kapitola I. Vzhůru do Paříže! , část 5. Ach, ty ranní zmatky!

Gérard ospale otevřel oči a polekaně s sebou trhl. "Co je to? A kde to jsem? Je ráno?!" začaly se mu hlavou zběsile honit myšlenky; zvedl hlavu, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že se mu nic nezdá. Nadešel nový den. Rozpomínal se, že včera byl vzhůru dlouho do noci, psal dopis a - zatraceně! - jak byl unavený, usnul rovnou tak, jak byl, s hlavou na stole - ani se nestihl převléknout. "Ach ne!" zabědoval, když stočil pohled zpátky ke stolu, protože tam spatřil velikánskou inkoustovou louži, která tam včera rozhodně ještě nebyla. Když mu v noci při nedokončené třetí větě padla hlava ospale na desku, drcla do kalamáře, ten se převrátil a stvořil své vlastní veledílo, které ještě nestačilo tak docela uschnout a černý inkoust po maličkých kapkách stéká Gérardovi na kalhoty.

"Tramtada, tramtada dáá!" zní bez přestávky odněkud zvenku a ještě napůl snícímu Gérardovi to nejde na rozum.

"Co je to? A proč ta hudba vyhrává tak blízko našemu domu?" Byl tak rozespalý, že úplně zapomněl, co je dnes za den a že ono: "Tramtadadá! Bum! Bác!" není nic menšího, než samotná městská dechová kapela, kráčející jako předvoj před průvodem z radnice a davem ostatních rozjásaných občanů, kteří se přišli rozloučit s celou Bastiaquovic rodinou.

 

Vyklonil se tedy zvědavě z okna.

"Jéééééé!" vypískl nadšeně, když spatřil, že se dívá tváří v tvář obrovskému shromáždění lidí a s otevřenou pusou zíral na slavnostně vyzdobený otevřený kočár.

To je krása, až se tají dech - a on tam možná bude sedět!

Žádné přepychové zlaté ozdůbky nebo snad stříbrně vykládané rukojeti dvířek však občánku nečekej - to je jen pro tyrany, aristokraty a rozhazovačné boháče - rodině Bastiaquově se dostane té cti, aby se vezla v kočáře s výzdobou v duchu revolučním.

 

Kočár sám o sobě je prostý, bez vybraného čalounění, zato je však koldokola ověšený mašlemi, stuhami a kokardami v barvách francouzské trikolóry, na bocích se skví umně vázané kytice všech barev a duch republikánského vkusu doplňují věnce z dubového listí a snítky vavřínu. Nazádi se tyčí veliká dřevěná socha madmoiselle Svobody, které jakýsi uvědomělý sansculotte narazil na hlavu svou červenou čapku a zamnul si ruce : "Teprve teď jsi naše!"

 

"Jůůů!" zavýskl Gérard radostně a zavolal: "Dobré ráno!"

 

"Jéééé!" vyjekl kdosi a za ním další a další, ukazovali si nahoru, na Gérarda v okně a jakési dítě zavřísklo poděšeně: "Pomóc! Stlašidlo! Čéélt!"

 

"Co? Kde?!" polekal se popletený Bastiaque a ohlížel se za sebe, kde ale spatřil leda tak záclony.

 

Tu se najednou otevřelo vedlejší okno, z něhož vykoukl občan Bastiaque v nočním čepci, protáhl se, ještě s napolo zavřenýma očima, jak to měl zvykem a zívl před šokovaným shromážděním, až to slyšel i ten nejposlednější účastník průvodu: "Uáááááá, takové pěkné ráno!" - pak otevřel oči a zůstal otupěle zírat s otevřenou pusou, protože v ten moment na něj stejně šokovaně zíralo přes tisíc párů očí.

 

"Dobré skoro poledne!" pravil významným tónem starosta Perez.

 

"Co..co..co to...vždyť je ještě brzy..." vykoktal ze sebe - zachytil starostův vyčítavý pohled a jeho poklepávání na hodinky - a zvolal: "Mondieu, já jsem ale osel! Občané, prosím za odpuštění - já zaspal!"

 

Ještě, že občan Bastiaque je právě občanem Bastiaquem a nikým jiným - lidé ho mají natolik rádi, že jsou mu schopni odpustit leccos a navíc, už jsou na jeho občasné zmatkaření tak zvyklí, že páni radní jen ledabyle mávli rukou a starosta jen s mírnými výčitkami zavolal nahoru:

"Tak si pospěšte!"

A tak zatímco on spěšně budil manželku, která dosud spala a nechávala si zdát o tom, jak v Paříži módně zazáří, Bastiaque mladší hledal v pokoji strašidlo, až ho pak nakonec našel - spatřil svůj odraz v zdradle a vyjekl, protože tím strašidlem byl on sám. Usnul tváří v kaluži onoho rozlitého inkoustu a tak měl větší část obličeje černou jako mouřenín! "Zatraceně!" ulevil si a běžel k lavóru, aby se ošplouchnul a konečně se pořádně probral. Marie-Janetta, která byla vzhůru už od svítání, protože se jako jediná pořádně vyspala, ale samozřejmě ji ani nenapadlo někoho vzbudit, přiběhla k němu do pokoje a zastihla ho, jak si právě drhne obličej mokrým hadrem.

 

"Máš vstávat, žíkal tatínek!" zaječela pánovitě, "Dělej! Učesat, oblíknout, načesat a..."

 

"Urrrá! Sežeru tě, jestli hned nevypadneš!" vykoukl Gérard z pod hadru.

 

"Ááááááá! To není bláška, to je bubááák!" vykřikla sestřička zděšeně a prchla ze dveří povědět to mamince. Ta se mezitím vzbudila a když jí manžel vylíčil situaci, málem padla do mdlob, protože měla naplánováno, že vstane za svítání zároveň s dcerkou,aby jí Betta mohla co nejkrásněji učesat, natočit a natupírovat vlasy, aby měla čas na to, se slušivě namalovat a vybrat si, který klobouček jí k nim bude slušet a ladit k šatům. "Proč jsi mě nevzbudil?!" utrhla se protivně na manžela, který se snažil nacpat do úzkých svátečních kalhot a klel při tom jako námořník.

 

"Herdek, copak já byl vzhůru?!"

 

"Quenti! Kdyby se včera neslavilo až do rána..! A vůbec, kde je Betta?!"

 

"Nevidíš, že se toť o něco právě snažím..?"

 

"Quentine! Okamžitě ji najdi, hni sebó, slyšíš?!" rozzlobila se madamme Bastiaquová,

"Co jsem řekla?!"

 

"No jó, už běžím, drahoušku.." zamrmlal náš poslanec a zpoloviny nahatý se pustil po domě, přičemž narazil na vyděšenou Marii-Janettu, řvoucí: "Pomóć! Stlašidlóó!" a když v následujících okamžicíh vyběhl z pokoje Gérard a ze schodů se vyřítila kuchařka společně s Bettou, které se ho lekly a couvajíce se srazily s panem poslancem, vznikl na chodbě docela obstojný "dopravní kolaps".

 

Ach, ty ranní zmatky!