Píseň přežití-2

Kapitola 2- Procitnutí

Žukov stál v ovládací místnosti kryogeniky a popíjel kávu. Shlížel dolů na pětici tubusů sloužících k dlouhodobému uspání člověka. Těchto tubusů měli na lodi deset, ale jen pět jich bylo plných.
Pomalu se otevíraly. Z boků stoupala pára a z krytů opadávaly kousky ledu.
Pět lidských těl po dlouhé době začalo normálně dýchat. Srdce se rozběhla naplno a krev se pomalu rozproudila.
Doktoři se stáhli co nejdále od tubusů a očekávali, kdo se zvedne jako první.
Byl to dvoumetrový blonďák s umělou levou rukou v tubusu druhém zleva. Poté ten po jeho pravici, taktéž dvoumetrový, ale holohlavý. Během okamžiku se probrali všichni až na toho úplně vpravo. Ten zatím ležel bez hnutí, i když přístroje naznačovaly, že je vzhůru.
Žukov byl rád, že se je povedlo všechny probudit. Uběhnuly tři dny ode dne, kdy se probral na ošetřovně po útoku. Stále zesláblý a vyčerpaný se opíral o berli. Za ty tři dny se jim podařilo stabilizovat loď tak, aby nehrozil její samovolný rozpad. Ošetřili většinu raněných a hned je poslali do služby, aby pomohli dát loď do kupy. Tři dny jim také trvalo, než připravili tubusy s těly, aby je mohli probudit. Žukov nechtěl nic riskovat, zvlášť když už teď tým postrádal jednoho člena.
Univerzální bojová jednotka neboli terminátoři. Za války s rebely to byli oni, kdo přetáhl vítězství v dlouhotrvajícím konfliktu na jejich stranu. Po válce však byli nepoužitelní a většina jich byla deaktivována.
Tím deaktivováním se rozumělo uspání v kryogenických komorách, umístění do skladů a zahození klíčů. Žukov si na počátku této výpravy vymohl jeden tým, který si sám zvolí. Byl to úmorný boj, ale nakonec dostal pětici těchto super vojáků k dispozici.
Jeden doktor ve vědeckém plášti s rouškou se naklonil nad posledního, aby zjistil, co se děje. Pravačka spáče prudce vystřelila vzhůru a stiskla doktora těsně pod krkem.
„Jak dlouho?“ ozvalo se z komory, kam Žukov neviděl.
„Pětadvacet let,“ odpověděl za doktora Žukov.
„Žuky?“ řekl hlas překvapeně.
„Ano, jsem to já.“
Poslední se zvedl. Vlasy měl sestříhané na čerokýze a tvář tvrdou, větrem ošlehanou. Chladné modré oči si měřily okolí překvapeným pohledem. To, co však udivovalo okolí, byla barva jeho vlasů. Sněhově bílé dávaly jeho obličeji nepřirozený zjev.
„Zase nás potřebujete, poručíku?“ zeptal se.
„Jsem už major,“ zamyslel se Žukov. „A máš pravdu… potřebuju vás víc, než kdy jindy,“ dodal temně.
Bělovlasý se rozhlédl po ostatních. „No, pánové, vstáváme. Lidstvo zase potřebuje Bandu Zmrdů.“
„Oblečte se a sejdeme se v poradní místnosti za hodinu,“ rozkázal Žukov a odešel.
Pětice vysokých mohutných postav se zvedla a vylezla z tubusů. Všichni měli na sobě šedý nanooblek, jež jim kryl celý trup, avšak ruce a nohy nechával odhalené. Holá chodidla pleskala o kovovou podlahu, jak kráčeli směrem k východu.
Bělovlasý se najednou otočil na jednoho z doktorů: „Nemáte nějaké normální oblečení?“
O hodinu později se sešli s Žukovem v poradní místnosti. Všichni usrkávali kávu a pozorovali Žukova, jak vysvětluje poslední události. Vojáci byli promrzlí a snažili se zahřát o horké šálky ze kterých stoupaly obláčky sněhobílé páry.
„To je vše, co víme,“ ukončil vysvětlování Žukov. „Zítra bychom snad měli mít hyperpohon, tak se snad dobelháme k McAuliffu. Co ty na to říkáš, Šéfe?“
„Pěknej průser, jen co je pravda,“ odpověděl zamyšleně bělovlasý. „Dostat se do McAuliffu není špatnej nápad, ale naděje bych si nedělal. Nejdřív bych to tam prozkoumal s týmem, než bychom podnikli další kroky. Navíc potřebujeme se dát do kupy. Je dobře, že jste nás neprobudili během bitvy. Bylo by po nás.“
„Přiznám se,“ začal Žukov. „Napadlo mě to, ale vše se seběhlo tak rychle, že jsme se nestihli ani pořádně rozkoukat. Zbylo nás tu jen kolem třiceti procent původního osazenstva, takže jsme rádi, že žijeme a loď se zatím nerozpadá. Mrzí mě, že se to takhle posralo.“
„Neobviňuj se z toho, Žuky,“ uklidnil ho Šéf. „Tohle nikdo nemohl čekat. Každopádně teď musíme zjistit, co jsou zač a jak se jim dostat na kobylku.“
„Na obviňování bude čas později,“ odvětil. „Teď se musíme dostat k McAuliffu co nejdřív. V současném stavu nám to potrvá čtrnáct až patnáct dní. Jinak bychom to zvládli za deset.“
„McAulif?“ zpozorněl Šéf. „Tam nás vyráběli, ne?“
„Ano,“ připustil. „Je tam zařízení na genetické úpravy a Kanova vojenská akademie.“
„Jako první cíl, dobrý,“ usoudil Šéf. „Ale jestli potom poletí rovnou na Svatyni, máme problém. A velký. Co tam teď vůbec je?“
„Hlavní velitelství našich sil v tomto kvadrantu,“ vysvětlil. „A dvoumiliardová kolonie.“
Šéf hvízdl. „Jestli se tam dostanou, bude to masakr.“
„Musíme se postarat, aby se tam nedostali.“

XXX

Cesta jim nakonec zabrala rovných dvacet dva dní. Přes veškeré snahy techniků měla Singrana spoustu problémů, které vše jen zdržovaly. Po dvou dnech cesty navíc prasklo chladící potrubí reaktoru a loď musela pravidelně vystupovat z hyperprostoru a chladit motory, protože nezůstal dostatek chladící kapaliny, aby byly motory neustále spuštěné.
Proletěli kolem několika drobných kolonií, jež měli akorát číselná jména s jedním písmenem. Mysleli si, že najdou nějaké přeživší, ale nenašli nic, krom absolutní zkázy.
Kolonie vypálené do základů se spoustou pohozených lidských těl. Žukov se rozhodl otestovat tým Terminátorů, a proto je vždy posílal na průzkum. Když viděl záznamy, bylo mu jasné, jak dobře udělal.
Z těch mladíků, co měl v posádce, by se asi všichni do jednoho složili. Už z onoho přepadu byli všichni nesví a těsně před bodem zlomu.
Blair se dal do pořádku a nyní pravidelně létal s dvojicí stíhačů na hlídku. Snažil se udržet to, co zbylo v bojeschopném stavu.
Zatímco Žukov z neustálého protahování šílel, našli se i tací, kdo to ocenili. Terminátoři trávili veškerý svůj čas v posilovně nebo v bojovém simulátoru. Na samotné průzkumy si brali pouze výbavu a uniformy. Zatím. Zbroje přijdou na ve správný čas.
Ten přišel hodinu před dosažením hraniční stanice McAulif. Všech pět se jich sešlo ve zbrojnici, oblečení pouze tak, jak je probudili.
Zbrojní důstojník otevřel dvě velké zapečetěné bedny a světlo světa spatřila šestice zbrojí typu Thor.
„Tak se do toho dáme,“ řekl šéf.
Na původní nanooblek, který měli na sobě, a chránil jim trup, se navlékl druhý, jež zakryl vše od krku dolů. Okamžitě se přisál na kůži a do těla se zabodaly miliony malých jehliček. Ty se napojily na nervový systém a oblek se tak stal další kůží. Tento oblek byl zdrojem jejich síly. Při aktivaci dokázal do těla pumpovat povzbuzující látky, jenž dávali uživateli nadlidskou sílu a rychlost.
Nakonec přišla na řadu samotná zbroj. Každý z Terminátorů ji měl jinak barevnou.
Šéf ji měl celou černou, Bouchač světle zelenou, Hezoun tmavě modrou a Rus na ní měl šedé čtverečkované maskování.
Trvalo jim téměř půl hodiny, než se do zbrojí kompletně oblékli. Stáli tam ve zbrojích a jen oválné helmy s černým průzorem drželi v rukou.
Šéf se naposled výrazně nadechl a nasadil si helmu na hlavu. O okamžik později jeho obličej zmizel za průzorem. Ostatní následovali jeho příkladu.
Nadlidští bojovníci. Vzpomínka na minulou éru. Pětice obřích kolosů připravená jít opět do boje. V klidu došli k bednám se zbraněmi a každý si vzal tu svoji oblíbenou. Šéf dlouhou útočnou pušku s granátometem, Bouchač těžký kulomet, pro člověka téměř neuzvednutelný a Rus dvojici lehkých samopalů. Hezoun si vzal zbraň jako poslední, těžkou odstřelovačku.
Všichni se však vybavili pistolemi, krátkými tří ranými raketomety a sadou granátů. Zbroje byly k tomu vybavené. Každý z nich mohl v klidu nést na zádech raketomet a dlouhou zbraň, na stehnech mít dvojici pistolí a kolem hrudníku v pouzdrech granáty. Žádný problém. Díky tomu vznikl jejich název- Terminátoři.
„Můžeme?“ zeptal se Šéf.
Všichni přikývli.

XXX

Bezpečnostní popruh zaklapl a Šéf zůstal napevno zabezpečený v sedačce. Stisknutím tlačítka na ukazováčku si otevřel na průzoru počítačové okénko a pohybem prstů navolil komunikaci.
„Můstku,“ zahlásil. „Tým Delta je připraven.“
Žukov chvíli neodpovídal. To dalo Šéfovi čas, aby se rozhlédl po ostatních. Všichni už seděli pevně přivázaní v sedačkách. V relativně malém prostoru výsadkové lodě si připadal téměř klaustrofobicky.
„Vůbec nic se nezměnilo,“ postěžoval si Bouchač. „Člověk by si myslel, že aspoň zvětšej prostor a ono né. Vůbec se sem nevejdu!“
„Tak nemáš bejt tak tlustej!“ rýpl si Hezoun.
„Ty aby ses neozval!“ zavrčel Bouchač.
Šéf si nemohl pomoci, ale musel se pod helmou usmát. Opravdu vůbec nic se nezměnilo.
„Týmu Delta,“ ozvalo se najednou ve vysílačce. „Vystupujeme z hyperprostoru.“
Bylo to cítit. Loď jakoby do něčeho narazila a lehce se zatřásla. U nepoškozeného plavidla by necítili nic, ale tady jasně cítili, že tlumiče nefungují, tak jak by měly.
Vzduch najednou zhoustl. Nervozita pomalu prosakovala přes brnění a dostávala se do kůži. Prošla svaly až ke kostem, kde se uhnízdila.
Najednou se stalo to, co Šéf očekával. Jedno jediné slovo z můstku. Slovo, jež tak očekával.
„Kontakt!“