Slzy draka II.

Sirotčinec Montria´l bylo hrozné místo. Stál na místě bývalého panství, jakého přesně, to už si nepamatuji. Tradovalo se o něm, že je prošpikován tajnými chodbami skrytých ve zdech, podzemními úkryty, dobře střeženými úniky, jejichž průchody nikdo nezná, apod. Nikdo tomu nevěřil, takové historky jsme vyprávěly dětem a ony to hltaly. Ani já bych tomu nevěřila, kdyby…ale k tomu se dostaneme. V Montria´lu žily odložené, nechtěné, nalezené děti. Sirotci od toho nejútlejšího věku až do plnoletosti,“ vypravuje dále slečna Monessiová.
„Proč říkáte, že to bylo hrozné místo? Někdo se alespoň o ty děti staral, když je vlastní rodič nechtěli,“ namítá trochu dotčeně dívka.
„Ano, to máš sice pravdu, má drahá, ale…kdybys jen viděla, kdo se o ně staral. Já společně s několika dalšími ženami, přibližné mého tehdejšího věku jsme ty děti milovaly jako své vlastní. Celý útulek však vedla přísná a nekompromisní madam Gorgeqová a ona byla ztělesněné zlo. Nechávala se oslovovat „madam“, podle ní to znělo povýšeně a nadřazeně, a nadřazeně to se ona chovala. Ani jedna z nás si nedovolila proti ní jít, natož ji neuposlechnout. Kdyby se tak stalo, skončily bychom na ulici a většina z nás, vychovatelek, jak se nám říkalo, neměla domov, včetně mně. Byly jsme jak ty děti, asi proto jsme si s nimi rozuměly. Malé děti se madam Gorgeqové bály, poslouchaly ji na slovo, ty větší, mlaďoši, jak jsme je označovaly, měli sice svůj rozum ale i ti si nic nedovolili. Všichni jsme byli poslušné vystrašené ovce. až….,“ utichne hlas stařenky.
„Až?“ zopakuje nedočkavě mladá opatrovatelka.
„Až na ni, na Auroru.“

18. říjen 1908

Na rozsáhlém zastřešeném skleníku pracuje několik děvčat i chlapců v prostých oděvech. Děvčata jsou oblečena do tradičních šedých šatů s dlouhými rukávy a chlapci mají na sobě bílé košile a hnědé nohavice.
Sklízí právě vypěstovanou zeleninu jako brambory, celer, a další, zalévají či přesazují květiny, a ti nejmenší uklízí. Odnáší kýble s hlínou, nebo s kompostem. Vypěstovanou zeleninu, ovoce a květiny pak následně prodávají na trhu jako formu přivýdělku.
Sirotčinec rozděluje práce pro děti podle věku. Děti školního a předškolního věku ráno absolvují základní vzdělání, a poté pracují právě zde na zahradě, uklízí, nebo chodí na mše a modlí se. Dorostenci, od patnácti do osmnácti let věku pomáhají těm mladším, hlídají je, resp. nahrazují vychovatelky. I pro ně jsou však povinné mše, probíhající třikrát denně a domácí práce. Mladé dívky a chlapci se pak učí společenskému chování, tanci, dívky nesmí vynechat kurzy vyšívání. Po dovršení osmnácti let každý toto místo opouští. Vychovatelky, pod dohledem madam Gorgeqové, se snaží každému chlapci či dívce najít zaměstnání. Pokud se jim to nepodaří, zkrátka je vyhodí na ulici. A když někteří mají to štěstí, tak pak je to většinou místo komorné, nebo podkoního. O děti ze sirotčince je malý zájem. Pokud se dívce poštěstí, domluví se jí výhodný sňatek, s některým bohatým pánem. Na všechny aktivity však dohlíží madam Gorgeqová, bez jejího vědomí se nesmí nic dělat.
„Vidíš ho, jak nemotorně zachází s tím kyblíkem,“ šťouchne sedmnáctiletá dívka do, o rok mladší kamarádky a obě se pobaveně usmějí. Rukama, schovanýma v látkových rukavicích, ušpiněných od hlíny, si zakryje pusu, aby nešel vidět její smích. Poukazuje na malého, asi sedmiletého plavého klučinu, který se marně pokouší zvednout kovový kýbl plný hlíny.
Obě dívky společně s několika dalším svými vrstevníky mají právě službu ve skleníku. Hlídají zde, přesazují květiny a pomáhají mladším.
„Auroro, není hezké se mu smát. Jdu mu pomoct, chudák malý, jak se s tím trápí,“ odvětí Luciana a odejde k chlapci.
Zvedne kyblík a vezme malého za ruku. Společně odchází vynést obsah kýble do kompostu, který se nachází v místnosti vedle skleníku.
Aurora pohodí rameny a zakroutí hlavou. Opře se o patrovou polici s květináči, překříží ruce na prsa a pobaveně dohlíží na ostatní. Podzimní vánek, profukující skrz okenní mezery, jí jemně rozfoukává vlasy. Dlouho si lenosti ale neužívá. Na prahu skleníku stojí madam Gorgeqová a přísným pohledem kontroluje situaci.
„Auroro, ty nemáš co dělat?“ zakřičí hrubým hlasem.
Její postoj samotný už budil hrůzu. Vysoký hubená žena oblečená vždy do černých šatů s vysokým límcem. Chodí vzpřímeně a pyšně jako páv, s nosem nahoru a našpulenými rty. Ruce má založené za zády a prsty propletené. Dětem naháněla strach.
Jakmile ji Aurora spatří, napřímí se a ruce si položí volně podél těla. Otočí se čelem k lavici, na které stojí několik květináčů, ze kterých se tyčí bílé orchideje.
„Ne, madam, mám práci, pomáhaly jsme Gabrielovi, a přesazujeme ty orchideje, jak jste poručila,“ odpoví a nervózně těká očima po místnosti.
„To vidím,“ odsekne žena, „právě jsem viděla Lucianu, jak s ním odchází. Ty se evidentně nudíš.“
„Ne, madam,“ odpoví dotčeně Aurora a uhýbá pohledem. Prsty šmátrá po prázdných keramických květináčích a pytli hlíny.
„Jestli se ti tu nelíbí, můžeš jít pomoct do kuchyně, uklízet postele, nebo krmit prasata,“ vyjmenovává jízlivě možnosti a postupně dochází k dívce, „pár lidí si to klidně s tebou vymění.“
Aurora značně rozladěná se ovládá.
„Děkuji madam, ale zůstanu tady. Je nás tu málo,“ špitne a porozhlédne se.
Pravdou je, že v skleníku už byly krom dětí jen ona a Luciana.
„Tss,“ odfrkne madam, otočí se na podpatku a odchází.
Ve dveřích se střetne s Lucianou. Ta se ukloní, aniž by jí žena věnovala pozornost.
„Co ti chtěla? Zase prudila?“ zeptá se Luciana své přítelkyně.
„Ta už jiná nebude. Nevynechá jedinou příležitost, aby si na mně nevylila zlost,“ ušklíbne se, ale úškleb vzápětí mizí a smutně se zahledí do prázdna.

„Aurora, ta byla jiná už od dětství. Mě se její chování zamlouvalo, měla všechny vlastnosti, po kterých jsem toužila, ale také jsem věděla, že to v sirotčinci nebude mít lehké. Vyrostla z ní krásná mladá dívka, dlouhé husté kaštanové vlasy, čokoládové oči, bezchybná pleť, veselý zářivý úsměv, celá po něm. Její povaha však už tak bezchybná nebyla. Jak jsem ti povídala, Petty, madam Gorgeqová netolerovala vzdor, a Aurora v žádném případě nesplňovala její představy. Naopak. Ta byla vzpurná, drzá, sebevědomá, umíněná, tvrdohlavá, vše možné jen ne ochotna se podřídit. Byla silná osobnost. Nebyla zlá, to vůbec ne, jen měla svou hlavu, svůj mozek,“ poklepe si na spánek stařenka. „Naneštěstí pro ni, ji její chování madam Gorgeqová netrpěla a nijak zvláště se tím netajila. Nenáviděla Auroru, a věř mi, dávala to té nebohé dívce pořádně najevo. Spolu s jednou vychovatelkou, její pravou rukou, ubližovaly Auroře nejen fyzicky, ale psychicky ji týraly až do té noci. Marně jsem se pokoušela tomu děvčeti domluvit, neposlouchala mě. Pak za mnou chodívala s pláčem. Já ji milovala jako svou vlastní, byly jsme si blízké, hodně blízké.“

Kolem šesté hodiny večerní se všechny děti shromažďují ve velké šedivé místnosti, umístěné v přízemí, která slouží jako jídelna. Stojí zde několik podlouhlých dřevěných stolů s lavicemi. Děti si postupně berou talíře a lžíce. Nejdříve si jdou pro jídlo ti malí, a za nimi přichází na řadu dorostenci. Na večeři, jako vždy, i nyní je hrachová kaše s chlebem. Na příkaz madam Gorgeqové má každý právo pouze na jeden kousek chleba. Její přísná pravidla platí všude, a nikdo si nedovolí její nařízení porušit. Kuchařky s otráveným výrazem ve tváři vydávají jídlo do talířů. Každému nadělí dvě porce kaše. Mezi dřevěnými lavicemi a stoly, uspořádanými vodorovně do několika řad, se proplétají dětské nožičky a usedají vedle sebe. Aurora s přítelkyní Lucianou a kamarádem Bernarndem, stejně starým jako Aurora, čekají, až budou na řadě. Aurora se ohlédne a špitne kamarádce do ucha.
„Občas bych i jí přála, aby to jedla. Zajímalo by mě, jak by se tvářila, když nám sama cpe takový humus,“ poukazovala na madam Jacqueline Gorgeqovou. Očima ženu sleduje. Stojí u dveří, odkud má dobrý výhled na všechny v místnosti. Jakmile spatří špitající si Auroru, nasměruje k ní pohled. Dívka se střetne s jejím studeným výrazem. Aby nebyla bita, raději se otočí zpět. Nastaví talíř a kuchařka ji hodí přidělenou porci hrachovky.

„Jacqueline Gorgeqová nosívala sebou bičík, takový podobný jako se používá na koně. Neposlušné děti s ním mlátila. A když říkám mlátila, myslím tím skoro doslova mlátila. Buď dotyčného uhodila přes prsty, nebo přes záda, zkrátka tam, kde to nejvíce bolelo. Pamatuji si, že Auroru uhodila několikrát i do tváře, když byla dítě. Nevěděla, co udělala špatně, vždy jsem jí ošetřovala jizvy. Snažila jsem se jí vysvětlit, co provedla…ale někdy bylo očividně jasné, že si madam Gorgeqová na Auroře jen vylívá zlost. Byla to mrcha, čarodějnice, jak jí děti nazývaly,“ při vyslovení té přezdívky slečna Monessiová pokřiví ústa.

Před večeří ještě následuje modlitba. Všichni se povinně postaví, sklopí zraky a semknou ruce na prsa, připraveni k modlení. Madam Gorgeqová započne předříkávat. Stojí pod velkým dřevěným křížem, který je umístěný nad dveřmi. Jakmile vyslovila frázi:
„…děkujeme za ty dary, a za tvou bezmeznou lásku,…“Aurora, sedící mezi Bernardem a Lucianou, co nejdál od Jacqueline Gorgeqové se ironicky uchechtne.
„Co je, Auroro?“ otáže tiše její kamarádka, aniž by jedna z nich zvedla hlavu.
„Tohle je směšné, naše modlitby,“ pronese mezi zuby Aurora. Pohodí hlavou, aby si odehnala vlasy z tváře.
„Takhle bys neměla mluvit, modlíme se přeci k Bohu. Děkujeme mu za to, že se o nás stará, že máme co jíst, kde bydlet,“ rozmlouvá Aurořiny myšlenky.
„Copak ty věříš v Boha? Kdyby nějaký byl, nenechal by nás tady. Měli bychom rodinu, jako každý jiný. Měli bychom domov, otce, matku, možná i sourozence. Jestli nějaký Bůh podle tebe existuje, tak proč nás nechává tady, kde jen trpíme? Hm? Proč? Až se odtud dostanu, najdu svou rodinu, a zeptám se, proč jsem skončila v sirotčinci. Co je vedlo k tomu, aby mě sem umístili. Najdu je, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.“
„Auroro,“ osloví ji přítel Bernard, ale již nestihne doříct, co chtěl.
Dívka sebou trhne. Za ní stojí madam Gorgeqová a přísným, uraženým pohledem ji sleduje. Aurora hledá správná slova, na svou obhajobu. Než stačí cokoliv říct, Jaqueline ji vezme za zátylek a škubne s ní. Děvče málem škobrtne o lavici, jak ji překračuje. Její přátelé za oběma ženami zděšené hledí. Aurora se otočí a nesměle se usměje.
„Co moje večeře?“ drze se optá madam.
„Dneska se bez ní obejdeš,“ pronese žena a rychlým krokem odvádí dívku místnosti v prvním patře, kde jsou ložnice.
Panství bylo sice pro potřeby sirotčince upraveno, ale původní půdorys se zanechal. Jen zmizely veškeré cennosti, drahý nábytek, zkrátka vše, co mělo jakousi cenu.
Ložnice jsou rozděleny na dámské a pánské a v noci pečlivě hlídány. V každé jsou umístěny postele naproti sobě ve dvou řadách. Kovové rámy s tvrdými matracemi a pokrývkami plněnými husím peřím. U postelí stojí malý noční stolek s jedním šuplíkem a petrolejovou lampičkou. Okna s dlouhými látkovými závěsy jsou v gotickém stylu. Tím, jak je místnost rozlehlá, bývá v ní zima a chlad. A pro děti strašidelná tma. Celá budova je neprobádaným bludištěm chodeb a místností. Večerka bývá v deset hodin. Děti jsou přísně hlídány, aby se v noci nepotulovaly po chodbách a neztratily se. Velké gotické kovové dveře se s mrazivým skřípáním otevřou. Do haly vstupuje žena s dívkou. Dovede ji k její posteli a pohodí s ní.
„Za to jak ses rouhala, zůstaneš až do rána tady. A opovaž se sejít dolů.“ Přikáže ji žena s mrazivým pohledem a odchází. „Naštěstí už odtud brzy zmizíš,“ dodá na prahu dveří a s opětovným skřípáním dveře zavře.
Aurora se postaví, odhodlaná požadovat vysvětlení, ale to je už madam Gorgeqová pryč. Usedne zpět na postel a zahledí se do prázdna.
„Co tím jako myslela, že brzy zmizím?“ zopakovala a zakřenila se.
Rozhlédne se po hale. Rozsvítí lampičku, lehne si na postel, přetáhne přes sebe peřinu až ke krku a zavře oči. Tmavá, chladná, skoro až mrazivá atmosféra ji nahání strach, zvláště když v ní bývá sama.

„Když Aurora mluvila o rodině, tehdy u večeře, stála jsem za ní pár metrů, a všechno slyšela. Vháněla mi slzy do očí. Měla jsem neskutečnou chuť ji vše prozradit, ale jen bych situaci zhoršila, a ublížila bych ji, to jsem nechtěla. Nemohla jsem však ani nijak zakročit. Nebohá Aurora, ano, teď můžeš říct, že si za to mohla sama, ale divíš se jí, Petty?“
„Ne, nedivím. Nedokážu si představit, jak bych na jejím místě mluvila já,“ zamyslí se dívka. Přehodí pravou nohu přes levou, opře se a zahledí se do korun stromů.
„A to ještě netušila, co jí druhý den čekalo za nepříjemné překvapení,“ povzdechne si slečna Monessiová.