DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

3. KDYŽ SE RADOST TOULÁ NEZNÁMO KDE.

Kdysi někdo moudrý řekl, že životním cílem člověka je prožívat radost. Radost. Radost. Radost. Už tak radostně to zní, jenže nevím, kde se radost shání. Viděli jste snad v supermarketu sekci: RADOST? Ne? Já taky ne, tak kde ji vzít?
Sedím se na svém psychiatrické pokoji a smutně koukám z okna. Venku je slunečný den, obloha je krásně modrá, ptáci zpívají.. No když jsem už u těch ptáků, tak teď se mi den zkazil, nebot přemýšlím, jaké patogeny ptáci přenášejí. Radši asi zavřu okno, jenže pak je tu takové příšerné ticho, i ten jemný vánek zvenčí, jak krásně rozeznívá stromy v jemné melodii šumění listů, aspoň to příjemné šumění listí chci slyšet. Tak málo někdy stačí, aby se člověk necítil zcela ztracen. Šumění listí, tak krásně zní. Ale až se setmí a venku ochladí, nevím co budu dělat. Zůstanu úplně sama, teda ne, že by chtěla společnost. Teď to asi zní matoucně, ale není sama, jako sama. Snad to chápete. Jsem na pokoji sama, ale nesnáším být sama se sebou. Nejspíš to nechápete. Prudce jsem vstala a trochu se zakýmacela, ale naštěstí jsem nespadla. Tiše, mlčky se procházím po pokoji ode zdi ke zdi. Pomalu. Téměř neslyšně. Koukám po prázdných oranžových zdech, není tu žádný obrázek, jen holé zdi. Čtyři zdi. Jak jinak by to asi vypadalo v obyčejném pokoji, ale tyto zdi téměř mluví. Vypovídají o duševním utrpení svých obyvatel. Je to zvláštní. Zaslechla jsem šramot a mrskla očima po dveřích. Cítím se ohrožená. Tep se zrychlil, dýchání také. Přesto se nehnu, stojím jako socha a tiše koukám na dveře. Malinký pohyb, hlasy zpoza dveří...Klika se pohne dolů a pak zase zpět, jako by si to ten dotyčný rozmyslel. Přesto cítím, že daná osoba neodešla. Stále tam je. Vím to. Najednou se klika zprudka pohne dolů a dveře se začnou otevírat. Chci utéct. Jenže... kudy? Oknem?
"Dobrý podvečer. Nesu večeři."
Sestra. Kupodivu vcelku milá. Zvláštní. Mlčím. Jakoby jsem ztratila řeč. Potichu si ji prohlížím. Položí tác s jídlem na stůl a jde pomalu ke mě. Instiktivně ustoupím krok stranou.
"Asi chceš být sama, viď."
Přikývnu. Chvilku ještě postojí a pak s úsměvem odejde. Jediná cesta odsud se zase uzavřela. Tiché holé zdi vládnou pokoji dál.
Nechci jíst. Bojím se jestli jídlo není kontaminované. Popostoupím k oknu a koukám na zahradu. Slunce pomalu začíná zapadávat. Jde cítit, že teplota vzduchu začala klesat. Překřížím dlaně na hrudi a začnu si zahřívat paže. Vím, že tento způsob mi dlouho nevydrží, ale nechci dělat nic jiného, než jen stát a snažit se nemyslet. Dívat se do liduprázdného parku a na pomalu končící den. Jeden z mnoha. Všechny dny jsou vlastně stejné a zároveň naprosto jiné.

Stojím, stále stojím, připadám si jako sloup. Slunce již dávno zapadlo a já si to ani neuvědomila. Začíná se rychle stmívat a chlad už začíná být neúnostný. Energeticky se rozejdu k oknu. Spěchám, neboť v opačném případě by se moje odhodlání nejspíš vytratilo. Šáhnu na okno a prudce se zavřu. Cítím, jak mě polila vlna klidu a strachu ve stejném okamžiku. Běžím rychle umýt si ruce do koupelny ruce. Pořádně se drhnu a zároveň brečím. Jsem vyděšená k smrti. Doteď jsem byla roky doma. Myslím tím "doma", že jsem všechny věci, jako mytí, spaní a jídlo dělala doma. A teď musím být tady. Možná si někdo řekne, že jsem si to způsobila sama. Jenže pokud bych se aspoň o sebevraždu nepokusila žila bych ve svém izolovaném utrpení nejspíš do konce života, teda přirozeného konce života.
Cítím se vyčerpaná a úplně ztraceně. Doplazím se k posteli a sednu si na krajíček. Snažím se přemluvit vlastní rozum, že je to tu bezpečné. Jak jinak, než zcela neúspěšně. Nevím, kolik je hodin, jen vím, že je večer a přichází temná noc. Ne nebojím se noci. Bojím se toho, že nevydržím nespat. A spát, když se necítíte v bezpečí je docela těžké.

Myšlenky, přitahují myšlenky a ty přitahují myšlenky a ty další myšlenky, takže cestou myšlenek se ztratíte někdy tak, že zapomenete první myšlenku. Říká se tomu zákon přitažlivosti. Teda to o přitahování myšlenek, ne o zapomínání. Je to kolo. Točí se pořád dokola a přesto se tváří, že tomu tak není. Na tomto principu jsem však nepochopila proč, když si pomyslím na něco příjemného, tak to nepřitáhne další příjemnou myšlenky. Ale odpověd nejspíš znám. Bude to tím, že všechny příjemné myšlenky bývají u mě pouze uměle vytvořené. Základní program v mé hlavě vládne totalitním režimem a jakákoli vzpoura se tvrdě odmítá, často i trestá výčitkou.
Do pokoje vešla sestra. Tentokrát jsem ji kupodivu nezaznamenala dřív, než promluvila.
"Tys to ještě nesnědla?"
"Nebudu jíst."
"Proč?"
"Bojím se."
"Nemáš čeho."
"Prosím nenuťte mě."
"Dobrá, ale zítra už budeš jíst."
Neodpověděla jsem, jen jsem slyšela, jak odešla.
Ani ne za dlouho byla zpět. Tentokrát s dávkou bílých tablet, které mi na tváři úsměv opravdu nevykouzlí. Byla neústupná, téměř vyhrožovala, že pokud odmítnu zavolá doktora. Ale co ten zmůže? Pro úsporu doktorových kroků jsem svolila ke kompromisu. Vzala jsem si svou minerálku a po ujištění o nezávadnosti tablety od sestry. Počkala, až se převléknu a lehnu si do postele, pak teprve odešla. Já zůstala opět sama se sebou a svými pochybnostmi.


4. KDYŽ VÁŠ VNITŘNÍ MONOLOG PŘERUŠÍ JEDEN SEXUOLOG.

Probudím se, otevřu pomalu oči. Jsem tu. Teda tu na psychiatrii tam, kde včera a spala jsem. Asi mi dali sedativa. Trochu mě bolí hlava. Snad mi nic není. Venku svítá, což znamená, že svět pořád stojí, já pořád žiju a to mě deptá hned při ránu. Kolikrát já si řekla, že svou sebevraždu nesmím zkazit. Jenže v závěru všech svých plánu dojdu k tomu, že nejlepší z plánů je nemít žádný plán na seznamu. Vstanu z postele, cítím se špinavá a to i přesto, že mě sestra včera trpělivě ujištovala, že povlečení je vyprané a naprosto bezpečné. Jenže vždy tu bude velké: CO KDYŽ... Znáte to? Máte taky svoje: CO KDYŽ?
Moje CO KDYŽ má svůj vlastní svět. Je to taková válečná zóna s neskutečným počtem vojáků, kteří se vůbec neflákají a za každých okolností jsou vždy připraveni dokončit větu: CO KDYŽ... Je to zdá se nejpracovitější, nejsnaživější, nejaktivnější bojová jednotka na světě a pak poslouchejte kecy od lidí, jako třeba: TO CHCE KLID. BUD V KLIDU. Jenže, jak můžete být v klidu, když v hlavě máte ministerstvo obrany se všemi jednotkami a v nejvyšší bojové pohotovosti??? Kecy, kecy, kecy... Lidi radí a tváří se chytře.. jenže nejsou já a já to mám takto. A nevyřeší to ani bílý prapor na znamení míru. Nevyřeší to pravděpodobně ani NATO, OSN a ani prezident zeměkoule. Najednou jsem uslyšela šramot, otočím se a hádejte, kdo to je... doktor v bílém plášti... přemýšlejte o bílém praporu a najednou tu je hotový vyslanec míru, tedy asi duševního míru předpokládám.
"Ahoj, můžu ti tykat?"
Přikývnu. Postavím se, neboť jinak bych k němu byla zády a čekám. Ani nevím na co čekám, asi bych měla pozdravit, ale mlčím.
"Jsem tvůj ošetřující lékař, jmenuji se Milan Patt."
"Já už doktora mám." odseknu.
"Ano, ale pan primář má ambulanci a jinak chodí pouze na vizity. Tady budu tvůj ošetřující lékař já."
Podívá se na mě, hledí mi přímo do očí a já nevím co jiného říct, než prosté: "Fajn."
"Vysvětlím ti co bude dál.." začne pomalu, jakoby pochyboval o tom, zda ho vůbec vnímám. "Včera prý s tebou nebyla řeč." Odmlčí se. "Neposadíme se?" Přikývnu. Obejdu postel, sednu si na ni z druhé strany, abych ho měla před očima. Sedne si také. Pomalu, rozvážně. Uhladí si svůj mírový plášť, čímž nevědomě přinutí mé oči, které doteď netečně zíraly do těch jeho, aby následovaly pohyb jeho rukou. Připadám si divně. Jako bych ho očumovala, ale nemám ráda, když někdo hýbe rukama. Při své cestě po svém hrudníku narazí na svou cedulku se jménem. Bleskově si ji přečtu. Nevím proč, neboť jméno již znám.

MILAN PATT
LÉKAŘ PSYCHIATR, SEXUOLOG

Do háje!! Já sedím v jedný místnosti s úchylákem. Cuknu sebou. Připadám si divně. Co asi dělá sexuolog. Sakra, asi to nebude úplně normální. A to vypadá tak sympaticky a je to přitom úchyl. Jenže tohle je jen úchyl, který se specializuje na úchyly a tedy.. přestože je trochu úchylný, neboť si vybral úchylnou specializaci, přesto tu existuje něco mnohem horšího. Když nemá ambulanci a je pouze na oddělení a specializuje se na úchyly z toho vyplývá, že tu musí být stoprocentní úchyl!!! Zachraňte mě! A já tu spala! Co když. Radši ani nechci pomyslet. Zhluboka se nadechnu. Chvilku zadržím dech a snažím se uklidnit.
"Děje se něco? Potřebuju, aby jsi mi to řekla."
"Chci jít domů."
"To nejde, nemám jistotu, že se zase nepokusíš..."
"Zabít?"
"Ano."
"To vám může být úplně jedno."
"No vidíš a přesto mi to jedno není."
Mlčím, přímo hypnoticky na něj zírám a nenacházím slov. Do očí se mi derou slzy zoufalství. Potlačuju je a naštěstí se mi to daří, neboť kdyby ne, pak bych očima nedokázala hlídat toho specializovaného úchyláka.
"Jak se dnes cítíš?"
Dobrá otázka, nejraději bych mu odpověděla, že jak v ráji úchyláků, ale přijde mi to jaksi nepatřičné.
"Ujde to." použiju ucelenou frázi, kterou používám pro případ, kdy nechci odpovědí-špatně-vyvolat otázky typu "proč?". Doktor je mazaný a stejně si ke svému proč najde cestu.
"Proč jenom ujde to?"
Chce se mi smát a úsměv nedokážu skrýt. Se slzama mám praxi, ale úsměv je málo častý, takže jsem si vůči němu nevybudovala odolnost. Specialistu přes divné záležitosti to zdá se potěšilo, ale jeho touha po odpovědi přesto nezhasla.
"Proč jenom ujde to?"
Zase se usměju.
"Zdá se, že už vím, jak tě rozesmát."
Dívá se na mě tak zajímavě a já netuším co si myslet.
Začnu se smát. Je to příjemné, ale do hlavy se mi vkradou myšlenky na to, že by si teď mohl myslet, že si vymýšlím. A s tím mám své dost nepříjemné zkušenosti.
Jenže tady je teď hrobové ticho a sedím tu se specialistou na úchyláky, nevím, jak reagovat, nevím co si myslet a jediné co mě pojí s tím, že jsem v podobné situaci, ve které jsem už byla, mi připomíná otázka: "Proč?".
"Včera jsi prý nic nejedla."
"Povídalo se?"
"Ano, povídalo se."
Usměje se. Mile, přátelsky. Bylo by to okouzlující a podmanivé pokud bych už neznala jeho specializaci. Teď mám strach, že to jen hraje a ve skutečnosti je to ... no .. prostě... úchylák!