Tam někde za světem (1)

„Nejdeme do vody, Tome?“ nakloní se k němu dívka. Ukazováčkem si stáhne sluneční brýle až na špičku nosu a otevře oči. Ostré sluneční paprsky ho v tom okamžiku oslepí a než se mu vrátí schopnost rozeznávat tvar okolního světa, je už slečna dávno po kolena v moři.

 

Původně chtěl sice navrhnout, jestli by se ještě chvíli nemohli jen tak válet na dece, rozpláclí jako dvě ještěrky, ale takhle nemá na vybranou. Vyrazí za ní tak rychle, jako utíká plaz z rozpáleného kamene. Ona stále zůstává o krok před ním. Natahuje ruku, ale nemůže na ni dosáhnout a zastavit ji. Skočí do vody a plave kraulem za ní.

 

Nemůže si všimnout toho obrovského mraku, který zkříží cestu slunci a temného stínu, který se na horizontu náhle objevil. Rozletí se přímo k nim, bez povšimnutí je mine a uhání ke břehu, který se v mžiku rozplyne a zůstane jen modrá dálka. Kolem dokola je rázem jen mlhavé nekonečno. Zrovna se postaví a pokouší se ji znovu zachytit za ruku, když se dno pod jejich nohama náhle propadne kamsi do ztracena. Trochu se naloká slané vody, když nečekaně klesne pod vodu. Povede se mu ještě na malý okamžik vynořit nad hladinu. Sotva se stačí nadechnout, už zase padá dolů, těžký jako kámen klesá stále níž a níž. Temnota hlubiny ho k sobě táhne jako silný magnet.

 

Když konečně otevře oči, podívá se dolů pod sebe. Uvidí dívku, jak se křečovitě drží jeho levé nohy. Obrací hlavu vzhůru a snaží se ze všech sil plavat nahoru. Beznadějně. Hladina se stále vzdaluje, pruhy zlomených slunečních paprsků pomalu blednou. Cítí, jak mu její ruce sklouzávají z nohy, ještě silněji ale vnímá zesilující se tlak, který mu agresivně tiká v hlavě. Jasné varování, že tělu dochází kyslík. Nestihne to, nemůže to stihnout. Utopí se, oba tady zemřou. Pohádky neexistují, není možné, že by tu najednou dokázali dýchat.

 

Ona se na něj omluvně podívá, a pak se pustí jeho nohy.

 

Klesá ke dnu jako kámen a rychle mizí v temné modré hlubině. Dívá se za ní, ale je mu jasné, že ji už nemůže zachránit. Pádluje rukama a snaží se dostat nahoru. Ačkoliv se hladina blíží a on už cítí slunce na tváři, pořád ještě na hladinu nedosáhne. Zavře oči a modlí se, i když do téhle chvíle nikdy v žádného boha nevěřil. Nepřestává dál ze všech sil kmitat nohama a zabírat rukama. V hlavě mu neúprosný budík odměřuje poslední vteřiny, než celé jeho tělo exploduje.

 

 

Slunce mě prudce žehne do tváře. Jako by se mi na tvář přilepila malá růžová medúza. Zběsile dýchám, ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že to můžu dělat, že mi v tom nic nebrání. Vzduch mi znovu proudí do plic a krev se znovu plní kyslíkem. Přísahal bych, že cítím každou jednu molekulu.

 

„Nechtěls náhodou jít do knihovny pro nějaký knížky?“

 

„Co, co?“

 

„Že ti za půl hodiny zavíraj a nestihneš si je dneska půjčit.“

 

„Cože?“ bruslím po pokoji očima, totálně zmatený. Brácha stojí u okna a vytahuje rolety na okně. Je o tři roky mladší, ale s oblibou mě sekýruje. Už dávno jsem nabyl dojmu, že mu nic neudělá větší radost než, když mě může probudit ze spánku. To se ale naštěstí stává jen výjimečně.

 

 „Kolik je?“

 

„Půl pátý,“ řekne a přitom dál pokračuje v otáčení s roletami, což mě vytáčí a jeho nesmírně baví. „Maj do pěti, ne?“

 

„Sakra, jak to, že mi nezvonil budík?“ seberu ze stolu svůj mobil. Je skutečně půl páté. Chtěl jsem si jen po obědě chvilku zdřímnout a prospal jsem dobré čtyři hodiny.

 

„Každopádně díky brácha, nejspíš si mi zachránil život,“ vzpomenu si na okamžik, kdy jsem se namísto z moře vynořil zpod deky. Nohy mi ještě kmitaly, musím se tomu teď smát. „Aspoň tam ve snu. Málem jsem se tam utopil, nic příjemnýho.“

 

„Já si řikal, co maj ty tvoje pohyby zase znamenat.“

 

Napadne mě, jaké by to asi bylo skutečně ve snu zemřít? Podle toho, jak moc reálný byl strach z utopení asi nic příjemného. Pokud ale chci knihovnu stihnout, neměl bych tady filozofovat nad sny, ale obléknout se a vyrazit. Termín odevzdání seminárky z předmětu Český film se nezadržitelně blíží. Samozřejmě už podle mých původních plánů měla být dávno napsaná, ale neustále jsem psaní odkládal a teď už je skutečně na čase. Tohle je asi normální pro většinu studentů, náš největší problém je prokrastinace, hledání alternativních činností, abychom nemuseli dělat ty skutečně důležité. Je pátek čtrnáctého června a od prázdnin už mě dělí jen tahle poslední šestistránková překážka. Nejpozději do nedělního poledne ji překonám. Začnu už dnes.

 

 

Dovolte mi ale, abych se nejdřív představil. Jmenuju se Tomáš a po světě pobíhám už něco málo přes pětadvacet let. Studuju film na vysoké škole, ale místo čtyř let už tam straším roků šest. Podle mě jsem úplně obyčejný kluk, kterého byste dost možná v davu bez problému přehlédli. Žádný krasavec ani úplný hnusák. Nejsem nijak zvlášť chytrý, ale jak si jistě všimnete, rád přemýšlím. Tuhle červnovou sobotu se začíná můj příběh, a i když o něm začnu vyprávět až za chvíli, sen, který jsem popisoval na začátku, s ním dost souvisí a vlastně ho tak trochu předznamenává. Ani nevím, jestli ukazuje na to, že se to všechno prostě muselo odehrát anebo je to celé jen shoda několika osudových náhod. Budete to asi muset posoudit sami. Tak jako skoro v každém příběhu, i v tom mém hraje ústřední roli dívka.

 

 

Je slunečný den a já už se těším, že brzo vyrazím k vodě a nebudu muset řešit školu. Ulice jsou plné lidí, ale u rybníka za Městem musí být ve všední dny klid. Všichni dospělí v práci, děti ve škole. Možná by tam mohly polehávat nějaké vysokoškolačky od nás z univerzity. Ta představa, jak tam potkám nějaké pěkné holky, mě pohltí natolik, že na okamžik ztrácím kontakt se světem a pohlcen davem jen plynu jako kousek dřeva v rozprouděné řece, jako lidský život v soukolí osudu. To je asi to správné přirovnání.

 

A pak si jí všimnu, jedné dívky v davu před sebou. Je to ta holka, co mi zmizela ve snu. Znám ji, jmenuje se Simona, ale my jí neřekli jinak než Pastelka. Tu přezdívku dostala, protože neustále měnila barvu svých vlasů. Posledně, když jsem ji viděl, měla je tuším oranžové. Bude to už více jak pět let, takže si teď netroufám hádat, zdali je to skutečně Ona.

 

Jasně, že ta holka nemá oranžové vlasy, ale tmavě hnědé. Nemá oblečené džíny ani barevnou mikinu, ale béžový kostýmek. Do obličeje jí nevidím, takže se Pastelce podobá snad jen způsobem chůze, která se zdá být trochu toporná a dává vzniknout charakteristickému pohupování vlasů těsně nad dívčinými rameny. Možná to je právě tím, že mám zatraceně silný pocit, že je to má bývalá spolužačka, má stará platonická láska.

 

Před lety ze dne na den zmizela. Jako by se rozplynula. Chodila na stejnou Univerzitu, taky na filmová studia. Nejprve jsem myslel, že je jen nemocná. Jenže každý den to bylo divnější a divnější. Zkoušel jsem jí zavolat. Neustále dokola znova a znova, doufal jsem, že se jednou na druhé straně aparátu ozve její hlas. Pak mi to nedalo a zjistil jsem si od spolužaček, kde bydlí. V domě však žili nějací Novákovi, mladí manželé. Předchozí majitelé se prý odstěhovali. Bylo jasno. Nezbývalo než se s tím smířit, stejně jako když vám někdo zemře. Existuje vůbec nějaký objektivní rozdíl mezi tím, když někdo odejde na věčnost, a když prostě zmizí? Anebo tyhle dvě věci odlišuje pouze subjektivní pocit v našem vědomí, protože ten druhý stále existuje v našem světě či už zmizel do jiného?

 

Jistě, že jsem ji pak zkoušel ještě mnohokrát volat, vyhledat ji na internetu. Všechno bez úspěchu. Jednoho dne mi odlidštěný hlas bez špetky soucitu sdělil, že volané číslo neexistuje. Mám pocit, že se tenkrát daly do pohybu pomyslné litosférické desky, které chránily můj citlivý niterný svět. Následovalo období, kdy se má duše nepřestala otřásat, pak se vše uklidnilo a já se nejspíš dost zatvrdil.

 

Už ji skoro mám, je tak sedm, nanejvýš deset metrů přede mnou. Právě přechází přes přechod. Na konci křižovatky ji už musím dostihnout. Oba plujeme v davu anonymních postav, z něhož pro mě vystupuje jen ona. Neztrácí se mi z očí. Najednou ale na semaforu naskočí červená a všichni okamžitě zastaví. Prodírám se dopředu, musím silnici rychle přeběhnout. Kolona aut se ale dává do pohybu. Všichni spěchají domů z práce a nikdo nechápe, jak důležitá je teď každá vteřina pro mě.

 

Nezbývá mi, než stát a bezmocně sledovat, jak se mi Simča vzdaluje. Netrpělivě přešlapuju, kdyby se náhodou naskytla příležitost a já mohl přejít, hned to udělám. Ona zatím zabočí za roh a mizí mi z dohledu. Ta zatracená červená ale jakoby se na semaforech zasekla. Čekám na zelenou jako sprinter na výstřel ze startovní pistole. Tři dva jedna teď. Auta zastavují. Jsem diskvalifikován, ulil jsem start. Za okamžik už míjím roh. Simonu ale nikde nevidím. Nemůže ale být daleko. Jde jen o to, zvolit správnou cestu. Mohla jít rovně anebo zabočit a jít stezkou přes hradby. Vsázím na druhou možnost, ani nevím proč, nejspíš intuice. Pospíchám po prašné cestě lemované vysokými cihlovými zdmi.

 

Na lavičkách posedávají partičky a pokuřují trávu. Nějaká paní venčí svého malého pejska. Na trávě mladý pár hraje badminton. Simona nikde. Uhnu z cesty, pokud včas vyběhnu na hradební věž, měl bych ji odtamtud vidět. Vchod je zamřížovaný, ale není žádným tajemstvím, že se dá navrch vylézt. Po opadaných cihlách se přeleze asi dva metry do okna.

 

Stojím nahoře a rozhlížím se. Celé Město mám jako na dlani. Hradby, parky mezi nimi, náš dům, školu, Univerzitu, všechny malé cesty. Vítr tady nahoře fučí a celé té scéně dodává osudovou atmosféru. Dva lidé, ztraceni uprostřed labyrintu z červených cihel. Musí ještě být ve městě a já musím věřit, že z něj neodejde, dokud ji nenajdu. Ona o mně nejspíš nemá vůbec tušení. Rád bych věřil, že jsem také její osudová platonická láska, na kterou se nezapomíná. Spíš si na mě ale jen sotva pamatuje. Lidé tam kolem bezcílně bloudí a jedním z nich je ona.

 

Vytáhnu z kapsy telefon. Je pět hodin osm minut. V knihovně už bude zavřeno a můj příběh začíná. Nikdy se už přesně nedopátrám, kdy se to přesně stalo a je to vlastně jedno, protože mnohem důležitější je otázka, kde, kdy a jak to všechno skončí. V seznamu najdu její telefonní číslo, z nostalgie jsem ho nikdy nevymazal, a vytočím ho. Chvíle napětí a nakonec se zase ozve jen starý dobrý automat a nezaujatě mi potvrdí, že se nic nezměnilo a volané číslo stále neexistuje.

 

 

Simono, vzpomínáš si ještě? Tenkrát jsme se s kamarádem Kubou hecovali, kdo tě sbalí. Nevím, kde jsem vzal to sebevědomí. Jasně, pár zářezů už jsem v té době měl, ale ty by si byla rozhodně na vrcholu mého seznamu, i kdyby čítal jmen mnohem víc. Byla si bez debat nejhezčí holka z naší třídy, spíš ale nejlepší partie široko daleko. Přesto si klukům zdatně unikala, až se o Tobě dokonce objevily fámy, že jsi na holky. To, jak si byla nedobytná i pro vyhlášené svůdníky, mi však imponovalo. Asi jsem si někde v duchu namlouval, že třeba čekáš na mě. Jasně, že s odstupem času vím, že to tak určitě nebylo. Možná bych se ti měl dokonce omluvit, že se to tenkrát stalo.

 

Musíš mě ale chápat. Byla si opilá a já vlastně taky, ale u mě to nebyl rozhodující faktor. Ta párty byla super, všichni se bavili a mně všechno hrálo do karet, sám bych to líp nenaplánoval. Skončili jsme spolu v posteli. Nechtěl jsem se ti hned dostat do kalhotek, a tak jsem ti jen pořád něco vyprávěl. Já, takový tichý kluk, ale tu noc to šlo samo. Překvapivě si neusnula a dokonce si se i hodně smála. A já nebyl zas tak moc pod vlivem, abych si neuvědomoval, že se můj sen stal skutečností. A pak jsme se políbili. Blbá pusa, vlastně o nic nešlo, ale pro mě to znamenalo strašně hodně. Možná kdybys věděla, jak moc, ani by ses nezlobila.

 

Nemohl jsem spát a tak jsem poslouchal, jak pravidelně oddechuješ. Přál jsem si, ať ta noc nikdy neskončí. Ale muselo to přijít, pomalu se rozednívalo a já si uvědomil, že sen bledne až nevyhnutelně dočista zmizí. Noc se nedala uprosit. Snažil jsem si to nepřipouštět, ale zároveň jsem věděl, že tohle je zároveň dost možná i konec. Pořád si spala, ale bylo mi jasné, že až se probudíš, všechno se změní. Možná jsem se tvé reakce jen přehnaně bál, a kdybych zůstal, všechno by bylo jinak. Jenže já vstal a šel se projít ven. Potřeboval jsem si utříbit myšlenky a doufal jsem asi, že v ranní mlze najdu radu. Když jsem se oblékal, koukal jsem po všech spících lidech v místnosti. Netušil jsem ani, čí to vlastně byl pokoj. Půjčil jsem si klíče s klidným svědomím, protože mi bylo jasné, že nikdo se jen tak neprobudí.

 

Mýlil jsem se, a když jsem se vrátil, už si tam nebyla. Nemá cenu ti popisovat, jak jsem se procházel a o čem jsem při tom přemýšlel. Já spíš snil, jaké by to bylo, Ty a já. I pokud jsi měla okno, tušíš nejspíš, co se zhruba dělo, jen nevíš, kdo byl tvůj spolunocležník. A jistě chápeš, že já za tebou nemohl přijít a připomenout se. Místo toho jsem chtěl také zapomenout. Napadalo mě, že pokud bych si na tu situaci nepamatoval já ani ty a ani nikdo jiný, vlastně by neexistovala. Dál jsme se zdravili, občas spolu prohodili pár slov, ale už nikdy nepřišla druhá příležitost. V životě to tak občas bývá, že máme jen jednu šanci, a když ji necháme protéct mezi prsty, druhá už nepřijde.

 

Teď je to jiné. Pořád jsi moje platonická láska, teď dokonce s příchutí nostalgie. Možná si to v tom davu ani nebyla ty, ale vzkřísila si ve mně dávno spící vzpomínky, o nichž jsem ani netušil, že je mám. Nedoufám v nic, jen bych tě chtěl potkat a popovídat si s Tebou. Teď už nejsem tak naivní chlapeček jako před lety a bez problémů bych ti přiznal, jak moc jsem do tebe tenkrát byl zakoukaný. Najednou mám ale pocit, když jsem tě viděl, že já zůstal zaseknutý v tom samém věku, jsem pořád ten malý kluk oproti Tobě, teď už dospělé ženě.

 

Musím Tě najít, to jediné teď s jistotou vím. Pak možná budu moct konečně dospět anebo budu mít aspoň klid v duši, protože znovu uložím k spánku ony staré vzpomínky.

 

 

Hned jak dorazím domů, zapnu samozřejmě počítač. Není totiž mnoho lidí, kteří by dokázali uniknout internetovým vyhledavačům. Simona Kratochvílová, podle výsledků to není zrovna dvakrát originální jméno. Nejdřív zkusím prohlédnout nalezené obrázky, je na nich i několik opravdu pěkných dívek a žen, ale žádná z nich se ti příliš nepodobá. Možnost, že bych tě nepoznal, si nepřipouštím. Zkusím zadat Simča Kratochvílová, odkazů vyjede o něco méně, ale na fotkách tě nenacházím ani tentokrát. Napíšu tedy Pastelka Město. Nabídka prodeje nějaké speciální pastelky a stránky několika výtvarných kroužků, nic víc. Když naťukám Pastelka přezdívka, třeba se mi objeví tvůj soukromý blog. Neobjeví, vyjede jen odkaz na sentimentální píseň od Jirky Korna. Píšu pastelkou, že tě láskou převelkou, mám rád. Normálně bych si poklepal na čelo, ale teď mi přijde, že té písni rozumím. Nebo pro ni spíš mám pochopení.

 

Neexistuješ moje milá Pastelko. Tenkrát si se vypařila ze světa, odešla si na místo, kde nejspíš nemají internet, nedovoláš se tam a dopis ti tam taky nepošlu, jelikož neznám adresu. Kam si mohla zmizet? Zemřela jsi? Poznal bych to vůbec nějak, změní se svět, když něčí duše odejde anebo zůstane úplně stejný? Spousta otázek, ale odpovědí se nedočkám, nezjeví se jen tak ze vzduchu. Musím tě najít a já to dokážu. Pokud existuješ v tomhle světě, najdu tě a pokud si odešla jinam, musí existovat způsob, jak se s tebou spojit. Nezbývá než začít u toho, že ta dívka v davu jsi byla Ty. Asi by bylo lepší říct, že budu doufat, že tě znovu potkám. Město není zase tak velké.

 

 

Knížku jsem si bohužel nestihl vypůjčit, takže teď budu muset založit analýzu filmu do školy jen čistě na svých vlastních myšlenkách. Vložím tedy DVD s filmem Postava k podpírání do přehrávače. Až to dokoukám, budu snad moudřejší. S mojí nynější hloubavou náladou snad nebude problém o tom pár stránek napsat. Je to krátká absurdita o půjčovně koček. Hlavní hrdina celých čtyřicet minut hledá muže K., o němž ani neví, jak vypadá. Připadám si podobně, jen si místo koček půjčuju knížky a filmy a znám celé jméno té, kterou hledám. Jenže mám pocit, že telefonní číslo nebo e-mail jsou v dnešním světě o dost důležitější než jméno. Ten film mě ale moc nenadchnul, takže jsem psaní odložil na sobotu.