DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

9. NEKOPEJTE HLUBOKO V DUŠI

"Jak se dneska cítíš?" zeptá se mě doktor ráno na obvyklou otázku.
"Jako obvykle, možná hůř."
"Co se děje?"
"Nic zvláštního. Jen tu podle mě uklízečky špatně uklízí!" zvýším tak nečekaně hlas, že mě to samotnou překvapí. Semknu rty k sobě. Stydím se. Nechtěla jsem na něj křičet.
Jakto?"
"To se zeptejte jich."
"Co dělají špatně?"
"Když opomenu fakt, že nevím jestli používají dezinfekci, tak ji dělají ledabyle. No chápete to? Ona začne na záchodě, neumyje si ruce a je utírat parapety a pevně věřím, že aspoň ten hadřík nepoužívá přímo víte kde."
"No nevím, jak uklízí. Já je nikdy nepozoroval."
"To mě opravdu uklidnilo."
"Já s nimi promluím."
"Děkuji."
Doktor se usměje a mě neopustí myšlenka, že mi lhal. Ten člověk, který tu teď přede mnou stojí, s úsměvem ve tváři a tvrdí mi, že je můj ošetřující lékař si moji důvěru ještě nezískal. To by trvalo nejmíň rok, takže ji asi nezíská nikdy - leda bych tu byla ten rok, což doufám, že ne! Už jen ta představa je hrozná. Proč mě to vlastně tak překvapuje? Vždyť všechny moje představy jsou víceméně hrozné.
Hodiny odbíjí desátou a já se zvedám z postele směr terapeutická místnost. Jdu poslední, obsadím poslední volnou židli. Příště přijdu dřív, abych si mohla vybrat rozhodnu se v duchu. Samantha sedí naproti mě, vidím, že nemá dobrý den. Terapeut přije chvilku za mnou. Všechny spěšně pozdraví a pak se otočí na Samanthu. "Tak co dneska, dobrý?" Blbec! Copak nemá oči? Vždyť musí vidět kilometr daleko, jak špatnou náladu má. Sam neodpoví. Terapeut, jehož jméno jsem přeslechla a na cedulku se jménem, která mu visí na hrudníku, nevidím, si povzdechne. Proplete si prsty, chvilku kouká šikmo do stropu, asi přemýšlí.
"Tak," zvolá z ničeho nic převapivě optimisticky, "začneme!"
Pozoruju Samanthu a myslím, že obě áme stejný problém. Sam se na něj nedokáže ani podívat. Překvapuje mě to. Vypadá to, že má problém přímo s ním. Podle mě mi neřekla celou pravdu.
Minuty se táhnou pomaleji, než na hodinách fyziky. Můj pokoj se asi nachází ve zvláštně zakřiveném časoprostoru. Je to k nevydržení. Co taky dělat mezi čtyřma zdmi a ani v televizi nic nedávají, knížky jsem si nebrala, na křížovku mi dopsala prupiska. Zblázním se! A to jsem si myslela, že sem se chodí lidi "odbláznit". Někdo zaklepe na dveře a ještě předtím, než stihnu cokoliv říct se dveře otevřou.
"Můžu?"
Samantha. Ten hlas už poznám. Odpovím souhlasně a netrvá ani chvíli a už sedí u mě na židli.
"Nesnáším ho!"
"Hm a koho?"
"Ty ho taky podle mě nemáš ráda."
"Já nemám ráda všechny," odvětím, pak se však zarazím..."Tebe mám už vcelku ráda." Samatha se zdá o trochu klidnější. Uvolněně opře svá doposud strnulá záda o opěradlo židle a hlasitě povzdechne.
"Je to kretén!" řekne tak věcně, bez jakýkoliv známek pocitů, že mě to rozesměje.
"Řekla jsi to jako bys oznamovala jasnou pravdu." Koutky rtů mi cukají, ale Samatha není naštvaná, spíš přesně naopak. Začne se smát nakonec taky. "Vždyť je to pravda. Měli by to hlásit v rozhlase!" završí svou myšlenkovou epizodu ohledně našeho psychoterapeuta a opět si povzdechne.
"Jak se vlastně máš?" zeptá se.
"Blbě, celou noc jsem přemýšlela, proč vlastně žiju."
"Měli by nás dát k sobě na pokoj, pak bychom možná něco vymyslely."
Začne se hlasitě smát.
"Nemáš nové prášky?"
"Ne proč?"
"Jen tak, jsi jako vyměněná."
"Dala jsem si panáka, ale nikomu to neříkej."
Mlčím. "Ty asi nepiješ co?"
Zavrtím hlavou, chvíli se na ni zadívám a pak sklopím oči k zemi. "Fotr byl ochlasta."
"To je mi líto. Už je po něm?"
"Není, k mé smůle."
"Aha, tak jsi to myslela, že nechlastá už, ale pořád naživu."
Přikývnu. Skousnu rty k sobě. Nemám chuť se už s ní bavit. Přešla mě i poslední špetka dobré nálady. Zdálo se mi, že mě snad zahalil černý mrak zoufalé beznaděje. Je všude okolo. Nejde se z něj vymanit.