Blbej start 3

3

             Jednu věc dělám pravidelně. Kdykoliv nastává nějaké delší loučení, tak si to vůbec nepřipouštím. Celo dobu myslím na to, co mě čeká, představuju si, co bude a úplně mi unikají všechny ty sentimentální narážky, které většinou trousí moje máma.

             Balení mi obvykle netrvá dlouho. (Od čtvrté třídy probíhá balení systémem, vše co je momentálně čisté, co nejvíc napěchovat do tašky a nahoru dát osušku, aby nebylo vidět, jak je to tam naházené. Velice úsporný systém z hlediska času. Rekord držím z osmé třídy, při balení na tábor. Tenkrát se mi podařilo pokořit hranici tří minut.) O to déle však probíhá mamky důsledné kolo otázek: Máš všechno? A když odpovím, že ano, tak zas přemýšlí, jestli to vůbec budu potřebovat. Jak se později ukázalo, na mou oblíbenou knihu: Jak se dostat z průseru, snadno a rychle, jsme zapomněli obě.

               Poslední den utekl rychle. Já, už jsem si v duchu vytvořila i pokoj, ve kterém jsem měla bydlet a moje fantasie, už dokonce načrtla matné rysy té Češky, co mě tam měla zaučit. Mamka se celý den potácela v ringu, který měl v rozích obavy, dobré rady, nadějné vyhlídky a nejistotu. Když už byla unavená z toho, jak si jí ti čtyři pinkali mezi sebou, otevřela láhev vína a skončily jsme u nějakého filmu, který jsme stejně celý prokecaly. Ráno v sedm jsem odjížděla.

               Když jsem den před tím volala na to číslo, co mi Lenka poslala, zvedl mi to nějaký Marek. Upřímně jsem doufala, že to byl otec toho, kdo mě měl vézt. Mumlal jako by ztratil půlku protézy a skoro každou větu jsem musela opakovat dvakrát. Potěšil mě, ale tím, když řekl, že přijede kabrioletem. Stylový.

               Ne, vážně jsem si nemyslela, že bude červený.

              Ale stříbrný by se mi líbil.

             Ráno jsem už od půl sedmé stepovala i s taškama před domem. Samozřejmě, mamka, měla strach, aby náš dům, který stojí na konci vesnice, jako jediný za autobusovou zastávkou, náhodou neminul. Krátce po sedmé, na mě zablikalo tmavě modré auto.

Nemám problém s tím přiznat se, že autům nerozumím, jediné co o nich vím je, že jezdí většinou na benzín a dnes je dokážou vyrábět a i v zářivých barvách kancelářských zvýrazňovačů.

A taky mají víc jak stoletou tradici. To jsem si velmi živě uvědomila, když vedle mě zastavil ten kabri…, ne nemám srdce nazvat to tak honosně. To co přijelo, byl zástupce asi tak z devadesátých let, nebo možná nevydařený pokus o tuning. Nevím, bylo to prostě staré, ošklivé a nevonící auto. Kulatně řečeno. Jo a jako bonus, byla uvnitř menší skládka. Vzadu byli dvě autosedačky, které jako by se snažily omluvit, přehršel obalů od nanuků, prázdných PET lahví, nedopalků a papírových tašek od Mc Donald’s.

Z auta vystoupil muž, v pracovní kombinéze, který se na mě usmál a hned zahnal podezření o půlce chybějící protéze. Usmála jsem se taky. Tomuhle chlápkovi totiž chyběla celá. Otevřel kufr, který hned zas zavřel, když zjistil, že pro nedostatek místa a přebytek bordelu, se tam moje taška už nevejde. Se stoickým klidem jsem kouřila a poslouchala poslední upozornění, od mamky co stála ve dveřích, zatím co Marek házel moji tašku na zadní sedadlo. Pak jsem nasedla, my se rozjeli a já chvilku pozorovala v zrcátku náš dům. Úplně živě jsem viděla mamku, jak se plouží zpátky do postele, kde ale stejně bude jen ležet a dumat co se mnou je.

Nevím proč, ale co si pamatuju, tak se všechny události v mém životě, které jsem považovala za výjimečné, slavnostní, anebo mi na nich z jakéhokoliv důvodu záleželo, vždycky odehrávaly v podobném stylu. Proto mě už ani ráno nepřekvapila ta jednoaktovka s mojí taškou a nepořádkem v hlavní roli. Říká se, že všechno, absolutně všechno má dvě strany. Takže po světě běhá někdo, kdo stojí na opačné straně rovnice, než já. Pro něj, ten den přijel poněkud novější model kabrioletu, plný vůně čerstvé kávy, kterou koupil pozorný řidič. Nejspíš docela ucházející třicátník, v normálním oblečení, se všemi zuby, který se pravděpodobně zmohl na víc, než na: „Nemáš cigaretu?“

Víc totiž Marek za celou první hodinu neřekl. Asi si myslel, že když mě den před tím pozdravil do telefonu, mám to vybrané až do vánoc. Ještě před námi leželo víc jak osm set kilometrů. Chvíli jsem koukala z okna a pak mi bylo hloupé to mlčení. Pozorovala jsem Marka, hlavně precizní práci jeho rtů, které převalovaly cigaretu z jedné strany pusy na druhou.

           „Umíš německy?“ Vypálil tu otázku tak náhle, až jsem se bála, aby mu ta cigareta nevylétla.

           „Ne.“

          „Jinej jazyk?“

          „Ne.“

          „Ty jedeš uklízet, nebo dělat na bar?“

         „Podle všeho uklízet.“

         „To se ti bude líbit.“ Marek se usmál a pustil rádio.

         „Vozíš tam lidi často?“

          „Každý dva týdny. Žena tam dělá.“

          „Jo Lenka říkala, že mě bude nějaká pani zaučovat.“

            „To je Markéta. Žena dělá barmanku.“ Začal přelaďovat rádio, zřejmě nehráli podle jeho vkusu. Bylo mu asi padesát a vypadal jako mrož v montérkách. Mrož, co kousl do příliš zmrzlého sledě. Nedokázala jsem představit, co by mohl poslouchat za muziku. Téměř celou další hodinu strávil tím, že neustále otáčel knoflíkem na radiu. Takže ani Marek, si nedokázal představit, co by mohl poslouchat.

Byli jsme za Prahou, když mu zazvonil telefon. Podíval se na číslo, pak na mě a nechal to zvonit. Volající byl neodbytný. Když už to zkoušel po třetí, Marek to zvedl.

          „No.- Zrovna jedu.- Co?“ Ano, tuhle jeho otázku jsem taky znala dobře.

          „Ne, jedu zrovna s ní. - Co? - Jo, prej uklízet.- Asi jo, nevypadá na to.-To si řeknem pak, Zatím čau, jo a pozdravujou tě děti…“ Ten na druhé straně mu zřejmě skočil do řeči a celkem dlouho mluvil.

           „Co?“ Hlas v telefonu zesílil.

            „Co!?“ Tentokrát byl volající velmi stručný.

            „Nenadávej mi, já ti pak zavolám. Čau“

             Chtěla jsem se smát, závěru toho hovoru, jenže mi něco došlo. Ten minivýslech co na mě Marek ze začátku spustil, nebyl žádný zdvořilostní hovor. Vypadá to, že si někdo zjišťuje, proč tam jedu, co tam budu dělat a podle všeho, jestli ho náhodou nemám nahradit. Není se co divit, tak dobře placenou práci, si každý pohlídá. Nelíbilo se mi to. Ještě jsem tam ani nedojela a už jsem se skrze telefon dozvěděla, jednu z věcí, co tam na mě čekají. Upřímné a přátelské pracovní vztahy to zřejmě nebudou.

               Celé mě to nějak otrávilo. Nasadila jsem si sluchátka od přehrávače, protože já jsem věděla, co chci poslouchat a další kus cesty jsem koukala z okna. Za sklem se míhala krajina a splývala mi v barevnou koláž. Po té době, co jsme už v autě strávili, jsem si přestala všímat detailů, stejně je u nás všechno podobné. Město, dálnice, odpadky, pole, pumpa, odpadky. Dumala jsem nad těmi Češkami, co tam na mě čekají a už přemítají, kdo jsem a co tam budu dělat. Dělalo mi to starosti, já chtěla s každým vycházet.

Najednou se něco změnilo. Z ničeho nic se mi jelo o hodně pohodlněji. Podívala jsem se před sebe, najeli jsme na poměrně novou silnici. Ale ta byla. Sen každého správného silničáře. Primabalerína mezi dálnicemi. Tak aspoň připadala mě, chudákovy, co se většinu života ploužil po silnicích druhé a třetí třídy. No, ona ani ta naše dálnice, tyhle moje zážitky o moc nevylepšila. Teď to ale bylo jiná káva. I auto se ztišilo, přestalo sebou klepat a PET lahve přestaly poskakovat po podlaze. Jak se zdálo, ten přechod rozproudil i Marka. Opět mi věnoval široký a temný úsměv a dokonce se mnou začal mluvit.

            „Za dvacet minut jsme na hranicích. Máš nějaký eura?“

             Zavrtěla jsem hlavou.

            „Zastavíme a kup si něco k jídlu, v Německu si bez eura nedojdeš ani na záchod.“

            „Ok.“

            A tak jsme dojeli hraničnímu přechodu. Celnice byli už tenkrát zrušené a tak se dveře k EU, proměnily v přecpaný předpokoj plný benzínek, motorestů a kamionů. Poslušna rad, jsem si došla na záchod, koupila si vodu a bagetu. Marek mě ještě stáhnul o jednu cigaretu. Po dvaceti minutách jsme odjížděli.

Když jsme přejeli hranice, tak se nic nestalo. Nezachrastilo v rádiu, neztratil se mi signál, ani nás nepředjelo auto, co by mělo na zadním okně nálepku STOP. Prostě nic, žádná zlá znamení, kromě toho, že tu byla ještě lepší silnice, se nedalo poznat, že bychom vyjeli z republiky.

Já jsem si se sluchátky na uších pokyvovala hlavou do rytmu nějaké písničky a vyhlížela první značky u silnice. Už jsem byla natěšená na Německé nápisy, chtěla jsem vědět, jestli budu rozumět aspoň něčemu. První co jsme potkali, byl nápis AUSFAHRT. To byla zároveň odpověď na mou otázku. Nerozuměla jsem vůbec ničemu. Nakonec jsem se rozhodla, že nebudu nic řešit. Nebudu řešit němčinu, ani lidi co tam na mě čekají. V klidu jsem si zapálila cigaretu a začala si notovat. S lehkostí, jsem naposledy zamávala mámě, domovu i republice. Konec konců, jedu tam jen na dva týdny, takže ať mě tam čeká cokoliv, čtrnáct dní to určitě přežiju. Až pojedu domů, tak si koupím slovník a podívám, co ten nápis znamená.

Po nějakém čase jsem zjistila, že ten nápis u dálnice se dá přeložit jako sjezd, nebo výjezd. To bylo svým způsobem znamení, jen jsem mu nerozuměla.

Ani v těch nejživějších představách, by mě tenkrát nenapadlo, že ty pitomé cedule uvidím znova až po dvou letech.