kapitola I. Vzhůru do Paříže! , část 1. Vítejte v Auchu

"Jaké směšné jméno!" ušklíbají se Pařížané, "Óóóššš!Jako když člověk po ránu zívá, nebo vyhání ze dvorečku slepice!"

 

Auch. Pro Pařížany možná největší "gaskoňská" díra, kde dávají lišky se dobrou noc a auchští jim odpovídají ospalým zívnutím nahánějícím slepice do bezpečí kurníku - pro obyvatele gerského departementu střed vesmíru, kolemž něho se všechno točí : úřední obsílky, příkazy a nařízení, veškeré složité vyřizování, veliké trhy, revoluční slavnosti...To, co je pro celý křesťanský svět Řím, to, co je pro celou revoluční Francii Paříž, to je pro místní obyvatele město Auch. Co na tom, že o mnoho větší a majestátnější Toulouse je nedaleko! "To už k nám tolik nepaří!" tvrdí zodpovědně místní a dodávají: "My jsme z Gersu a jeho prefektura je v Auch."

 

Auch je věru krásné a zajímavé město - protéká jím malebná řeka Gers, mají tu pět velikých náměstí z nihž nejhezčím je náměstí Svobody s ukázkovou radnicí, stojí zde slavná katedrála Sainte Marie du Auch, která ovšem svůj bývalý lesk přece jen ztratila, ale mají tu také - a teď zbystřete - jakobínské muzeum, které ale na svou slávu teprve čeká, protože jeho oficiální otevření se plánuje až někdy na začátek zimy. Pod mostem Spravedlnosti proteče řekou ještě hodně vody, než bude všechno hotovo - než budou vymalovány zdi, upevněny všechny dekorace, vystaveny a naaranžovány všechny předměty určené k potěšení očí a povznesení ducha místních občanů a než starosta Perez slavnostně přestřihne tříbarevnou pásku a muzeum uvítá první návštěvníky - má se tak stát v zimě a teď, kdybychom se podívali na Auchské největší náměstí, spatříme děti brouzdat se v kašně a pány i dámy procházet se v lehkých oblecích; pánové si sundávají kloubouky a utírají zpocená čela, všichni klejí na nepohodlné vázanky na krku, které se v zimě hodí, ale v létě by je člověk nejraději proklel, nebo alespoň sundal, což také mnozí udělají a jen některé ženy, které razí zásadu, že : "pro krásu a módu se musí trpět" se dál vaří v nadýchaných rokokových šatech a ať se to snaží zakrýt jak chtějí, závistivě pokukují po pradlenách a květinářkách, které se radostně smějí, točí ve svých prostých sukních a piští, když je nějaký rozpustilý sansculotte zkropí od hlavy až k patě studenou vodou.

Zkrátka a dobře, všechny přírodní i lidské úkazy naznačují, že je horké léto a pokud to chceme vědět přesněji, můžeme se podívat na veliký kalendář, ten malovaný zázrak s rafičkou, zabudovaný společně s hodinami do radniční věže, který ukazuje : 26. Août 1793.

 

 Lidé kolem něj chodí a obdivují se mu, jen starosta Perez, který má v Paříži desítky známých, ví vždycky o všem dopředu a tak, protože nedávno dostal dopis od svého přítele Fabra d´Eglatina, chodívá kolem kalendáře s poťouchlým úšklebkem a bručí si: "Jen se přetvařuj, ty kalendáři, vypadáš revolučně, ale stejně ukazuješ neděli - nebude to dlouho trvat a skončíš v propadlišti dějin."

Také spolu s dalšími zasvěcenci vedl už několik týdnů podivné debaty:

"Tak jak to vypadá s tím jeho mladším bráškou?"

"Ca va bien, občane, právě se rodí.."

"Doufám, že porodní bolesti nebudou veliké!"

 

"Ale ne, žádné těžkosti - je to naprosto geniální počin! Revoluční, opravdu! Přesný, trefný, výstižný...takový svět neviděl! Příroda a věci užitečné vytlačili svaté..."

"A kdože jej to nosil ve svém lůně?"

 

"Fabre d´Eglatine, poslanec Hory!"

 

Měli rádi takovéto mluvení v hádankách - některé tím dopalovali, některé probouzeli k zvědavosti a jiné zase k údivu nebo pohoršení. Všechny drbny ve městě už si povídaly, že sám starosta, půl radnice a tři čtvrti všech výborů se asi pomátlo na rozumu, a některé z nich začaly doopravdy hloubat nad tím, zda je možné, aby nějaký muž mohl rodit dítě. Vyřešila to nakonec jistá Hernandezová, která mávla rukou a prohlásila: "Víte, to se nemůže vědět tak najisto! Přece jen, je ta Revoluce a všechno se tak mění, že jeden nikdy neví…mysleli jsme, že je nemožné zbavit se království - a helemese, Ludvík skončil pod gilotinou! Mysleli jsme, že v kostele sídlí Bůh - a helemese, teď tam sídlí bohyně Rozumu, archiv nebo hospoda! Mysleli jsme si, že budeme aristokratům věčně něco platit - a helemese, teď platíme v lucernách! Všechno je naopak - tak proč by muži nemohli rodit děti, n´est-ce pas? "

***

Však co to? Nevidíme nic! Je tu tma! Co se děje? Klid, občánku, nic vážného - jen jsme omylem zastihli město uprostřed noci. Tady, na náměstí, je však poměrně živo i v teď - vždyť noci jsou teplé, přece jen, jsme v jižní Francii a Francouzi nejsou druh lidí, kteří chodí spát se slepicemi - dokonce ani v Auchu ne. Podíváme- li se však o něco dál, najdeme jednu ulici, jménem Kovářská a ta se zcela vymyká všem zvykům.

Tahle ulice je ospale poklidná ve dne a podivuhodně tichá v noci. Zde se nežije nočním životem, jako je tomu obvyklé ve většině francouzských ulic, uliček, bulvárů i zákoutí - jednak tu nejsou ti kováři; nejsou tu ani žádné jiné hlučné dílny; žádné vyhlášené hospody, které by svým bujarým rykem rušily zdejší až nepřirozené ticho; jen občas se tu vyskytne pár náhodných chodců, kteří si od srdce zazpívají - nebo zahalekají, záleží na jejich hlasové vybavenosti - nějakou veselou píseň.

 

Zkrátka a dobře, kdo chce mít klid, být stranou všecho hluku, špíny a tlačenic, kdo se chce vyhnout rozdováděným davům, trhovému rámusu či zatouží po tom bydlet v pohodlí a má přitom dost peněz, neváhá ani v nejmenším a pospíchá zakoupit si dům v této "nóbl ulici" - nastěhuje si tam své saky paky a ve většině případů i svou rodinku, dětičky si hrají v krásné veliké zahradě a od všech "špatných vlivů" je dělí spolehlivá vysoká zeď, žena, pokud má služku, přikáže pověsit záclony, pokud nemá, udělá si to sama, případně donutí manžela; tak jako vojevůdce nad dobytou pevností nechá zavlát vlajku své země, žena nechává na parapetu v květináči kvést své muškáty nebo jinou zeleň, čímž dává jasně najevo svému okolí, že dům byl obsazen.

 

Manžel je blažený pokaždé, když může někomu uvést svou adresu : "Bydlím v Kovářské!" mohl pravit člověk a okolí se k němu chovalo s jakousi větší úctou, mohl se naparovat, nosit nos nahoru a vykračovat si jako nějaký markýz, protože "ten, který obývá Kovářskou ulici, je přece jen velký pán, když si mohl koupit takový drahý dům." Však jeden šlechtic tam také bydlel, když natruc svým rodičům, kteří se s radostí vzdali svých šlechtických titulů, utekl z domova.

 

Ale to bylo dřív! Kde jsou ty časy dnes! V posledních letech už to zdaleka není to, co bývalo - Revoluce je holt Revoluce, kdepak na ni s takovými móresy! Pán, nepán, boháč nebo chuďas, z Kovářské nebo z myší díry… na rozdíly se nehledí, před zákonem jsou si přece všichni rovni, ať jsi z Kovářské nebo třeba z nejubožejší chýšky, když jsi, občane, dobrým vlastencem a republikánem, ctíš zákony a rád přiložíš pomocnou ruku k společnému dílu, pak máš právo na úctu a lidé si tě váží.

 

V domě, kde ještě před půl rokem bydlel ten povedený baron de Coufeyrac, v tomto luxusním a bohatě čalouněném rojalistickém doupěti, kde se spřádaly ztřeštěné plány na znovudobytí Paříže a radostně se dupalo po posvátné tříbarevné kokardě je teď pusto a prázdno - před několika málo týdny byl náš baron zatčen, souzen, odsouzen, šoupnut do vězení a tam jektá zuby, třese se strachy a čeká, až se někdo z místního revolučního výboru na radnici uráčí stanovit datum jeho popravy.

 

Ale copak má teď místní úřední honorace čas na nějaké aristokraty, když zítra čeká Auch takový významný den?! Vždyť už zítra se slavnostně rozloučí s občanem Gérardem Etiennem Bastiaquem, tedy pardon - občanem poslancem - který byl před několika týdny zvolen řádnými volbami. Zítra jej celý Auch vyprovodí z města na cestu do Paříže, kde bude, ještě s několika kolegy z ostatních důležitých měst, zastupovat celý Gers, jeden ze čtyř departementů v kraji Midi-Pyrenées.

 

* * *

Půjdeme-li dnes náhodou touto ulicí směrem od náměstí a odpočítáme si při chůzi pátou lucernu zprava, spatříme v jejím světle mosaznou branku zdobenou dvěma antickými nymfami a za ní - poslancův dům. Všude je zhasnuto - jen ve dvou oknech nahoře a dvou oknech přímo pod nimi se ještě svítí. Světlo z přízemí je natolik silné a mohutné, že ozařuje i tmavé zdi protějších domů a široký pruh ulice, takže náhodný chodec by si dnes ani nevšimnul, že pouliční lucerna se nechová tak, jak se na součást veřejného osvětlení sluší a patří a docela klidně si zhasla.

Z dálky se blíží lampář a potichu si pohvizduje. Vrací se z noční obchůzky. Najednou zpozoruje, že u domu poslance Bastiaqua něco nehraje.

 

"Helemese," povídá směrem k lucerně, "to se dělá, zhasínat, ty neřáde?" Ale než stačil dolít oleje, otevřely se dveře a někdo na něj zavolal:

"Dobré večir, občane, kerépak te seš? Jédamane, lampář - pojď dál, pojď dál!" Lampář poznal bručavý poslancův hlas a odvětil: "Musím rožnót toťtu lucernu, občane…"

 

"Tož ale Cloquete, opři si to o zeď a pojď dál, včilká nesvítí lucerna, včilká svítíme my!"

 

Lampáře Cloqueta měli všichni rádi. Byl to veselý chlapík a nezkazil žádnou legraci. Na druhé vybídnutí nakonec opravdu opřel své náčiní o zeď, zahlaholil, že se teda chvilo zdrži, dež jináč nedajó a když vstoupil dovnitř a rozhlédl se po pokoji, spatřil, že se ocitl uprostřed početné společnosti. Ihned mu nabídli sklenku dobrého vína a pohoštění, poslanec ho vzal kolem ramen a povídá: "Tož, slavíme i tady, zítra nebude čas!"

Jak je patrno, poslanec Bastiaque se kromě zítřejšího loučení veřejného rozhodl oslavit svůj odjezd také v soukromí, v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Tedy, ne že by jich bylo zrovna málo! A koho nestačil oslovit on, toho si sem nazvala jeho manželka Honorina se slovy: No Etiene, drahoušku, copak se to sluší, když jsme pozvali Larouetovy, musíme přece říct i Feuillyovým..! " a tak dále.

Byl tu starosta s manželkou, byli tu pánové z radnice, předsedové občanského výboru,revolučního výboru a jakobínského klubu, soudce, dva profesoři - ti všichni s manželkami, pak tři nejbližší sousedé Hernandez, Toussant a Grisset - ti ovšem bez manželek, které svorně umíněně prohlásily, že s občankou Bastiakovou nepromluví ani slovo do smrti smrťoucí, dále pár studentů, učitel, kovář a jeho synové, vysloužilý seržant, věhlasný místní básník, operní pěvkyně Ariadna… zkrátka a dobře, když do toho započítáme ještě pár tet, strýců a jiných příbuzných, sešla se v domě u Bastiaků pestrá a veselá společnost a bodrý lampář Cloquet do ní skvěle zapadal...(pokračování v části 2.)