DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

14. NELZE ODEJÍT
Je pátek, pro všechny vytoužený den, neboť následuje sobota. Pro mě ne. Pátek pro mě znamená, že tu budu dva dny jen tak čumět do stropu. Nic se neděje, teda ne, že by se tady vůbec něco dělo, ale o víkendu není ani skupinová terapie, ani ergoterapie, na které jsem nikdy nebyla a ani kondiční cvičení, které s přehledem v průběhu týdne vynechávám. Nic, nic, nic. Jsem už tak rozladěná z toho, že je pátek a ke všemu má náš pokoj obsazenou třetí postel. Jsme komplet. Nová spolubydlící mě už od pohledu děsí, až tak, že propadnu hysterickému záchvatu, při kterém mě nakonec konejší Monika. Nebudu tu. Jsem rozhodnutá, jdu domů. Třeba na reverz, ale jdu domů. Moje rozhodnutí podtrhne fakt, že nová spolubydlící asi neví co je mýdlo, když ji přistihnu, že si nemyje po záchodě ruce, zhroutím se na postel a jen tak vzlykám další čtvrthodinu. Dnes se mnou asi nebude řeč. Jdu domů. Domů se už začínám pomalu balit, ale musím si to prvně zařídit. Jeden by myslel, že si člověk může svobodně o sobě rozhodovat, ale to asi nebyl nikdy na psychiatrii. Je to tady svobodné, můžu jít do parku, zjistila jsem, že když zmizím na celé odpoledne doma, nikdo si ani nevšimne, ale když chci ukončit léčbu, neboť se vyskytly okolnosti pro mě naprosto devastující objeví se zeď. Jsem rozrušená, takže si téměř ani neuvědomuji jaký hysterický záchvat předvádím doktorce v její kanceláři. Z očí se mi hrnou slzy velikosti golfového míčku a řvu. Ano přiznávám řvu po své ošetřující lékařce. Ale co dělat, když jste v koncích s nervy?
"Nebudu tady chci jít domů." takhle v přátelském duchu rozhovor začnu a doufám, že vše půjde hladce. Když se, ale doktorce objeví vráska na čele, zahledí se na mě vražedným pohledem, trochu ustoupím stranou.
"Kláro, tohle už na mě nezkoušej!"
Nasucho polknu a nevím co říct. Nenechá mi ani chvilku na přemýšlení a hned zařve. "Nikam nepůjdeš!"
"Cože? Slyším dobře?!! Jsem tu dobrovolně, takže dobrovolně můžu odejít!"
"Ne!" zařve tak hlasitě, že mi hučí z toho v uších.
"Jsem tu dobrovolně, můžu dobrovolně odejít." snažím se o mírnější tón, nechci se hádat, ale poté co na mě znovu zařve: "Nikam nepůjdeš! Budeš tady!" By řvát začal každý.
"Půjdu na reverz!"
"Nepůjdeš, budeš tady a tím končím tento rozhovor."
"Mám právo jít na reverz."
"Nemáš!"
"Jak to?"
"Chtěla jsi spáchat sebevraždu, nepustím tě na reverz."
"To nemůžete!"
"Můžu!"
"Tam jsou dveře!" ukáže výhružně na kliku a musím uznat, že mi aspoň dveře přijde otevřít. V mžiku jsem na pusté chodbě. Sama. Se svými krokodýlími slzami. Plná strachu, neštěstí, zklamání a celé další dlouhé řady negativním pocitů se odploužím na pokoj. Vydezinfikuju si ruce a zhroutím se na postel.
"Tak jak?" ptá se soucitně Monika, ale já nemám sílu odpovědět.
„Nepustí mě.“
„Jakto?“
„Chtěla jsem spáchat sebevraždu tak jsem asi nesvéprávná.“
„To přece nemůže.“
„Nejspíš může.“
„Tak prostě odejdi.“
„Jenže na jejich posudek je vázán invalidní důchod. Co když se mi pak doktor pomstí a nedá mi potvrzení? Co budu dělat? Vždyť vidíš jak žiju. S dezinfekcí v každé kapce a totálně rozhozená.“ Monika mlčí.
Lehnu si na postel, schoulím se do klubíčka a rozpláču se. Zase.
„To bude dobrý.“ Řekne známou otřepanou frázi, ale já se neusměju. Není čemu. Vždyť tato fráze je pouhá lež. Lež století.
„Půjdu za Sam.“
„Můžu jít s tebou?“
Přikývnu.
Když dojdeme na terasu, kde je Sam nejčastěji, vidím, že zase kouří. Jak jinak. Kdyby někdo maloval její portrét, musel by její lásku cigaretu namalovat s ní. Jsou nerozlučná dvojice. „Co se to dole dělo? Slyšela jsem tě řvát u doktorky v ordinaci, když jsem šla nahoru.“
„Nic zajímavého. Chci jít domů.. Mám na pokoji prase.“
„To jako doslova?“
„Skoro.“
„Nechápu proč tě nepřestěhují ke mně i s Monikou. Já tam ty báby taky nesnáším. A připomínám já si ruce myju.“
Pousměju se. Aspoň někdo. Sam kupodivu odloží cigaretu a zpříma se mi zadívá do očí.
„Nebudu říkat, že to bude dobrý, ale zvládneš to. Hm.“
„Můžu ještě zkusit to stěhování navrhnout sestře?“
„Jasně. U mě jsi vždy vítána.“
Rozpřáhne ruce k vřelému objetí, ale já odmítnu. Mám strach z doteku. Sam to naštěstí nenaštve. „A co ty?“ koukne na Moniku. „Ještě za tebou běhají duchové?“ usměje se. Monika chvíli mlčí. Kouká střídavě na nás obě a potom tiše řekne: „Pořád.“ Málem omdlím. „Jsou nějací teď tady?“ zeptám se a s napětím očekávám odpověď. Monika zavrtí hlavou na znamení nesouhlasu a mě až teď dojde, že bude brzy jedenáct. Máme skupinovou terapii.

"Vítám vás na dnešní skupině." zahájí psychoterapeut hodinu neužitečných řečí tradičně.
"Téma je na vás." dokončí svůj monolog a já nestihnu zastavit Sam dřív, než začne rozebírat mě. "Já mám téma. Svoboda volby." navrhne.
"Jsem rád, že jsi začala Samantho zrovna ty. Většinou jen zíráš na zem." Sam se ušklíbne, ale nepřeruší řešit můj problém. Chce mi pomoct. Já vím. Jenže já to rozebírat nechci.
"Rozveď svoje téma. Čeho přesně se týká."
"Dnes chtěla Klára odejít domů a doktorka ji nepustí."
"Proč to řešíš ty?"
"Protože je to kamarádka."
"No, to ano, to je od tebe milé, ale je to její téma a ona by to měla řešit sama." otočí se na mě s nadějí, že mě asi rozpovídá.
Mlčím, nemám na řeči náladu. Pochybuju, že on mě domů pustí. Je to tady jedna velká psychiatrická sekta.
"Klára chce domů." chopí se slova opět Sam. "Klára nemá pusu? Proč to neřekne sama?"
"Protože mám dojem, že to co chci tady stejně nikoho nezajímá." ozvu se.
"Mě třeba to zajímá."
"Chci jít domů."
"Proč?"
"Protože se tu bojím."
"Chceš vůbec pomoct?"
"Jak to myslíte?"
"Psychiatr nemůže pomoct pokud nedáš zakázku."
"Nechápu."
"Já nechápu, co po mě chcete."
"Abys řekla co chceš po nás. Proč tu jsi?"
"Protože jsem se chtěla zabít."
"A proč jsi doteď chodila ambulantně za panem primářem?"
"Kvůli strachu."
"Takže jaká je tvá zakázka?"
"Chci se zbavit strachu."
"No a proč chceš domů?"
"Protože se bojím své nové spolubydlící."
"Přišla si se sem zbavit strachu, tak proč před ním utíkáš?"
"Protože.." odmlčím se, myšlenky se mi honí hlavou nadzvukovou rychlostí a já nevím co říct.
"Bojím se, že teď je můj strach založen na reálné obavě."
"A tvé předchozí strachy nebyly na reálné obavě založeny?
"Ukázalo se, že ne."
"Protože se ti nic nestalo?"
Přikývnu.
"Tak proč by to tentokrát mělo být jiné?"
"Intuice."
"Předtím v tom nebyla intuice? Mimochodem intuice není vědecky prokázána."
"Co není vědecky prokázáno podle vás neexistuje?"
"Neodbíhej od tématu."
"Neodbíhám."
"Odbíháš."
"Tak teď výjimečně souhlasím." ozve se Sam nečekaně.
Nechápavě se na ni podívám. Mlčí, ale je vidět je ji dnešní skupina není ukradená. Cítím, že ji na mě záleží a hřeje mě to u srdce. Asi jsem našla kamarádku, opravdovou. Jak se říká v nouzi najdeš přítele, toto rčení bude nejspíš založeno na pravdě. Sam je kamarádka, opravdová, ne ty typy, které jsou s vámi jen v dobrých časech.
"To je úžasné Samantho, že se dnešní skupiny chceš zúčastnit neobvykle aktivně. Ale teď dejme slovo ještě zpátky Kláře."
"Nemám k tomu už co říct."
"Já myslím, že jsme to nedořešili."
"Řeknu to asi takhle.." začnu zpříma zlostným tónem, opřu lokty o kolena a na chvíli se odmlčím. "Pustíte mě?"
"Ne."
"Tak jsme skončili!"