viděla, jak k němu někdo dojel a zmizel. Musí to být onen přechod. Modlím se, aby mě nechytili teď, když jsem tak blízko svobodě.

—*

Dokázala jsem to. Prošla jsem skrz. Rae je skutečně úžasná země. Je tu tolik světla. Tolik barev. Lidem se zatím vyhýbám. Ale brzy mi dojdou zásoby a přijde hlad. Musím si najít bezpečný úkryt a dokončit kouzlo.

—*–

Pořád nic. Procházím lesy a straním se cest. Nikde jsem nenašla to správné místo. Přeci tu někde musí sídlit síly. Bez jejich pomoci to nemohu dokázat. Slábnu každým dnem. Začínám si myslet, že dříve zemřu…

—*–

Nevím, kolikátý den jsem již na útěku. Dál už nemůžu. Kéž bych našla místo, kde se narodila matčina matka. Je mi souzeno zůstat v Rae. Slyším koně…

—*

Probudila jsem se v posteli. Vedle mne ležely mé šaty, mé věci a jídlo. Nemám ponětí, kde to jsem. Dlouho jsem se snažila upamatovat, co se stalo.

Našli mě. Skupina mužů. Chytili mě.

Když si mě vysadil na koně, musela jsem omdlít. Už si nic nepamatuju. Ale pořád jsem v Rae. Země za oknem je stále jasná…

Najedla jsem se a teď mi nezbývá než čekat. Zamkli mě tady a na mé volání se nikdo neozval. Pokud mě vrátí otci, zemřu. Jedno jak. Naleznu způsob. Protože podruhé se mi utéct nepodaří.

—*

Poslal mi služebnou a šaty. Dokonce mi připravili lázeň. Nic úžasnějšího jsem snad nepoznala. Kdyby mi jen tu chvíli nekazily obavy z budoucnosti.

Později mě služebná odvedla k jídlu. Bylo prostřeno pro dva v soukromých komnatách – jen kousek od místnosti, kde jsem se probudila. Neposadila jsem se hned ke stolu. Procházela jsem místností, prohlížela jsem drobnosti, hřbety knih, výhled z okna. Vůbec jsem nepostřehla, kdy se otevřely dveře. Vstoupil ON.

Představil se jako Drake Llavyon. Prý jsem jeho hostem. Na otázku, zda zamyká všechny své hosty, mě přesvědčoval, že tak činí pro mou bezpečnost. Má v domě několik nevítaných hostů a po dobu jejich pobytu mi ji jinak nemůže zajistit. Bylo to zvláštní, ale věřila jsem mu.

Zbytek večeře proběhl v poklidu. On toho příliš nesnědl. Spíše se díval, jak se cpu. Usmíval se u toho. Takovým zvláštním způsobem. Několikrát se mě ptal na mé jméno. Nechtěla jsem mu jej prozradit. On mi zase odmítl sdělit, co se mnou hodlá udělat. Celé to bylo znepokojující, ale nebála jsem se. Jakmile jsem pohlédla do těch jantarových očí, nebála jsem se ničeho.

A co je ještě lepší. Cítím z něj i z tohoto domu síly. Někde blízko bude místo, kde mohu dokončit kouzlo. Ale musím být opatrná. Nesmím se nechat ukolébat jeho pohlednou tváří a vybraným chováním. I Nathaniel takové má… navenek.

—*

Teprve nyní jsem zjistila, kdo jsou Drakeovi hosté. Dva pantěři. Dnes jsem je viděla z okna nasedat a odjíždět. Doufám, že se již nevrátí. Znala jsem jejich tváře z otcova domu. Jejich odjezd mi ponechal naději. Nenašli mě. Na chvíli jsem v bezpečí.

—*

Drake mi stále odmítá sdělit své záměry. Prý mě hodlá přinutit, abych se do něj zamilovala, a už nikdy nechtěla odejít. Smála jsem se mu. Potom měl dlouho špatnou náladu. Poslal mě do pokoje hned po dezertu. To večerní povídání mi chybělo. Šla jsem spát rozmrzelá.

Ve snu mě poprvé navštívila matka. Mohla jsem vědět, že před ní se neukryju nikde. Ani jednou se nezeptala, kde jsem. Chtěla jen vědět, že jsem v pořádku, že nemám hlad a mám kde hlavu složit. Hleděla na mne se stejnou vřelostí, jakou mi projevovala jen v okamžicích, kdy jsme byly o samotě. V očích měla smutek, ale vypadala spokojená s mým ujištěním, že mi nic nechybí.

Jak bych jí mohla říct, že ze zlaté klece jsem jen přešla do jiné z jantaru?

—*

Dnes mi řekl, že musí na pár dní odjet. V očích měl zvláštní naléhavost. Na rozloučenou mě políbil. POLÍBIL! Jaký to byl polibek. Tiskl mě k sobě, jako bychom měli splynout. Jeho ústa se pohybovala proti mým v podivném tanci. Jazykem vnikl do mých úst. Byl tak horký. Ještě teď jsem celá omámená. Když odcházel, změnila se ta naléhavost v jiskřící triumf. Snad si myslel, že mě již dobyl. To tedy ne…

Ale bude mi chybět. Velmi, řekla bych.

—*

Dny plynou tak pomalu. Umožnili mi ‚neomezený‘ pohyb – do jeho pokoje a zpátky. Chodím si pro knihy, abych se trochu zabavila. Požádala jsem i o psací potřeby, ale tak daleko jejich ochota nesahala. Služebná, která za mnou chodí, už trochu polevila v ostražitosti. Snažím se ji ještě víc ukolébat.

Zatím ji zpovídám. Drake Llavyon je údajně vnukem samotného Lucia Llavyona. Alespoň vím, proč mi jeho jméno bylo tak povědomé. Jeden z původních pobočníků mého otce. Ten, o kterém se nehovořilo – ne veřejně. Celá tahle země se jmenuje po něm. Hrad, městečko, širé lány kolem dokola. Inu – alespoň má Jeho samolibost dostatek prostoru.

Nicméně se tím potvrdilo moje tušení. Tohle místo musí být prosyceno Silami. Llavyon bylo jméno mocného čaroděje. Ten by si nezbudoval útočiště jen tak někde. Jen to najít…

—*

Vrátil se! Jak mohu mít tolik radosti z návratu svého věznitele? Nevím, ale matka mi vždy říkala, že nemám pokládat otázky, na které nechci znát odpovědi. A toto bude jistě jedna z nich…

—*

Je nemožný!!! Arogantní a zabedněný. Bídák a mizera. Kéž by mu kosti v těle uhnily a rozpadly se v prach. Nenávidím ho. Jako hlupačka jsem se nechala napálit a spoutat. Prostě si sem nakráčel a očekával, že mu padnu k nohám. A já husa to udělala.

Jsem bezcenná. Víc už bych zhanobit svou rodinu nemohla. Jediné, čím se mohu utěšovat je, že i kdyby mne nyní otec našel, Nathaniel si mě už nevezme. Leda jako služku. Aha – takže ani tak to raději neriskovat.

Všichni mužští jsou špinaví psi a nezaslouží si dýchat stejný vzduch se ženami. Nelze jim věřit ani nos mezi očima… Tolik ho nenávidím, matko. Co jen teď budu dělat?

—*

Nikdy nevěřte tomu, že když je vám zle, hůř být nemůže. Jde to. Osud je stále znova ochotný to dokazovat. V noci jsem se pokoušela spojit s matkou, ale blokuje mne. Co se mohlo stát? Mohu jen doufat, že se otec o našem spojení nedověděl a nepotrestal ji pro to. Tolik bych nyní potřebovala její vedení a radu.

—*

V noci za mnou přišel. Probudila jsem se v jeho objetí. Plakal. Nikdy jsem neviděla muže plakat. Konečně jsem to pochopila. On je mou slabinou. Přes všechno ho miluji a nedokážu mu nic odepřít. Včetně sebe. Nyní vím, proč matka zůstává s otcem – navzdory jeho chování, navzdory jeho zlobě a chladu, jeho krutosti. Nezbývá než nalézt správná slova modliteb k zapomenutým bohům, aby se vše v dobré obrátilo. Abych porodila zdravého syna, aby mne má láska nenechala ležet samotnou v prachu a aby nás otec nenašel.

Storm zvedla uslzené oči od deníku. Chvíli jen seděla a vstřebávala příběh. Za tímto zápisem bylo několik vytržených listů. Zůstala jen úplně poslední stránka s několika slovy.

Je na cestě. Našel nás…