kapitola I. Vzhůru do Paříže! , část 2. Gérard Bastiaque

Ale nebyl to ani pošťák, ani loupežnický synek nýbrž synek poslanecký, Gérard Etienne Bastiaque mladší. Tento svérázný nešika a malý filosof, kterého urazit je těžší než urazit láhev od okurek, protože na to má příliš veselou a přátelskou povahu, tento neposedný "klobáska", který se rád dosyta nacpal a nevydržel v klidu déle než deset minut, nebyl zrovna dvakrát nadšený, když se dověděl, že se budou stěhovat do Paříže.

 

Jen považ, občánku - jedenáct let bydlíš ve stejném domě, máš tu všechny kamarády, spolužáky, známé lidi, kteří se s tebou každý den zastaví na kus řeči, známé dílny a obchody a občané v nich, kteří se nechávají uctivě pozdravovat a co teprve těch zvířat, která přiběhnou na první hvízdnutí a začnou na tebe radostí skákat přičemž mamá se může hrůzou pominout. A také náměstí, kde ses každý den zastavoval při cestě ze školy, fontána, kde jsi očima poprosil a ti dva príma tuláci pokropili guvernantku ledovou sprchou! A občan Goldstein, ten starý žid, ke kterému jsi tak rád chodíval na besedy, byl tak hodný a trpělivý a naučil tě psát hebrejským písmem - a pan učitel Lizé, který se tomu podivoval a i když to vypadalo, že tě nemá rád, slavnostně tě vyhlásil za nejlepšího žáka, dostal jsi velký věnec s trikolórou..!

 

Gérard se ponořil do vzpomínek. "Ach, táta byl na mě tak hrdý - to Jean-Pierre se na mě tenkrát šklebil, že vypadám jako kráva v chomoutu a že ať si to celé třeba sežeru, protože můj táta je prý tak bohatý, že by si koupil celou místní akademii a jistě Lizého podplatil! Panečku, to bylo poprvé, co jsem se s ním popral a vyhrál jsem, ale byla z toho pořádná ostuda, mondieu, před půlkou města! Jean-Pierre byl vždycky ze všech nejlepší, záviděl mi, nemůže za to, že je takový…ještě, že už je to za námi!"

Jean-Pierre Ferrier - premiant třídy a Gérard byli původně velcí kamarádi, ale od té doby, co náš Gérard vyslepičil ve třídě, že Jean-Pierre si na náměstí sedl do kravince, což slyšel od jeho poťouchlého bratra, byli ti dva věčnými, jak by se tak řeklo, kohouty na smetišti. Ano, mezi Gérardovy špatné vlastnosti patří záliba v klepech a tajnostech všeho druhu. Ale není se čemu divit, když jeho máma, občanka Bastiaková, což byl v Auchu opravdu pojem, je jednou z největších drben široko daleko, která co neví, to nepoví, ale co ví, to vyžvaní a ještě si k tomu nejméně třikrát přidá! Ale zatímco Gérard se mu omluvil a snažil si pak Jean-Pierra spíš nevšímat, byl to právě jeho bývalý kamarád, který neustále vyhledával i nejnepatrnější záminky k hádkám a nevynechal jedinou chvíli, kdy by mu nemohl něco špatného, nebo alespoň zesměšňujícího provést.

Už dřív Gérardovi záviděl plno věcí, které by on sám nikdy nebyl dostal, protože měl pět sourozenců - o to víc se proti němu zatvrdil a kdykoli přišel nebohý Gérard navlečený v nějakém přeplácaném oblečku, do něhož ho násilím nacpala jeho potrefená mamá, vytasil se s jedovatými poznámkami. Když se stala ta událost s věncem na náměstí, zamknuli ho za trest na celé prázdniny do pokoje - stejně jako Gérarda - a celá záležitost se mu nějak rozležela v hlavě.

Pak se konaly volby a tehdy si zatvrzelý Jean-Pierre uvědomil, že je nejvyšší čas se usmířit. Jenže to nešlo! Poslancova rodina měla co nevidět odjíždět a on zjistil, že než k tomu sebere odvahu, budou pryč. O kolik lehčí je se pohádat, než se pak usmířit! Trápilo ho svědomí a tak na poslední chvíli udělal to, co se často dělává - napsal dopis. A byl to právě tehle dopis, který se Gérard před chvílí snažil ze všech sil vyrvat plamenům a teď leží mezi ostatními obálkami. Naštěstí ohořel jen okraj papíru s nějakou malůvkou, takže Gérard se všechno dozvěděl. Stálo tam:

 

"Sláva!" vyhrkl Gérard potěšeně hned, jak si to přečetl, protože tohle opravdu nečekal. Samozřejmě, že mu odpustí, nic jiného si přece nikdy ani nepřál. A slíbí si, že příště si dá pozor na pusu.

 

Přečetl si ještě spoustu jiných zajímavých dopisů a přáníček. Jedno psaní, naškrábané se spoustou chyb na takovém umaštěném papíře, do něhož se balí kýty nebo salám a který krásně voněl po uzeninách, si četl snad pětkrát pořád dokola:

 

"Nezapoměli na mě! To jsou ale básníci!"" rozradostnil se a pak se mlsně olízl: "Ani já nezapomenu! Řeznictví, to tu bylo v Auchu hned po pekárně nejlepší. Co já si počnu bez Jeana a Toma? A co ty delikatesní zákusky od tetičky Lebrunové! Sbohem, mé sladké vdolečky! Florina mi jich vždycky přinesla celý…" - tu Gérard vyskočil a plácl se do čela: "Florina! Vždyť já na ni v tom zmatku úplně zapomněl s dopisem!"

 

Kdo je to? Florina Lebrunová - malé rozpustilé děvčátko s havraními vlasy a poťouchlýma černýma očima, Gérardova kamarádka, jejíž rodina má na hlavním náměstí pekárnu a ona tam často pomáhá, na všechny se usmívá, točí svou pruhovanou sukničkou a docela jako velká vám prodá koláč, housku nebo "půlku chleba".

Seznámili se tehdy, když šestiletý Gérard uprchl ze spárů své útlocitné guvernantky a schoval se v pekárně, kde se mu tak zalíbilo, že ho odtud nemohli dostat. Jeho mamá Florinu z duše nenáviděla, jako ostatně většinu jeho kamarádů z Auchu, protože "jejího synáčka neustále sváděli k lumpačinám". "Občanko, vy asi nečtete Rousseaua, že?" utrhl se na ni tenkrát Florinit nejstarší bratr, když si přišla stěžovat, "Jestli za lotroviny považujete to, že váš kluk chodí po venku, válí u mě placky, hraje si se psem nebo se s naší Florinou cáká na náměstí u kašny, tak nechápu, co byste chtěla! To vy ho pořád zavíráte doma, pořád mu všechno nakazujete a přikazujete, říkáte, co má kdy dělat, všude ho jen hlídáte jako strážník - to nevidíte, že ta příšerná madamme na hlídání z něho dělá leda cvičeného psa? Jen buďte ráda a nechte naši Florinu laskavě na pokoji, kdyby jí nebylo, ten váš kluk by byl dvakrát tak tlustší, vy osobo!"

Florina a Gérard byli nejlepší kamarádi a nejraději ze všeho by byli pořád spolu. Za Florininou starší sestrou Jacqueline chodil už rok a půl jakýsi mladý učitýlek - Joachin se jmenoval - a Florina, když viděla, jak se spolu vodí za ruce, povídala Gérardovi, že by se také mohli vodit za ruce. Pak viděla, jak si sestra položila Joachinovi hlavu do klína a od té doby tím udivovala svého Gérarda. Před sestrou se vytahovala: "Ty máš snoubence Joachina, já mám Gérarda!" Gérard sám z toho byl trošku zmatený, ale rád si s ní hrál na manžele a děti - štěňata, protože mohl rozkazovat všem šťěňatům, sedět u stolu, dělat placky v pekárně kde "jako" chodil do práce, číst noviny a hudrovat: "Mondieu, co to ten Výbor pro veřejné blaho zase vymyslel?" nebo "Drahoušku, ten náš nezvedený syn Ťapka už zase ve škole neuměl!"

Kluci si je občas dobírali: "Jéé, Klobáska plus Florina, jeho láska jediná!" nebo pokřikovali: "Jéé, milenci se milujóóu!" ale nic zábavného z toho nekoukalo, tak toho nechali - Florina se jen culila, případně vyplázla jazyk a Gérard? Toho se, jestli si vzpomínáš, občánku, dá jen velmi těžko urazit, tak, že to dovedl jen Jean-Pierre. A navíc, s Bastiaquem byla vždycky legrace a tak s ním byl každý rád zadobře.

"Kchrrrr..kggrrchhrr.."

 

Náhle Gérard ucítil, jak mu povážlivě zakručelo v břiše. Natáhnul se na mísu pro jablko - avšak hrůza, v míse nebylo nic! "To by tak hrálo," vstal rázně ze židle, "dole mají víno a koláče a kdo ví, co ještě a mě by tu nechali vyhládnout…" Popadl svícen, otevřel dveře, přešel po chodbě a pustil se po schodech dolů.