Zbytečné se snažit

Místnost se utápěla v šeru, na psacím stole dohořívala jediná svíčka a muž sedící za stolem se neměl k tomu, aby ji nahradil novou. Jen se zamyšleným výrazem ve tváři naslouchal tikotu starých hodin. I přes nedostatek světla, který v místnosti panoval se dala rozeznat jeho tvář, tvář muže středního věku, kterýžto už má za sebou něco z krutosti světa, ve kterém žije. Zdálo se, že ho něco trápí, vyzáblé, kostnaté prsty začaly monotónně bubnovat na stůl, neklidně se zavrtěl, pak se ozvalo zaklepání na dveře, konečně. Muž se zhluboka nadechl, jakoby ho čekala soutěž v plavání pod ledem. Naposledy zkontroloval svoje sako a potom, téměř neslyšitelně pronesl: „Dále.“

Do místnosti vstoupila sekretářka, mohlo jí být kolem padesáti let, šedivé vlasy měla svázané do drdolu a na nose trůnily brýle, jenž mohly být klidně stejně staré jako ona sama. Jako obvykle si na sebe oblékla vyšíslé šaty pytlovitého tvaru, jejichž barva se opravdu nedala poznat, kdysi dávno to možná byla unyle hnědá, nebo lehce zelená.

„Už?…“Byla to otázka.

„Jistě pane, smí vstoupit?“ Pokud ji zaskočilo, že nepozdravil, toho dne se ještě neviděli, nedala to na sobě znát, jen trpělivě čekala na odpověď.

„Prosím Ruth, přiveďte ji, okamžitě, je to velice vzácná návštěva, nemohu ji nechat čekat, chápejte.“ Pokusil se o úsměv, ale nedopadl podle jeho představ, ústa se zkřivila,jakoby právě žvýkal šťovík.

Celý život se bránila zlozvyku při neobvyklých věcech vytahovat jedno obočí nahoru a jestliže se jí to už dlouho nestalo, nyní nebylo úniku. Její nadřízený se ještě nikdy nechoval, tak jako nyní, tak nervózně, tak nejistě. Ale nebyla to její záležitost, jen mlčky přikývla a odešla vyplnit příkaz.

Další příšerné čekání, cítil jak mu po tváři stéká pot, ze stejného důvodu se mu na záda přilepila košile, prsty znovu začaly ťukat do bukové desky stolu. Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupila krásná žena. Hezká byla už na první pohled, v duchu zasténal, takovou on nikdy mít nebude. Hnědé kudrny jí splývajíc na ramena orámovaly obličej. Oči ve tvaru mandlí si ho pozorně měřily. Měla na sobě prosté béžové šaty, ale jakmile vešla, ihned bylo znát, kdo je skutečným pánem. „Jsem ráda tomu, že Vás konečně poznávám, Cane.“ Podle toho jaký zvolila tón hlasu, nebyla ráda ani trochu, znělo to víc než povýšeně, možná se mu to zdálo, ale on z toho hlasu slyšel krutost, nevýslovnou zlobu, něco naprosto ohavného.

S předstíraným úsměvem vstal od stolu a hluboce se uklonil. „Vítám Vás, hraběnko, i mě je potěšením, prosím posaďte se.“ Ukázal na křeslo přistavené ke stolu. Přijala nabídku lehkým pokývnutím hlavy a usedla, její ruce pevně svíraly bílou obálku. Přemýšlel o tom jak se asi cítí ona, ale raděj se na nic neptal, řídíc se heslem „mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Po chvilce váhání si přisedl zpátky ke stolu. „Nedáte si čaj hraběnko, nebo kávu, také vám mohu nabídnout skvělé víno, můj přítel mi přivezl z Helibonu výborný ročník, hraběnko?“

„Ale, Cane,“ znělo to úlisně a samolibě, „dobře víte, že zdvořilosti nejsou předmětem našeho setkání, nač chodit kolem horké kaše, pojďme rovnou k věci,“ s těmi slovy položila na stůl onu obálku.

„Dobrá, hraběnko, tak prosím, povězte mi proč jste tady, osobně si dovoluji pochybovat o tom, že byste mě navštívila jen tak pro nic za nic.“

„Osobně velice nerada hovořím o důvodech, Cane, ale vypadá to, že v jistých věcech musíme oba přinést jistou oběť, mojí obětí budiž důvody, které mě sem zavedly.“ Napjatě poslouchal. „Začnu tedy od začátku, jak určitě víte, hraběnky a hrabata jsou jednou za 100 let voleni vládou a ujímají se spravování jednotlivých hrabství, háček je v tom, že jeden člověk může být zákonně u moci pouze třicet let a pak je vystřídán svým potomkem, lze tedy hovořit o dědičném titulu časově omezeném. Hraběnka, nebo hrabě, tedy přenechá úřad svému potomkovi a vrátí se k životním prostředkům a penězům, které měla před nástupem do funkce anebo jí živí její potomek skrovnými obnosy ze státní kasy a nechává jí na zámku, pochopitelně. Potud je vše v pořádku, Cane, zakopaný pes tkví v tom, že když hraběnka nemá dědice, rozhodující slovo má takzvaná předací závěť, tj. protokol o předání veškerého majetku získaného ve funkci vhodnému následníkovi. Cane, tohle je náš problém, v době kdy jsem byla zvolena za hraběnku jsem neměla v soukromém držení vůbec nic. Dlouhou dobu jsem žila ve Wasille s rodiči, ale oni odkázali všechno co měli mojí „drahé“ sestře a já nemám žádné děti, které by mi poskytli záruku šťastného dožití na Olapském zámku.“ Až se tedy po určité době vzdám funkce, jakou nyní zastávám, budu naprosto bez majetku a bez peněz, až na směšně malé odstupné nebudu mít nic. Ono to všechno závisí na té špatné formulaci zákona „veškerý majetek získaný ve funkci“ považte, vždyť já ani nemám možnost nic naspořit soukromě, protože moje kasa a kasa hrabství je totéž, pravdou je, že na post mají být voleni jen dobře zaopatření lidé.“

„Vy jste nebyla?“

„Ovšemže byla, nějaký čas jsem totiž používala jméno Limie Konatská, což je další náš problém, v letech kdy jsem se ujímala Olapska jsem byla provdaná za jistého……vévodu z Kašpatska ,….byl to cvok.“ dodala po delší pauze.

„Ale měl peníze, že?“dělalo mu stále větší potíže zůstat v klidu.

„Pochopte, dnes bez peněz kariéru neukuchtíte, zvláště ne tu politickou. V době manželství to byly naše peníze, ale vlastně vždy patřily jen jemu, za těch několik let jsem z toho majetku neviděla ani halíř. Skoro nic. Měla jsem tedy peníze a zároveň jsem je nikdy neměla.“

„Tehdy jste chtěla proniknout do politiky?“

„To není vaše věc, a už vůbec to není předmětem našeho rozhovoru, Cane,“ tón jejího hlasu se okamžitě změnil aniž by pozbyl na důležitosti, „faktem je, že já jsem stále oficiálně zapsaná jako Konatská, ale můj manžel před šesti lety zemřel, o čemž jsem neměla ani tušení, neodkázal mi nic.“ Na chvíli se odmlčela.

„Promiňte, ale já nechápu …“

„Cane, já vím, že nechápete, jenže vaším úkolem není chápat, ale spolupracovat, teď kupříkladu máte mlčet a poslouchat! Dopovím vám ten příběh. V době kdy jsem ještě netušila nic o úmrtí svého manžela, jsem měla milostný poměr, s jistým velice významným člověkem,“ naklonila se blíž k němu, „bohužel nezůstal bez následku. Narodilo se mi dítě, dcera, ale tajila jsem to, člověk nemůže nechat na povrch vyplavat všechno co o sobě ví, nemám pravdu?“

Neodpověděl, jen poněkud nepřítomně civěl na stůl, potom se zeptal: „Mít děti mimo manželství je nezákonné, není liž pravda?“

„Pochopitelně, ale dalším důvodem byl jeho vztah, věděla jsem, že by se s dcerou chtěl vídat, musela jsem tomu zabránit.“

„Co jste udělala?“

„Řekla jsem mu že zemřela krátce po porodu.“

„Zemřela skutečně?“

„Ne, byla to fikce, ve skutečnosti, ve skutečnosti jsem ji poslala do adopce k dávnému příteli, on ale po roce přišel s tím, že se ztratila, od těch let o ní nic nevím.“

„Co to znamená pro mě?“

„Pro vás, uvidíte, Cane, uvidíte. Vraťme se teď zpátky k Espijským zákonům, tentokrát k odvětví, které tak dobře znáte, k zákonu o dědictví a dědicích…“

„Chcete se zeptat na adopci,“ přerušil ji. „Vždyť ta vám k penězům nepomůže, právo dědit mají pouze naši vlastní potomci!“ Na čele se mu začaly vyrážet kapky potu, nešikovně si je utřel do kapesníku, pořád nedokázal pobrat, co všechno mu řekla, o soukromých věcech, o zákonech. Proč by proboha měl vědět o jejích milostných pokusech.

Hraběnka ho sledovala se zjevným pobavením a uvolněně se svezla do křesla. „Je vám horko, Cane, nebojte, za chvíli se zchladíte. Ale máte pravdu, vlastně chci požádat o adopci, až na to, že dítě, které si odvezu, je moje.“

„Mám v sirotčinci vaše dítě? Jak jste to zjistila?“ Nyní byl zcela zmaten.

„Ne.“

„Tak jak to že….“

„Je čas na obchody,“ Cane.

Zrak se jí svezl na obálku. Přísahal by, že ví co obsahuje.