Tajemství Prokletých plání 6. díl

„Balit! Balit a fofrem!“ křičela Pavla už dlouho předtím, než se vůbec objevila v táboře, „Tohle už není legrace!“ Za ní dorazil o něco pomalejší Petr.
„A co se stalo?“ chtěla vědět Sandra. Pavla jen mávla rukou a spěšně odpověděla: „Všechno vám řekneme cestou, ale teď se musíme sebrat a vypadnout odsud!“
„Ale co bude s Viktorem?“ měl strach doktor Swoboda a vstal od ohně.
„Budeme ho muset vzít s sebou.“ Ozval se Petr, „Vyrobíme nosítka a budeme se střídat v nošení.
„No dobře, ale kam chcete jít?“ nedal se odbýt Swoboda. Pavla se ani neohlédla. „Pryč odsud!“ řekla a pokračovala dál v balení.
A tak se stalo, že hodinu před polednem zvedla se výprava Petra Mohyly a vyrazila zpět k vrcholům okraje rokle. Opouštěli propast, aniž by tušili, co všechno je ještě čeká...

Sluneční paprsky pozvolna dopadaly na hladinu jezera v horách. Kolem dokola porostlého rákosím a orobincem. Hejno divokých kachen se zvedlo a odletělo nad vrcholky stromů. Cerenagva otevřela oči. Blíží se, pomyslela si a rozhrnula větví vyhaslý popel před sebou. Rozhodla se vyjít zpět do hor.

„Tady už jsme přece byli!“ rozčilovala se Sandra, když došli k velikému stromu.
„Omyl!“ oponoval jí doktor Swoboda, „Tady jsme naopak ještě nikdy nebyli!“
Pavla Mayerová začala klít a Petr Mohyla neřekl vůbec nic, poněvadž byl dočista ztracený. Bloudili v kruzích. Hodinu po jejich odchodu z rokle se objevili zpět v rokli. Hory byli v nedohlednu a vypadalo to, že scházejí čím dál tím hlouběji. A přitom tady na ně něco číhá. Zmizel Hlavsa, zmizela Kalivodová, zmizel i mrtvý kapitán Carlsbach. Možná, že tu opravdu řádí monstrum, o kterém se psalo v té kronice, která bohužel zmizela i s Hlavsou.

Nebo ne?

O několik metrů dál narazila Sandra Průchová na hromadu hadrů. Mezi nimi dva provazy, brašna s jídlem a kniha s názvem „Dějiny alchymie císařské“. Vše, co zbylo po Pavlu Hlavsovi.

Lesem se prodírali vojáci. Nikoli vojáci ve zbroji a s kopím, ale v kožiších, pláštích a s jezdeckými luky. Pětice mužů v kožích bez výzdoby a erbu. Domorodci. Šli a každou chvíli se zastavovali. Vedl je stopař. Došli až k velké rokli, kterou kol dokola obrůstal smrkový háj a na jejímž dně pramenil potok. Tady přenocovali, pomyslel si stopař a vydal se smrkovým porostem dál.

„Tiše!“ zarazil se Petr, „Neslyšíte nic?“
Všichni se zarazili a napjatě se zaposlouchali do zvuků džungle. A opravdu. Nedaleko od nich byl slyšet šramot a šustění. Někdo, nebo něco se blížilo. Petr mávl na ostatní, aby se schovali a spolu se Sandrou vyrazil kupředu. Šli pomalu a obezřetně. Šramot byl čím dál tím hlasitější, až najednou utichl. Petr se rozhlédl kolem a pomalu došel až na mýtinu. Dál už si netroufl.
„Asi nějaké zvíře.“ Řekl a vrátil se k Sandře. Nedaleko vyběhla z křoví srnka.
Když Petr se Sandrou dorazili zpět na místo, kde nechali ostatní. Pochopili, že ten šramot asi nevydávala srna. Kolem výpravy stálo pět vysokých mužů v kožiších a pláštích. Neřekli nic, jen popadli nosítka s Viktorem a vydali se zpět do džungle. Petrovi a ostatním nezbylo nic jiného, než je následovat.