kapitola I. Vzhůru do Paříže! , část 4. Proč nemají Bastiaquovi vytlučená okna

 

 

Možná si teď někdo říká : "Nu to je tedy pěkné,jen co je pravda, oni si tam slaví, nacpávají se, pijí víno, je jich tam všehovšudy dvacet - a co z toho má ostatní všechen lid, ten, bez kterého by nebylo co slavit, ano, jak k tomu přijdou ostatní občané města?" Také se možná někdo zamračí :

"Úroda je letos prachmizerná, zlí a chamtiví lidé toho využívají, spekulují a hrabou si do kapsy, občané se perou s válkou, často i chudobou a hladem - a tihle nabubřelí měšťané se tu nacpávají jako o posvícení!"

Možná, nebo spíš určitě, to tak často bývá - ale občan Bastiaque je dobrým občanem.Nesuďme lidi, pokud je známe příliš krátkou dobu na to, abychom je doopravdy poznali!

 

Občan Bastiaque je velmi bohatý člověk, to je pravda. Jeho otec, Gérardův dědeček, po sobě zanechal obrovské jmění a velkozpracovávatelnu ledku - a ta je teď, kvůli své nezbytnosti pro střelný prach, opravdu důležitá. Až do smrti by nemusel hnout ani prstem a jen si užívat svého nezměrného bohatsví, a ještě si při tom mnout ruce, jak mu na kontě přibývají další a další tučné zisky plynoucí z onoho závodu.

Alespoň jeho manželka Honorina mu to neustále vtlouká do hlavy a nehorázně se rozčiluje, že se na to dívá docela jinak.

 

"Připadal bych si jako prachsprostý lupič!" vysvětloval manželce, "Vždyť v čem je rozdíl? Co dělá lupič užitečného? Nic! A z čeho žije? Z ostatních lidí, které oloupí. Dělal bych já něco užitečného? Nic, byl bych úplně k ničemu a z čeho bych žil? Z peněz si nepostavím dům, nenajím se jich ani neobleču. Kupuju si za ni práci ostatních. Žiju tedy z nich. Tolik rukou se musí ohánět, abych já mohl žít a já pro ně nedělám nic. Chápeš?! Mám snad klesnout tak hluboko, jako lupič?!"

Když nebožtík Bastiaque senior zemřel, první, co se syn rozhodl udělat, bylo "dát do pořádku tu věc s ledkárnou."

Ze dne na den vyhodil nepoctivého správce a ustanovil se jím sám. Prohrabal se účty a nařídil sám sobě, že správcova výplata nesmí být o nic větší, než výplata jeho zaměstnanců, protože prohlásil, že mu přijde nehorázné, aby měl z dílny zisk jen proto, že ji díky dědečkovi prostě jen má.

. "Všechno, co je naší ledkárny, patří ledkárně a šmytec!" říká přesvědčeně, "Radši ať mají naši stateční vojáci víc střelného prachu, aby nám zachránili Republiku, než aby měla má manželka další parádní šaty, aby všechny ty slepice zbledly závistí!"

 

Kdyby to záleželo na něm, z toho přepychového domu v Kovářské by se okamžitě vystěhoval - nenávidí všechny ty malicherné ozdůbky a pozlátka, má raději "skromný a upřímný republikánský nábytek" - jediný luxus, na který si potrpí, jsou vybraná francouzská vína a švýcarské sýry - ale jeho marnivá manželka Honorina, doma vládne, má poněkud jiné představy a neustále svého manžela nutí kupovat co nejdražší a zároveň nejkýčovitější věci, kterými mají přeplácaný celý dům odshora až dolů a jen horko těžko se mu podařil uhájit plán s onou ledkárnou. Nedovedeš si, občánku, přestavit tu scénu, kdyby jí odepřel koupit si nové šaty!

 

"Ty jsi příšerný!" rozčilovala se nedávno, když jí namítl, že si nemyslí, že je nutné, aby si kupovala patnáctný pár bot "S nejposlednějším usmrkancem by ses dělil o chleba, tuhle Berquinovým necháš dokonce opravit střechu, ale svou vlastní ženu bys klidně nechal chodit bosky!"

 

Když jde o udílení almužny, výpomoc sousedům a přátelům nebo přispívání do veřejných sbírek pro vojáky Republiky, jeho ruka nebývá nikdy prázdná, snaží se pomoci kde se dá a každou zimu hostí v poschodí několik chudých rodin - a přes to všechno se občan Bastiaque nemohl zbavit dojmu, že by měl být ještě užitečnější, aby splatil společnosti svůj dluh, a tak začal pravidelně navštěvovat politické schůze a když před čtyřmi lety vypukla velká Revoluce, byl to on, kdo se stal hlavním zakladatelem místního jakobínského klubu. Kandidoval na poslance už při volbách v roce 1792, ale nakonec odstoupil, protože se mu narodila dcerka. Občan Bastiaque má samozřejmě i své vady, je netrpělivý, zmatený a rád se napije, ale co by mu občané neodpustili jeho slabůstky, když je to jinak takový dobrý člověk!

 

Proto nevidíme žádného, který by, kráčejíce kolem Bastiaquovic domu a slyšíce bujaré veselí, hrozil na něj pěstí a bručel si něco o těch "zatracených měšťácích, kteří si po nocích pořádají hostiny zatímco my toťká skřípeme zubama"

Kdo jde kolem, usměje se a svitne mu hlavou: " Helemese, dnes hostí poslanec, návštěvu, zítra bude hostit celé město!"

Hodiny už ukazují začátek nového dne, ale poslancův dům je stále na nohou. Gérard zívá a jeho dopis se pomalu blíží ke konci.

 

"Ó, nějak se lepším, já už tam dávám i přirovnání!" zachichotal se sám pro sebe a dopsal pod to:

Zálibně se podíval na to, co považoval za nejlepší dopis v životě, znovu namočil brko a na konec papíru se co nejkrasopisněji podepsal:

 

"Tak." vydechl blaženě, "Teď už jen odpovědět Jean-Pierrovi. Zítra mu to pošlu po Bettě, ráno k nim jde pro mléko." Pak už bude moct s klidným srcem odjet. Bylo půl jedné. "Uááááá!" zívl ospale Gérard a zamžoural očima, z nihž měl únavou už jen malé štěrbinky, do plamenu svíce. "Jestlipak dole ještě slaví?"

Zaposlouchal se - zdola byl slyšet bujarý zpěv. "Zpívají, panečku! Já chci taky zpívat!" vyskočil, ale pak si řekl: "Ale ne, musím napsat ten poslední dopis."

Našmátral pod stolem novou lahvičku inkoustu, dolil kalamář, položil před sebe nový papír, namočil brko - zívl - a napsal:

"Zdar a bratrství, občane!" - tenhle pozdrav okoukal od sansculottů na náměstí a velmi se mu zamlouval, zvlášť pro tuto chvíli. Namočil brko podruhé. Dole zpívali karmaňolu. Na okamžik mu klesla víčka, ale jen na chvíli, pak je zvedl i s brkem a pokračoval: "Jsem rád, že…" Písmena se mu na papíře začala rozplývat a rozbíhat, víčka mu sama od sebe padají, hlava těžkne, dole zpívají třetí sloku karmaňoly a Gérard píše: "…že jsme už zase kamarádi…"

…pusť, tlusťochu, otěže, běž do Templu do věže…" zdí zezdola a Gérard je tak unavený, že sotva udrží brko v ruce. Svíčka pomalu dohořívá, písmena už nejsou písmena, ale oživlí hadi všelijak se vlnící, Gérard naposled zívne, víčka těžknou, on pomalu táhne pero po papíře, čím dál pomaleji a pomaleji a píše: "…že jsi mi vrátil toho pikenýra a opravdicky ti.....