DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

8. ŠACHOVNICE

"Ty jsi mi lhala!" zařvu na Samanthu hned po příchodu na terasu.
Sam stojí u okraje terasy a němě kouká do prázdna.
"V čem?"
"V tom, proč tu jsi!"
"Nelhala."
"Ale lhala, říkala jsi, že kvůli pokusu o sebevraždu."
Taky, že jo."
"Víš co aspoň to přiznej. Já ti taky řekla pravdu."
"Jsem tu kvůli pokusu o sebevraždu."
"Jenže to není důvod."
"Těm tady to jako důvod připadá."
"Proč neodejdeš?"
"Nepustí mě."
"Hele, na rovinu. Mě to můžeš říct."
"Co?"
"To proč ten pokus o sebevraždu."
"Do toho ti nic není."
"Vím o co se jedná, mám oči."
"Jo a o co?"
"Ty se těch černovlasých lidí nebojíš jen tak, tebe jeden znásilnil."
"A to víš, jak?"
Prudce se otočí. Očima si mě sjíždí od hlavy k patě. Nasucho polkne.
Chvilku přemýšlím co říct, nevím jestli jsem se nespletla.
"Tys přišla na terapii zpátky, protože ses bála být s psychologem sama na pokoji, a ne kvůli tomu, jak jsi tvrdila."
"Z čeho si na to přišla?" Její blankytně modré oči se zalejou slzami.
"Proč jim to neřekneš?"
"A co vrátí čas?"
"Ne. To ne. Máš pravdu. Čas nikdo nevrátí."
"Ale jsi dobrá, nikdo o tom nic neví a tys na to přišla hned."
Zalichotí mi tím, aniž by mi vlastně zalichotit chtěla. Přistoupím blíž, nevím co bych teď měla udělat. Lítost ji nepomůže a ani kecy ve smyslu: to bude dobré.
"Víš, nemám náladu s něma o tom mluvit." prolomí hrobové ticho. Promne si ruce, zahledí se pozorně na své nehty, předloktím se opře o zábradlí a dodá: "Ty máš taky nějakou zkušenost, že? Jak jinak bys to na mě poznala."
Mlčím, o sobě mluvím nerada.
"Já ti to řekla. Teď ty."
"Víš, svět je zkurvenej. Asi půjdu."
"Počkej!" křikne a zadrží mě za paži. "Omlouvám se, to jsem neměla." řekne bleskově. Oči spustí kajícně k zemi a čeká na mou reakci. "Jsi zdravá?"
Přikývne. "Teda somaticky."
"OK." šeptnu.
Když tak stojíte na opuštěné terase, vlasy vám čechrá čerstvý vánek a vy vytahujete hnus ze svého života pod širým nebem, kde svoboda nezná meze, začnete si připadat podvedeně. Cítíte, jak vás samotný život podvedl. Podvedl ve všem. Nakupil vám neunositelné zkušenosti na záda a vy stojíte opuštěně na terase, čerstvý vánek vám čechrá vlasy, oči upřené do dálky a v duši cítíte prázdnotu. Prázdnotu, výkřik do ticha, kde je jen temnota v srdci a hořkost bydlí na jazyku. Koukáte do světa, od kterého jste čekali to nejlepší a on vás zradil. Zradil vás tak hluboce, že to už nejde napravit.
"Neříje to nikomu." špitne téměř neslyšně. Zahledí se na mě. V jejich očích vidím zoufalství. Zoufalství z drženého tajemství.
"Někdy v noci se mi o tom zdá," pokračuje s dlouhými odmlkami vyplněnými tichem. "Cítím, jak jsem v pasti a nemám, kam utéct." Netroufám si do jejích slov vstupovat. Mlčí, cítím, jak už chce začít mluvit, ale pak svou větu nevyřkne. Nevím co dělat, ale asi nejlepší bude nedělat nic. Jen tu být a poslouchat.
"Kláro?"
"Hm?"
"Bylo to víckrát."
Nechápavě na ni pohlédnu.
"Byl to můj přítel."
Oči mi vystřelí z očí hrůzou.
"Já ho milovala, ale to víš ještě jsem nechtěla. Omlouvala jsem ho a omlouvám stále, nemůžu si pomoct, ale ta hrůza, když..."
V puse mi vyschlo. Kolena se mi podlomila a na chvíli jsem ztratila rovnováhu. Zhoupla jsem se na nohou, vybalancovala co se dalo a zůstala němě stát.
"Kláro? Je ti dobře?"
"Jo, jo je. Jen to, co jsi mi řekla, to je hrůza!"
Mlčí, ale v jejich očích vidím potvrzení toho, co jsem řekla. Drobné slané slzy ji jemně začnou stékat po tváři. Ty slzy, které mluví z hloubky utrápené duše.
"Víš, že se mi ulevilo."
"To je fajn."
"Ale hrozně mi je pořád. To si nemysli, že ne." Dodá s vážností v hlase, hlavu si opře o paže položené na zábradlí. Protáhne si záda a kouká do země. "Víš, cítím se, jak mravenec. Dělá a nikoho nezajímá, jak se cítí. Je jen figurkou na šachovém poli. Je to k pláči."
To mě nikdy nenapadlo.