kapitola I. Vzhůru do Paříže! , část 6. Místní klepny mají pozdvižení; slavnost začíná

 

Madamme Bastiaquová se nakonec uklidnila, když Betta přišla, protože vymyslela, že si na sebe vezme svůj největší a nejozdobnější klobouk, který bude tak oslňující, že si jejího nedbale narychlo dělaného účestu stěží někdo všimne.

 

"Och, to je lidí, to je lidí!" vydechla blaženě, když nenápadně vykoukla z okna a hospodyně Betta samým dojetím slzela a zajíkavě pravila: "Mondieu, představte si to, a ti všichni se s námi přišli rozloučit -(následovalo táhlé posmrknutí) - tak nás mají rádi!"

 

"Jak kdo a jak koho," neodpustil si malé poťouchlé rýpnutí mladý dělník Antoine, jehož užvaněnost lezla na nervy celému personálu velkovýrobny ledku natolik, že jej hodlají povýšit na kontrolora, neboť tak by se alespoň stále přesouval z místa na místo; dnes, v tomto zmatku pomáhal občanu poslanci nosit shora zavazadla a právě teď se chápal jedné objemné truhly, jež byla až po víko doslova narvaná garderóbou jeho stejně objemné manželky.

 

"Tss, nech si ty své řeči, ty tlučhubo,laskavě - " sjela jej ona pohledem.

 

"Já jen, že Gossetka, Tolbertka a Hernandezová stojí támhle za tou lucernou a jedna z nich právě ukazuje do okna." culil se Antoine "Ó, pardon, pardon, jistě si povídají o tom, jak je dnes krásně, že ano.."

 

"Já ti dám, ty jeden… počkej, počkej, cos to říkal - kde a kdo?!" rozhorlila se madamme Bastiaková, ale rozesmátý Antoine už byl dávno i s kufry ten tam.

Vytrhla se Bettinu kartáči a vykoukla dychtivě z okna - a opravdu, ty tři tam stály jako tři sudičky, s hlavami k sobě, madamme Gosetová s ušima tenšíma než netopýr, vdova Tolbertová s očima bystřejšíma než rys a samozřejmě ta fůrie Hernandezová, klevetnice jedna, s pusou nevymáchanější, než ten nejšpinavější hadr, podívejme, ukazuje nahoru a hučí do nich, jako vždycky.

Byly to tři jejich sousedky - dvě odvedle a jedna odnaproti - a s občankou Bastiakovou si navzájem nemohly přijít na jméno. Ten válečný stav trval vlastně odjakživa - nejprve se znesvářela s Tolbertkou, kvůli kočce, která chodila Bastiakům kálet do zahrady, vzápětí se nakrkla na Gossetovou, protože se s Tolbertkou i nadále ráčila bavit a nakonec vykopala válečnou sekeru s i Hernandezovou, protože o ní před Gossetkou řekla, že je "hrozně hádavá ženská".

 

"Á, to se podívejme, kdo se nám probudil! Nu honem, honem, občanko, hoďte s sebou, nebo vám manžílek odjede sám!" spustila Hernandezová hned jak ji spatřila v okně a souběžně s tím přikývla, protože Tolbertka právě zasvěceně šeptala: "Dámy, nic bech nedala za to, že si ten náš poslanec v Pařiži nande nějakó to krasotinko. Julie mě onehdá povidá : musim se tě svěřit, slešela sem z důveryhodnéch zdrojů, že Bastiaque má v Pařiži ženskó a te volbe só jenom taká zástěrka."

 

"Myslíte, že neslyším, že mě pomlouváte, vy klepny jedny?!" zahrozila jim oběť jejich drbů z okna, "Ale však počkejte, vy o mě ještě uslyšíte - chachá!" nadmula se pak vítězoszlavně a dodala : "Jen si tu hezky hnijte dál, vy puťky - ze mě bude Pařížanka, tsss!"

"No tak, ženské, občanky, nemůžete toho nechat alespoň dnes?" umravňoval je s nešťastným výrazem velitel národní gardy a protože měl autoritu - a navíc to byl docela pohledný muž - drbny se opravdu zklidnily : Přestaly mluvit tak hlasitě.

 

* * *

"Tak kde jsou?" Páni z radnice neklidně přešlapují, starosta se kouká na hodinky, ve shromážděném davu to šumí, bublá, zurčí a klokotá a všichni už by rádi věděli, co těm Bastiakům, u všech čertů, tolik trvá.

Občan Bastiaque už stál připravený v předsíni, starostlivě hleděl na hodinky a netrpělivě přešlapoval.

 

"Co tam pořád děláte?!" křikl nahoru, protože nikdo z rodiny se neobjevoval.

"Jako bys nevěděl, že mi Betta zavazuje mašle!" ozvalo se rozhořčeně shora.

"Tatí, počkej!" zaslechl prozměnu syna, "Už dopisuju posledních pár vět!"

 

"Éééé!" rozléhal se po celém domě pláč Marie-Janetty, "Kdéé je moje panenkááááá?!"

 

"Tak si přece pospěšte, vždyť na nás čeká celé město!" zaúpěl onen jediný připravený člověk v domě a nervózně nakukoval klíčovou dírkou ven. Ta ostuda! - říkal si -Ta ostuda!

 

Když se Bastiaquovic rodina konečně vyvalila ze dveří, dav vypukl v jásot. "Podívej, to je radosti, že nás vidí!" volal k tátovi nadšeně do toho rámusu Gérard. "Spíš bych řekla : To je radosti, že náš už konečně vidí.." zamručel trochu vyčítavě táta a jeho káravý pohled platil jak manželce tak synovi. "A co ona?!" kývl trochu uraženě Gérard směrem k sestřičce, "Vždyť ona zdržovala ještě víc!"

 

"Tramtadadááá!" zazněla nová famfára.

 

"Nuže, občane poslanče," vyzval jej starosta, "kufry jsou naložené, vy se s rodinkou naložte zde" - a ukázal na připravený kočár.

 

Poslanec Bastiaque vystoupal po vratkých schůdcích nahoru a usadil se vepředu, na čestném sedadle, které bylo speciálně pro tuto příležitost otočeno tak, aby směřovalo čelem dopředu. Za ním vylezli po schodech ostatní členové rodiny, a protože občanka Bastiaková naznala, že nemůže nechat své děti bez dozoru, protože by se asi popraly, usedla s nimi na zadní sedadlo a tak se stala okamžitě terčem kritiky všech drben z nepřátelského tábora - kupříkladu Hernandezová posměšně poznamenala: "Ta fůrie je tak tlustá, že nejen, že se do těch šatů asi cpala půj hodiny a proto jim to tak trvalo, ale dokonce tak, že ten její povedený synáček - však si dobře pamatuju, jak se popral na náměstí! - má co dělat, aby nepřepadl dolů."

 

"Tradáá! Bumtarata! Tradá!" dala povel trumpeta s bubnem, načež spustil celý orchestr z vybraných zástupců "Spolku revoluční hudby" a za slavnostní pochodové muziky se dal celý průvod do pohybu.

 

"Táátííí!Kam teď jedeme? A ploč nemáme sčechu? " ptala se malá Marie-Janetta, "Já tak nechci jet až do Pažíže! Zmokneme!"

 

"Říkala jsi něco?" otočil občan Bastiaque hlavu dozadu, protože přes majestátní údery bubnů nebylo slyšet vlastního slova.

 

"Táátíí, kam teď jedemééé! Bééé! Zmokneméééé! " pitvořil se na ni starší bratr. Marie-Janetta se vyprostila z těsného sevření zadnice své mámy a okraje sedadla, běžela si sednout dopředu za tátou a opakovala: "Táátíí, kam jedeméé! A Gélald se na mě škléébíí!"

 

"Na radnici, myšičko, na radnici!" křikne z kozlíku vozka a děvčátko se mračí, protože se jí vůbec nelíbí, když jí nějaký cizí vozka říká "myšičko".

 

"Vidíš, teď se taky šklebíš!" dobírá si ji táta. "Prosím tě! Do Paříže pojedeme v dostavníku. A koukej se přestat mračit, vždyť tě sleduje celé město!"

 

U takovýchto příležitostí je nutné, aby byl podél vytyčené trasy natažen provaz, který by zastavil tlačkající se dav a umožnil to, aby slavnostní defilé mohlo v klidu a bez obtíží projet. Avšak protože starosta a vlastně celá, abychom tak řekli, "výkonná moc", to nějak nezvládli, komuna nevydala žádný příkaz - a nikdo z občanů na to vůbec nepomyslel -, hrozilo, že z průvodu stane se ničím a nikým neřízená a chaotická tlačkanice a tak bylo narychlo povoláno šest národních gardistů, kteří se po trojicích zařadili po bok vozu a čtyři neohrožení sansculotti s píkami, kteří měli za úkol jen tak okounějící, lelkující, příliš nenechavé nebo loudavé občany vepředu občas popíchnout a připomenout jim, že průvod potřebuje projít a projet, nikoli stát.

Až na malé výjimky - jako například když se doprostřed cesty postavila umíněná kráva, která si ani z píky nic nedělala a když byl k případu povolán samotný starosta, provinila se trestným činem napadení osoby úřední - tedy až na malé výjimky vše klapalo a vůz doprovázený jásajícími davy se zdárně dostal až na náměstí k radnici.