Slzy draka

30. duben 1930

Vůně lesních květů se line okolím, doprovázena zpěvem ptáků, kteří přilétli ze zimních krajin. Jejich neposedná křidélka třepetají ve vzduchu a malé zobáčky hledají potravu. Jarní sluneční zář zalévá zelenavé údolí, a lehký příjemný vánek rozdmýchává listy stromů a okvětní plátky právě rozkvétajících rostlin. Bzukot čmeláků se rozléhá krajinou a oranžové zadečky včel, opylující květy je možno vidět téměř všude, kam oko dohlédne.
Daleko, od rušného centra Paříže, kde takovou krásu jako zde, člověk jen těžko spatří, vše z okna sleduje vetchá stařenka. Zachumlaná do kárované bavlněné deky, sedíc v dřevěném, proutěném houpacím křesle, umístěném na balkóně, se s nepřítomným výrazem toulá v myšlenkách minulostí. Vzpomíná na jedinou, ale dlouhou etapu svého života. Pomohla člověku, a ta pomoc ji stála mnoho. Zachránila dvě osoby ve všech směrech, ve kterých člověka lze zachránit, i přesto, že jí samotné nezbylo zhola nic. Obětovala se pro nejdůležitější lidi ve svém životě a tato skutečnost ji po celá léta přinášela pocit uspokojení a radosti. Nyní ji zbyly pouhé vzpomínky, ke kterým se neustále ráda vrací.
Opatrovnický azyl se stěhuje. Klienti se musí přesunout do menších prostor, buď za pomoci rodiny, nebo opatrovatelek, které byly v případě potřeby na začátku přijetí uděleny.
Po pokoji tedy pobíhá mladá dívka, s kaštanovými vlasy sčesanými do drdolu a v prostých béžových šatech, s límcem až ke krku, jež sloužily jako pracovní úbor. Sbírá veškeré stařenčiny osobní věci a oblečení, a postupně vše zabaluje do kufru. Mluví ke stařeně, ale ta na její výzvy nereaguje. Po několika neúspěšných pokusech to dívka vzdává, a na nic se už raději neptá. Nepřekvapuje ji to. Taková „konverzace“ byla u těch žen normální, starší žena nepromluvila třeba celé dny, a když už, tak prohodila jen pár slov. Dívce vždy připadala trochu zvláštní, tajemná. Cítila, že skrývá tajemství, která si chce nechat pro sebe. Kdyby se s nimi svěřila, ztratila by sama sebe.
A tak i nadále v tichosti pokračuje v balení. Když však vytahuje z mahagonové komody stařenčino spodní prádlo, několik kusů se sesype na zem. Mezi nimi dívka zahlédne stoh zažloutlých dopisů, převázaných černou stuhou. Zvedne je. Otočí se na stařenku na balkóně. Nedívá se. Dívka se kousne do rtu. Tuší, že v těch dopisech možná bude ukryta a jí odhalena ženina záhadná minulost. Váhá, po chvíli však rozvazuje stuhu a otevírá první obálku. Pak druhou, třetí, a tak dále. Dopisů napočítá celkem dvacet jedna a ve všech se dočte to samé. Jediné slovo a dvě písmena, která v dívce probouzela ještě větší zvědavost. Stálo tam: „Děkujeme. A. a D.“
Nejistě se ohlédne zpět na stařenku a přemýšlí, zdali se ji má na ty dopisy zeptat. Vzápětí svůj nápad zapudí. Myslí si, že by se jí žena stejně nesvěřila. Ta, k dívčinu překvapení, promluví.
„Petty, zajímavé, že?“
Dívka sebou trhne. Provinile těká pohledem po místnosti, netušíc, co říct na svou obhajobu.
„Co..co máte na mysli?“ optá se.
„Přeci obsah těch dopisů, které sis právě přečetla.“
„Já..já se velice omlouvám, slečno Monessiová, nechtěla jsem,“ špitne.
„Pojď,“ vyzve žena opatrovatelku, „sedni si ke mně,“ nabídne jí místo.
Petty nervózně uchopí dřevěnou stoličku a přisedne si k houpacímu křeslu.
„Moc ses toho nedočetla, viď,“ zavtipkuje slečna Monessiová.
Dívka se pousměje, překvapeně. Její pacientka, jak se zde opuštěným lidem říkává, často nevtipkuje. Ještě nezažila, že by vůbec kdy vtipkovala.
„…ale je v nich ukryto víc, než si myslíš. Je v nich ukryt můj život,“ pokračuje.
Vyřčená slova vzbudí v opatrovatelce ještě větší touhu poznat tuto ženu. Přisune si blíže ke stařence, kolena si přitáhne k tělu a zvídavě si podepře bradu.
„Vyprávějte, prosím,“ vyhrkne, vzápětí zatřepe hlavou. Uvědomí si svou opovážlivost.
Stařenka pokrčí koutky úst, dívka nadšeně udělá to samé.
„Jsi zvědavá dívka, Petty, ale myslím, že už ti mohu povědět, kdo jsem. Mohu ti říct, proč byl a je můj život pro tebe a všechny tak záhadný. Dobře tedy, poslouchej.“