Když slunce zapadá

Slunce zapadalo v horkém zářijovém dni a já se chystal uložit do internátních peřin po prvním školním dni. Všechno a všichni bylo nové. Nemohl jsem usnout a měl děsnou chuť na cigáro, ale internátní předpisy byly proti. Sednul jsem si na okno a sledoval kutálející se kapky deště po skleněných tabulích. Připomínal mi pláč a já si uvědomil, jak se mě zmocnila nostalgie. Všichni moji přátelé a má domnělá láska bez budoucnosti, všichni byli tak strašně daleko. Bez studu a pocitu provinění jsem otevřel okno, vytáhl z kapsy cigarety se zápalkami a zažehl vzdálenější konec tabákem napěchovaného válečku. Když jsem odhazoval nedopalek, rozevřely se dveře a v nich se objevila silueta podtržená vzdáleným světlem na chodbě. Vychovatel. Jeho vypracované tělo ve tvaru ukázkového véčka ve mně vzbudilo nepatrný strach a o to větší respekt. „Pojď do kanceláře“ řekl a otočil se směrem do dlouhé chodby lemované nekonečným množstvím dveří. Tiše jsem jej následoval v očekávání trestu.

„Neznáš předpisy? Včera jsi je podepsal a hned uděláš takovou hloupost?“ Slova se z jeho úst jen linula a já jen bezhlavě pokyvoval. Bylo mi úplně jedno, jestli mě vyhodí z intru, nebo třeba z celé školy. Já tu byl víceméně nedobrovolně na přání matky, která se zřejmě potřebovala zbavit posledního dítěte, aby mohla pokračovat v životě se svým bohémským přítelem, ve kterém nebylo místa pro nezletilé. „Tak co s tím uděláme?“ Vytrhla mě otázka se změněným tónem hlasu. Podíval jsem se na vychovatele, už neměl ten zlý výraz. Tvářil se mnohem ochotněji a v očích jsem zahlédl vlastně jen člověka, co dělá svou práci. „Omlouvám se, prostě jsem kuřák a nikdo s tím už nic nenadělá, a když nemůžu ven, tak jsem to řešil takto.“ Odpověděl jsem na svou obhajobu. Vychovatel se zvedl ze svého křesla a obešel mě směrem k oknu. V tu chvíli se mi naskytla možnost pořádně si jej prohlédnout. Jeho vyrýsovaná postava v uplém triku s krátkými napnutými rukávy vypadala dokonale. Z podšortek se táhly chlupaté nohy obalené jak jinak než pěknou dávkou svaloviny. Ale to co bylo v těch sportovních kraťasech, to bylo něco, co jsem znal snad jen z televize a z porna ve kterém byli moji oblíbení aktéři. Krásný pevný zadek a nadupaný klín. Zase jsem se vůbec nemohl soustředit na jeho slova. Snad jsem ani nedýchal a uvědomil si, že musím zachránit své trvání na tomto ubytovacím ústavu, abych tohle mohl sledovat častěji.

„Taky jsem byl mladej kluk, co se vzpíral pravidlům, jo jo…“ zamyslel se a na tváři se mu začal rýsovat překrásný úsměv. „Anarchista, asi jako ty. Neboj, už o tobě něco vím.“ Tahle slova mě zaskočila. Jen jsem mlčky pozoroval a čekal, co se bude dít. Co se ještě dozvím. „Ještě jednou se omlouvám, budu se snažit po večerech vydržet.“ Hájil jsem své setrvání. S vazounem nakonec byla i řeč. Ač jako prvák, dostal jsem nabídku navštěvovat kuřárnu. „Nejsme tyrani!“ Ukončil rozhovor a šel otevřít dveře, což jsem pochopil jako pobídku k odchodu. Mýlil jsem se, dal jsem se do leva a vychovatel mě silným stiskem ramene pobídl na druhou stranu se slovy. „Nebo už tě nezajímá, kde je kuřárna?“ Kývnutím hlavy jsem se nechal vést. Jeho ruku jsem na rameni cítil ještě pár kroků, a kdyby bylo po mém. Chtěl bych ji cítit vedle svého zátylku ještě teď.
Toho večera se z Radka, jak se mi představil, vyklubal strašně fajnovej chlápek, se který se dá mluvit jako se sobě rovným. Alespoň to byl můj pocit. V soukromí jsem mu mohl tykat, ale před ostatními obyvateli domu a ostatním personálem nikoliv.

Radek byl vedoucí a měl u všech obrovský respekt, ale byl také velice uznávaný. Měl za sebou kariéru zdravotníka a policisty. Což na mě působilo bezpečným dojmem. Kromě něho se na internátu pohybovali další pracovníci. 4 vychovatelky a 2 uklízečky. Vychovatelky se střídaly ve dvojicích po dvou dnech. V pátek byl jen Radek.
Skoro každý večer jsem se na kuřárně potkával se spoustou starších studentů, kteří měli přístup automatický, ale s nikým jsem se nedokázal dát do řeči. Neustále probírali školu a holky, a to jsou věci, ke kterým nemám vřelý vztah, natož abych o nich mluvil, když nemusím. Občas se za námi zastavil i Radek, ale to všichni během chviličky odešli. Mně to vyhovoval, protože jsem si s ním povídal o samotě. Zjistil jsem, že je svobodný, má jednoho syna, který kvůli autonehodě skončil na vozíčku a žije se svou matkou, tedy Radkovo exmanželkou. Bydlel na internátu v horním poschodí, měl tam stroze zařízený dvoupokojový byt, a jak říkal, je spokojen. Rodinu mu nahrazují adolescentní pubertální výrostci, o které se stará. Jeho práce ho bavila a naplňovala, proto byl vždy tak veselý. Až na večery, kdy si připadal sám a bloudil chodbami a snažil se najít společnou řeč mezi kuřáky, kteří však jeho potřebu konverzace nesdíleli a s jeho příchodem típaly cigarety a dávali se na odchod do svých pokojů. Já vždy zůstal.

Ale abych se vrátil k příběhu. Na pokoji jsem byl první měsíc s potrhlým křesťansky založeným klukem ve stejném věku jako já. Navštěvoval katolický gympl, díky čemuž jsem zjistil, že je internát pro více škol. Jeho spisovnost v rozhovorech mě občas přiváděla k šílenství, ale v nitru to byl milý a dobrý kluk, který sebou bohužel nechal hodně manipulovat a nedokázal mít, či snad i zastat, svůj názor. Prostě řadový kluk, jenž se nechával unést davem. Nechci říct, že bych jím opovrhoval, ale asi tomu tak bylo. Na budově byl jen jeden člověk, který pro mě něco znamenal a byl jím Radek. Ano, časem jsme se spřátelili.