kapitola I. - Vzhůru do Paříže!, část 8. - Slavnostní průvod jede městem

 

Nastal čas opravdového, nejen úředního loučení. Kolem našeho poslance a jeho ženy se vytvořil početný shluk čítající všemožné příbuzenstvo, přátele, kolegy z radnice a klubu jakobínů, sousedy - ovšem manželky oněch sousedů nechtěli s občankou Bastiakovou nic mít - zato se k ní ze všech stran hrnuly davy hysterických kamarádek, jejihž kapesníky by se daly ždímat, teatrálně si s ní padaly do náruče, líbaly na tváře a srceryvně úpěly:

 

Ó, Honorino!"

 

"Bude se nám tak stýskat

 

"Jaká hrůza pro nás, že odjíždíš!"

 

"Ó, buď v Paříži šťastná!"

 

Gérarda a jeho setřičku obestoupily houfy dětí - kamarádi z ulice, různí známí, spolužáci, sestřenice, bratranci a on se náhle cítil jako hadrová panenka, kterou chtějí všichni objímat, mačkat a muchlat, tak srdečně se s ním všichni loučili, a malým kamarádkám Marie Janetty se dokonce koulely po tvářičkách slzy. Gérard se se všemi srdečně loučil, ale nepřestával hledat mezi nimi dva, kteří chyběli - Jean-Pierra a Florinu.

 

"Dohlédni tam na bratra, zjisti, jestli tam na těch študiích nezvlčil!" nabádá strýc André a žertovně zahrozil prstem: "Běda ti, jestli nám z té Paříže začneč hejskovatět!"

 

Zástupem prodral učitel Lizé, pohladil Gérarda po hlavě a pravil: "Tak hodně štěstí, Gérarde, buď veselý, ale hodný a uč se, ať mi tam v té Paříži neděláš ostudu!"

 

"Ano, občane učiteli,ne strejdo, slibuju." přikyvuje Gérard a to už ho rodiče, kteří už měli loučení za sebou, volají: "No tak, pospěš si přece!" A tak mu nezbývalo nic jiného, než popadnout vzpouzející se sestru, kamarádům zamávat a nastoupit za rodiči do krytého dostavníku. Co s dopisem? přemýšlel, Někomu ho pro ni předám.. nebo pošlu z Paříže?

 

Tu se najednou objevila v davu malá ručka svíající pletýnku, zmizela, pak se znovu objevila a tenký dívčí hlásek odkudsi zvolal:

 

"Počkejte! Gérarde!"

 

Vzápětí se z tlačenice vynořila drobná postavička v pruhované sukni a Gérardovi spadl kámen ze srdce.

 

"Florino!" vykřikl radostně, a seskočil ze schůdků. "Haló! Tady jsem!"

 

Byla to ona, dnes dokonce svátečně vystrojená, s vlasy spletenými do copu, ovázaném stužkou v národních barvách, mávala na něj a běžela, co jí síly stačily - utekla od té zatrápené krávy, kterou jí starosta Perez úředně přikázal dovést majiteli, nechala ji uvázanou na náměstí, aby ještě stihla poslancův odjezd.

 

"Už jsem myslel, že se ani neukážeš!" pravil radostně Gérard, když se mu celá udýchaná vrhla kolem krku, a podal jí dopis: "Promiň, že jsem ti ho nedal dřív, ale neměl jsem kdy, víš... a co to kotě? Už se nebojí? A viděla jsi tu krávu? To byla legrace! A kde jsi stála? Hledal jsem tě jako blázen, chtěl jsem ti zamávat, ale když tady je tolik lidí.."

 

"Panečku, Gérarde, abych neviděla! Strčili mi tu hloupou krávu, prý Doveď ji Doilleovým! Uvázala jsem ji ke kalendáři - a kotě, kotě se pořád bojí, víš a.."

Děvčátko si vzalo obálku, strčilo si ji do kapsáře a povídá: "A...dám ti taky něco na rozloučenou, chceš, Gérarde?"

 

"To se ví!" usmál se na ni, a že byl nenasyta, pohlédl toužebně na čerstvou housku, jejíž vůně mu dráždila smysly.

 

"Tak, teda..." začervenala se Florina, sklopila stydlivě svá černá očka, uculila se, chvíli váhala a pak bleskurychle vlepila nicnetušícímu Gérardovi pusu - a odběhla pryč!

 

Gérard stál jako opařený a byl rudý až za ušima. Ona mu dala pusu, mondieu, a ještě k tomu před celým městem! Občané se upřímně smáli té události a z davu se ozývaly žertovné gratulace, hlavně od spolužáka Ferguse, který se chichotal : "Až za rok přijedeš, uspořádáme vám svatbu!"

 

"Proč se musí všechno mé poprvé dít na veřejnosti?!" mumlal si Gérard mrzutě pro sebe a přímo ukázkově se při tom pýřil, když se usadil ve voze, ale táta ho přesto uslyšel. Poplácal ho po zádech, upřímně se zasmál se a pošeptal mu: "Co máš z toho, zkrátka jsi po mě! Je ti souzeno být veřejná osoba !" Pak se vyklonil z okénka, protože za ním přišel starosta - stiskli si naposled vřele ruce a starosta pravil: "Tak se drž, občane!"

Pampadá!Bum, bumtarata, bumtarata, tramtadadááá! zadul opět mohutně orchestr. Nastal čas.

"

Hyjé! Hyjé!" Kočí práskl do koní a vůz se rozjel.

 

"Nashledanou!"

 

"Dobře dojeďte!"

 

"Zdar a bratrství!"

 

"Opatrujte se!"

 

"Dobré pořízení!"

 

ozývá se ze všech stran a kdo má volné ruce, ten mává, nad hlavami vlají vlajky i dojatě posmrkané dámské krajkové kapesníčky, každý chce ještě na poslední chvíli někomu z odjíždějících něco povědět, popřát štěstí, nebo alespoň zamávat.

 

Hyjé! Hyjé!" zavolal kočí znovu a vůz nabral rychlost.

 

"Ahóój, klobásko! Dáme ti na Florinu pozor!"

 

Kamarádi a spolužáci se prodírají davem, stoupají si na špičky, vykřikují a snaží se upoutat Gérardovu pozornost.

 

"Pozdravuj Robespierra!" křičí Fergus.

 

"Vyřídím!" odpovídá Gérard, opíraje se o otevřené dveře dostavníku.

 

"Gérarde!" Malý Bastiaque spatřil, jak se najednou z tlačenice vyhrnul takový zrzavý kluk a zůstal stát na cestě.

 

"Jean-Pierre!" volá Gérard, naklání se z rozjetého vozu. "Všechno odpuštěno, šmytec! Halóó! Hahou!" Jenže přes to zatracené drkotání nejde nic slyšet.

 

"Zastavte! Kočí, zastav! No tak zastav!" křičí Gérard. Kočí pokrčil rameny a už už by uposlechl, kdyby se z druhého okénka nevyklonila občanka Bastiaquová a rázně ho neokřikla: "Žádné takové! Nezastavujeme! Neposlouchej ho! Gérarde, okamžitě zavři ty dveře, nebo vypadneš ven, slyšíš?!"

 

"Ale to je Jean-Pierre! Mám pro něj dopis!" ječí synek zoufale.

 

"Jean-Pierre Ferrier?! Ten nesnesitelný kluk, co ti poslední rok tak ubližoval?! Dobře, že je pryč, zlořád!"

 

"Nechápeš to, mami, už nejsme nepřátelé!"

 

"Okamžitě zalez dovnitř, no tak, Etienne, dělej něco!"

 

"Éé.. říkala jsi něco, miláčku?" pravil nepřítomným tónem občan poslanec.

 

Gérard tedy duchapřítomně zmuchlal svůj dopis do kuličky, jejíž oblý tvar však kazila v obálce skrytá figurka a než máti donutila zamyšleného tatíka k činu, naposledy se vyklonil ze dveří rozmáchl se a hodil - dopis udělal oblouk a dopadl doprostřed cesty.

"Héééj! Jean-Pierre! Tam!"

 

Ten si však Gérardovo počínání vysvětlil úplně jinak. "Něco na mě křičí, asi mi nadává a rukou ukazuje, ať vypadnu.." pokrčil smutně rameny a když zmuchlaná kulička dopadla na dlažbu, pomyslel si: " Tak a teď mi vrací můj dopis…Nechce se mnou nic mít.. " , nakopl kamínek a se svěšenou hlavou a špatným svědomím se pro něj vydal. Jak velká byla jeho radost, když z dopisu zjistil, že se mýlil a že mu spolužák velkoryse odpustil!

 

"Vive la fraternité!" vykřikl šťastně, znovu nakopl kamínek, mával mizejícímu vozu, co mu jen síly stačily - pak posmutněl, protože si uvědomil, že teď, když se konečně usmířili, mu kamarád odjel - pak si všiml, že jej volá sestra a tak se vrátil zpátky do davu, který se za doprovodu orchestru vracel zpátky na náměstí, kde se na poslancovy útraty měla konat velkolepá revoluční slavnost i s pohoštěním.

Zdostavníku už je vidět jen malý, pohybující se bod v dáli. Po chvíli už mizí v zatáčce za obzorem; spatřujeme ještě naposled vlající stuhy na střeše a nám nezbývá nic než naposledy zamávat a z plných plic křiknout: