Slzy draka I.

„Psal se rok 1891. Bylo mi tehdy kolem čtyřiceti, a pracovala jsem jako domovnice u jedné bohaté rodiny, kterých žilo na předměstí Paříže požehnaně. To víš, nebyla jsem moc pěkná ani jsem toho moc neuměla. Nikdo o mě neměl zájem. Byla jsem sama, ale u této rodiny jsem se cítila jako doma. Byla to milá rodina, dvě děti, příjemná paní a pán. Měla jsem je ráda. Nebyli ničím výjimeční, nebo zvláštní, nebýt té osudné noci, která změnila život všem, včetně mě.“

25. srpen 1891

„Daphné, je to zlatíčko,“ chválí si dceru pan Chaverry, který se naklání nad malým ročním dítětem.
Paní Daphné sedí v křesle na zahradě a v náručí drží dvou dceru. Pohlédne manželovi do očí a šťastně se usmívá. Letní vánek ovíjí jejich usměvavé tváře. Je víkend, a celá rodina se připravuje na odpolední procházku.
„Josephine, mohla byste prosím odnést ten podnos? Vezmu rodinu na procházku, když je dnes tak krásně,“ otázal se mne pan Louis.
Kývnu a odnáším tác se třemi sklenicemi od čaje zpět do kuchyně. Paní Chaverryová obléká malou dceru. Z domu na verandu přichází jejich šestnáctiletý syn.
„Matko, obleču ji,“ nabídne se. V rukou drží převlečení. „Ty se běž upravit.“
„Doriane, jsi zlatý,“ pohladí hnědovlasého, pohledného mladíka po tváři a sama odchází zpět do domu.
„Princezno, ty jsi krásná, já jsem tvůj bráška, půjdeme spolu ven,“ rozpráví s malou holčičkou. „Nikdo ti neublíží, budu se o tebe starat. Budu tvůj velký bráška a ty moje malá sestřička, viď?“
Ta se šťastně směje a něco žvatlá. Malým ručkama mu šmátrá po tváři a hraje si s jeho polodlouhými vlasy. Mladík se směje. Cuká hlavou, a zatímco ji převléká, přikloní tvář k malé princezně, jak ji všichni nazývají. Dotýkají se špičkami nosu. Malá se culí. Jde poznat, že si s bratrem budou nadmíru rozumět.
„Doriane, vezmeš prosím, kočárek?“ zeptá se hlasně otec.
Dorian souhlasně přikývne. Uchopí malou do náruče a odnáší ji ke kočárku. Neustále se to dítě řehtá. Málokdy pláče. Svýma malýma ručkama obejme bratra kolem krku a položí si hlavu na jeho rameno. To už na ně čekají oba rodiče. Šťastně se usmívají.

„To muselo být krásné,“ vydechne opatrovatelka.
„Ano, Petty, byl na ně dokonalý pohled. Do té doby, jsem neviděla, že by si sourozenci tak rozuměli. Bylo to až dojemné. Měla jsi vidět mladého pána, jak byl nadšený, když se dozvěděl, že má sestru. Paní Chaverryová nemohla mít dlouho druhé dítě, a když se jim narodila dcera, byli neskutečně šťastní. Měla jsem je ráda,“ odmlčí se slečna Monessiová a uhne pohledem.
„Taky bych chtěla mít takového bratra,“ zasní se Peety a dál očekává pokračování příběhu.
„Byl dokonalý, všechny mladé dívky po něm toužily ale on…měl oči jen pro svou malou sestřičku. Nikdo nemohl tušit, co se toho osudného večera stane,“ pokračuje žena.
„Byla noc a všichni v domě spali. Když na to jen pomyslím, naskočí mi husí kůže,“ promne si dlaněmi paže. „Bylo to hrozné. Jako první to probudilo mne, ale to už bylo příliš pozdě.“


Rozespale otevírám oči. Budí mě nepříjemný zápach. Vzápětí si všímám kouře prostupujícího ke mně do pokoje zpode dveří. Promnu si zrak a oblékám župan. Nejistě otevírám dveře. Náhle se do místnosti vpustí kouř z ohně. Celé horní patro, kde spí manželé Chaverryovi je v plamenech. Ohořelé rámy obrazů, zdi pokryté tapetami mizející pod nánosem ohně, první patro bylo pryč, jen schody zůstaly celé. Plameny však postupně pohlcovaly i je, spolu se zábradlím. Instinktivně si před pusu přikládám ruku a chráním si oči. Nemám ponětí, jak dlouho hoří.
„Doriane, Daphné, Lousi,“ křičím na ostatní obyvatele domu, ale nikdo se mi nehlásí.
Zachvátí mě panika. I přes hlasité praskání dřeva, pod vlivem ohně slyším zděšené výkřiky lidí na ulici a přijíždějící hasičský vůz. Nevnímám to. Chci zjistit, jestli je někdo kromě mě naživu. Opět zakřičím, tentokrát intenzivněji. Mám sto chutí vyběhnout nahoru. Namísto toho se vyděšeně krčím u vchodových dveří. Jestli zůstali nahoře, jsou mrtví. Plameny jsou strašlivé, děsivé. Požár se rychle šíří. Vyhrknou mi slzy do očí.
Někdo zvenku zaklepe, a otáže se, jestli je někdo uvnitř. Nereaguji. Křičím a doufám, že se někdo seshora ozve, že se ukáže. Dveře se prudce rozrazí. Okamžitě mě popadnou do náruče mužské ruce. Bráním se a chci jít zpět, pomoct, zachránit. Když náhle zaslechnu zoufalý mužský výkřik.
„Josephine!“
„To je pan Dorian, zachraňte ho!“ řvu. „Pane Doriane, Doriane!“
Přes plameny slyším dětský pláč. Vyprostím se z mužského objetí a vbíhám zpět do domu. Avšak zůstanu stát pouze na prahu dveří.
„Jsem tady, pojďte za mnou. Dejte mi ji!“ křiknu a natahuju krk, abych ho lépe viděla.
„Josephine, nedostanu se k Vám,“ řve Dorian a zakašle.
Dětský pláč a křik nabírá na intenzitě. Přes plameny vidím, jak v náruči, pod kabátem drží malé dítě.
„Pane Bože,“ vyhrknu. Utřu slzy. „Tak mu pomozte!“ popoháním hasiče. „Je tam malé dítě, má dítě. Dělejte něco!“
„Uklidněte se,“ říká jeden z nich, zatímco ostatní muži se snaží uhasit požár.
„Pane Doriane, zachráníme vás, zachráníme vás!“ ujišťuju ho, ale sama to nevidím nadějně. Prohrábnu si rozcuchané vlasy a pokouším se ho zahlédnout. Přes plameny vidím jen hnědý záblesk jeho vlasů, jednou tam, podruhé na opačné straně. Pokouší se najít únikovou cestu skrz plameny. Pohledem o mě několikrát zavadí. I přes ty okamžiky spatřím v jeho očích strach, zoufalství a bolest. Nebojí se o sebe, ale o malou. Dochází mi, že pan Chaverry s manželkou jsou mrtví. Uhořeli.
„Zachraňte alespoň mou sestru!“ slyším, jak vzlyká.
„Pane Doriane, už k vám jdou, zachráníme vás oba!“ vykřiknu a hlavou těkám po hasičích, kteří se prodírají mezi plameny
„Josephine, postarejte se….,“ zaslechnu Doriana, ale již nestačí svou myšlenku dokončit. Než se stihnou hasiči prodrat k muži s dítětem, ozve se strašlivá rána.
„Neee!“ zařvu hystericky.
Pod nánosem a tíhou plamenů se náhle propadá horní patro. Hořící trosky dopadají přímo na mladého pána, který mizí v děsivém obrazu ohně a kouře. Muži i všichni přihlížející zděšeně ustupují. Chytnu se za tvář a bezradně padám na kolena. Na mne stříká voda, od hašení ale nic z toho nevnímám. Přes slzy hledím do trosek domu. Hlavou se mi prožene: „To nemohli přežít:“

„Pane Bože, to je hrozné, nedokážu si ani představit,“ vyhrkne zděšeně Petty.
„Nerada na to vzpomínám, ale ten otřesný obraz hořícího domu mám pořád před sebou. Ať chci, či ne, neustále ho vidím,“ odvětí paní Monessiová a sklopí hlavu.
„Přežili?“ otáže se nejistě Petty, jako by váhala, zda je její otázka právě vhodná.
Josephine se pousměje.
„Nikdo nevěřil, že by to mohli přežít. Přiznám se, že ani já. Po té události, jsem zůstala stát před troskami domu a jen hleděla. Lidé se rozestoupili a přáli mi upřímnou soustrast. Jejich slova jsem ani nevnímala. Modlila jsem se k Bohu, aby ty sourozence zachránil. Nedocházelo mi, že jsem i já ztratila všechno, neměla jsem kam jít. Oni byli má rodina. Bůh má slova ale vyslyšel, a tím změnil zbytek mého života. Od té doby bylo vše jinak.“
„Přežili?“ zeptá se dívka intenzivněji. „Dorian a jeho sestra, přežili, že? Určitě Dorian někudy unikl.“
„ Já se po té události uchýlila mezi bezdomovce, neměla jsem kam jít. Pár dnů na to mi nějaká cizí žena donesla dítě. Prý ji bylo přikázano, aby jej donesla mě. Byla to malá Aurora zabalená ve špinavé peřince. V ní bylo přiložen vzkaz: "sirotčinec Montria´l".