Kapitola 1

V jedné zapadlé vesnici daleko předaleko od hradu, nachází se lid prostý. Ve dne tvrdě pracují na svých polích půjčených, z toho ještě králi daně odvádí. Jen si tak žijí a o nic víc se nestarají. Občas příběhy si vypráví o čarodějích a zlých čarodějnic, co zabíjeli všechno živé. Není to tak dávno, co pravda ještě byla. Strhla se zde bitva velká. Na jedné straně stálo tucty mágů. A proti nim? Jen jediný to muž. V hávu dlouhém, barvou černé. Vlasy sněhovou barvou obdařené. Tisíce jich padli, proti tomuto pánu. Jen pár z nich nejsilnějších dokázali těžce zranit jej. Nakonec dovlekli ho až k samotnému králi, aby určil osud předem daný.

V hospodě u Divé ženy se to zase pere. Korbely piva lítají si vzduchem. Občas prázdné občas plné. Někdy letí směrem na lidi, aniž by si toho všimli, pokračují ve své činnosti. Někdy židle sviští vzduchem, za ní hnedle muž letí. Tam kam dopadl, zůstane i ležet. Různé zvuky i pachy vesničané produkují. Jen jediný u baru ještě stále setrvává. Celý v černém oděný, že ani píď jeho těla nejde vidět. Obličej a vlasy své skrývá pod kapucí. Vypadá zahleděný do sebe, nevšímajíc si okolního ruchu.
Hostinský opodál leští sklenky z tvrzeného skla. Nejdřív vyloudí se z něj zvláštní zvuk a pak plivne rovnou dovnitř. Nakonec kusem hadru vyleští to dočista. Ve výrazu značí se jen úsměv opilecký. Nevšímá si lidí na stolech, botelu kolem. Vždyť tady se to rve snad už i dvakrát denně. Tak ho to už nepřekvapuje. Jen jediná změna každodenní je ten muž u baru. Sedí, aniž by hnul brvou, jako kdyby nebyl zde. To si ani neobjedná?
„Dáte si něco?“zeptá se nevrle hostinský. Avšak odpovědi nedočká se. Zkusí druhý pokus. „Dáte si něco?!“ trochu vyšším hlasem, aby na důrazu přidal. Však odpověď stále neozve se. Nakloní se tedy blíž, jelikož vztek jeho začíná pomalinku růst. Až když skoro u něj stojí, stočí hlavu trochu níže a pohlédne mu do tváře. Leč zbledne jako stěna, jenž kdysi bílá byla. V očích pouze strach. Pomalinku odtáhne se, nejdřív pomalými kroky našlapuje. Pak už jen běží dále od něj. Tu potká svoji ženu. „Co se děje táto?“ ozve se hostinská. „Sedí tam divný muž, co strach z něj na míle sálá a za sebou smrt zanechává.“ „Ale… Že ty jsi zase moc pil kořalky.“ „Nepil. Vážně tam je… U baru sedí, jestli nevěříš, ženo má, tak se jdi podívat.“ „Nu což, hlavu mi snad neuřízne.“ Odpoví s úsměvem hostinská. A kroky ráznými míří rovnou k němu. „Tak vy jsi ne…“ Avšak větu načatou nedopoví. Zbledne hrůzou, neschopna pohybu. Až po chvíli vzpomene si, že taky nohy má. Odběhne do kumbálu za manželem. „Měls pravdu, opravdu tam sedí.“ „Vidíš, já ti to říkal. Je moc nebezpečný a v kostech cítím něco zlého.“ „Dobrá sežeň někde naši dceru, ať si jde zabalit.“ „To tu necháš všechny věci a jen tak utečeš? Vždyť je to naše jediné živobytí.“ „Že se nestydíš, takhle mluvit. Radši umřeš pro tu barabiznu, která sotva stojí?! Nebo důstojně složíš ocas a utečeš před ním?!“ Hostinský si povzdychne a smíří se s pravdou. „Dobrá, ty jdi zatím zabalit, ať sebou aspoň něco máme.“
Avšak hostinský pozdě našel dcerku svou. Ta už za pultem vyptává se neznámého. „Tak vy si nic nedáte? Ale měl by, jste si něco dát. Alespoň trochu kořalky.“
Než hostinský stihne varovat jí. Pozná sama s kým tu čest má. Běží rychle za otcem. „Tati, tati on… On je…“ brebentí neschopna slova. „Pšt, ještě tě uslyší. Běž si nahoru zabalit. Odcházíme ihned.“ „Ale…“ „Žádné ale, prostě běž za matkou nahoru.“ „A… a… ano.“ S tím odběhne nahoru do svého pokoje.
Jen málo lidí ví, kdo doopravdy jsem. Smrt kráčí v krocích mích. Nikoho neušetřím. Zde dnes zemře mnoho lidí.
Hostinský s rodinou upouští svůj rodný dům. Těžce se s ním loučí. Žili zde dlouho, tak se alespoň rozloučí. Odchází směrem jediným, pryč z toho prokletého města. I když nemají tušení, kdo ten muž vlastně je, ale smrt z jeho očí sálá jen. Ještě zastaví se a pohlédne zpět. Hospoda je v plamenech. Plameny šlehají vysoko na obloze. Hoří rychle. Střecha padá. Nemohou se na to dívat. Je dobře, že aspoň my utekli jsme. Pomyslí si ještě naposledy, pak už jen jejich hlavy v trávě se válí. Tak jak vedle sebe šli, tak i stati byli. Nad jejich těly tyčí se postava v černém zahalená. S kápí na hlavě a bezednýma očima. Po jeho ostří stékají kapky krve na ránem orosenou trávu. Hledí do dáli, už na obzoru vidět rudé slunce je. Jehož paprsky osvětlují domy v plamenech. Občas i slyšet je křik bezmocných lidí, právě probuzených. Avšak na jeho tváři žádné emoce, jen úsměv zlomyslný.