Černé Srdce 1. část

Nový začátek

První sluneční paprsky pronikají škvírou mezi závěsy. Zalévají potemnělý pokoj, dotýkají se mladé spící tváře, ta tento dotek ucítí. Mladík otevře oči, na okamžik zaváhá. Zdál se mu totiž nádherný sen o jedné dívce. Trvá mu pár vteřin, než si uvědomí, že leží u sebe v posteli. Podívá se na budík a zjistí, že by stejně za pár minut musel vstávat, tak ho vypne. Vstane z postele a rozhrne závěsy. Oknem se dovnitř nahrne náhlý příval slunečního světla a rozzáří moderně vybavený byt. Poté zamíří do koupelny, osprchuje se příjemně teplou vodou, a provede základní hygienické návyky. Poté se, oděn jen v županu, nasnídá. Nakonec si obleče slušně vypadající oblek, popadne koženou brašnu a spěchá pryč z bytu. Dnes má důležitý den.

Po krátké cestě vlastním autem vešel do kancelářské budovy. Neobtěžoval se přivoláváním výtahu a rychlou chůzí vyšel dvě patra po schodech. Nahoře si zmateně prohlížel cedule na dveřích. Ujala se ho sekretářka, která svým zkušeným okem odhadla, proč sem mladík přišel. Byla to atraktivní bruneta s věkem kolem 35 let. S úsměvem ho přivítala. Poradila mu a poté ho odvedla do jedné kanceláře. „Počkejte prosím okamžik, hned sem za vámi někdo přijde.” řekla mu s úsměvem. Mladík by klidně přísahal, že na něj při odchodu jedním okem mrkla. „Možná se mi to jen zdálo.“ Pomyslel si. Poté vyčkával. Stál v prostorné kanceláři a čekání si krátil prohlížením vystavených obrazů. Všechny vyobrazovaly město a jeho okolí, ale byly z dob, kdy ještě nebylo tak velké. Za okamžik vešel do místnosti muž. Byl to klasický typ obtloustlého úředníka v letech s knírkem a lysinou na čele, „Dobré ráno.” vyhrkl pohotově mladík. „Dobré.” odvětil muž a rychle si sedl za stůl. „Posaďte se.“ „Takže vy se ucházíte o místo v naší firmě pane...?” „Dean Campbell“ odpověděl mladík. „Počkat, nejste snad syn toho právníka Marcuse Campbella z Middleberry?” „Ano, to jsem.” odvětil s úsměvem Dean. „To mi měli říct rovnou.” řekl úředník, a plácl se rukou do čela. „Ó, málem bych zapomněl na slušné vychování!” řekl a podal Deanovi ruku. „Jmenuji se Rick Taylor, s vaším otcem jsem párkrát řešil nějaké papírování, je to skvělý muž, špička ve svém oboru.“ dodal. „Ano, to je.” odpověděl Dean trochu neochotně. „No, přejděme tedy rovnou k věci.” přerušil úředník krátké ticho. „Líbíte se mi, ale přesto mrkněme na váš životopis.“ Dean pohotově otevřel brašnu a podal panu Taylorovi svůj životopis. Úředník si nasadil brýle a dal se do čtení. „Tákže, Dean Campbell, 26 let.” Následující vteřiny se jen ozývala obdivná zamručení, jak jezdily úředníkovy oči po papíře a zkoumaly dosažená vzdělání. „Pročpak nejdete v otcových šlépějích a neděláte v oboru?” „Otec by vám určitě zajistil lukrativní místo ve svém podniku.” otázal se se zájmem.“ „Nejste první, koho to zajímá.” Odpověděl mu s úsměvem Dean. „Chci se prostě postavit na vlastní nohy, žít si po svém.“ „Jinak by to pro mě nebyl žádný život.” „Chápu.” řekl trochu překvapeně úředník. Dean se na něho podíval a byl přesvědčený, že mu jeho vysvětlení moc nevěří. „No, pojďme tedy k věci.” „Myslím, že jste ideální kandidát na ten náš volný post finančního manažera.” „Sice tady čtu, že nemáte moc praxe, ale věřím, že to zvládnete.“ „Tímto vás tedy vítám v naší firmě!” pronesl s podivným usměvavým šklebem. „Děkuji vám.” reaguje Dean. „Jde to zatím nějak snadno.” prohlásil a usmál se. Muž mu jeho úsměv opětoval. „Nechci být nezdvořilý, ale mám ještě fůru práce, ale rád si někdy s vámi popovídám.” „Nastupujete příští pondělí.“ Úředník se zvedl ze židle a Dean udělal to samé. Rozloučili se a Dean vyšel na chodbu. Pan Taylor zamířil za sekretářkou. „Zruš prosím ten konkurz Lily, mám už vybráno.” řekl jí. Ta se usmála. Poté se oba dívali, jak mladík odchází. Šel vzpřímeně, hrdě se nesl. Byl hrdý na to, že tak snadno sehnal místo bez aktivního přičinění svého otce.