S Vláďou (tedy spíš bez něj) poprvé v práci

Škola je téměř za mnou a já začala shánět nějaké pěkné uplatnění. Celých pět let nám učitelé vtloukali do hlavy, že my budeme ta elita, kterou budou všude tolik chtít a že za práci dostaneme dobře zaplaceno.

Takže jsem se začala poohlížet po místech s názvy programátor, IT technik, vývojář a podobně. Mé zklamání se dostavilo po prvních pěti pohovorech, kde jsem ani z části neuspěla. Hledání pokračovalo dál, ale když jsem neuspěla ani po dvou měsících na žádném pohovoru, napadlo mě, že asi někde bude něco špatně.

Inu, každopádně to se mnou dopadlo tak, že se mě ujal vedoucí jedné z pražských prodejen společnosti, kde jsem dosud byla na brigádě, s tím, že stejně někoho potřebuje, a když to na plný úvazek mít nemusím, vezme mě aspoň jako brigádníka. Tak jsem zůstala v elektru.

První den jsem se do nové práce těšila, byla jsem zvědavá, jak to funguje na menší prodejně, jací budou moji kolegové a samozřejmě i vedoucí prodejny. Pana vedoucího jsem poznala už na pohovoru, kdy mě pozval na kafe a spíš jsme se jen tak bavili o tom, co dělám a jak si to představuji. ‚To nebudou jen pokladny, tady budete i prodávat a doplňovat,‘ vysvětloval mi tenkrát. ‚Ačkoliv s tím zkušenosti nemám a tedy to neumím, tak ono se to nějak poddá,‘ odpovídala jsem mu. Přišel mi jako fajn člověk, říkala jsem si, že s ním se bude spolupracovat dobře.

Když jsem první den dorazila na směnu, pan vedoucí tam nebyl. V modré košili se po prodejně pohybovalo cosi velkého, tlustého a vousatého. Toto „cosi“ se mi představilo jako provozní Pepa. Čekala jsem, že mi vysvětlí aspoň základní věci, ale jeho „tak si spočítejte kasu a běžte prodávat“ mě doslova odrovnalo. Že to neumím? Že s tím nemám zkušenosti? To nikoho nezajímalo, teda aspoň jeho určitě ne. Dále jsem se první den seznámila s kolegy Jitkou a Mariánem a s brigádníkem Jakubem. Představit se mi přišel i skladník Martin.

Pochopitelně jsem za první den neprodala vůbec nic, protože s každým dotazem zákazníka na daný model zboží jsem běžela za někým z kolegů.

Další směna mě čekala hned druhý den. Do práce jsem šla s tím, že dnes se setkám s vedoucím a uvidím, jaký bude jako kolega. Po okolí o něm nekolují žádné dobré reference, spíš ho všichni nazývají neschopným a hloupým magorem, který je na tak malé prodejně, aby toho co nejmíň zkazil. Takže pokud se mi tohle potvrdí a ještě k tomu mě v tom všem nechá plavat stejně jako včera Pepa a na každou otázku mi odpoví ‚mně je to jedno, poraďte si‘, tak o tom kolektivu asi vážně začnu pochybovat.

Přišla jsem na směnu ráno, automaticky jsem si dle včerejších pokynů spočítala kasu¨, a protože nebyl poblíž nikdo jiný, šla jsem za ním, aby mi ji zkontroloval a otevřel.

„Vy mi to říkáte, jako byste měla strach, že tady na vás začnu křičet a nadávat,“ řekl mi místo pozdravu.

„No to ne, ale tak já nevím. Spíš možná, že mě pošlete do háje.“

„Proč bych to dělal?“

„Já nevím. Normálně? Teda jako ne u vás, ale mám pocit, že co se nenaučím sama, tak umět nebudu. Což o to, to není problém, ono to chce čas, ale jsou věci, které asi sama nezvládnu.“

„Jako myslíte tady? Proč sama?“

„No zaučovat mě asi nikdo nebude.“

„On vám toho Pepa asi včera moc nevysvětlil, co?“

„Moc?“

„Aha, tak to se omlouvám, on takovej je.“

„V pohodě, já to asi nějak zvládnu.“

„Ne, to ne. Co potřebujete?“

„Tak na kase umím, ale spíš bych se potřebovala naučit něco o tom zboží a celkově prodeji.“

„No tak se na to kouknem,“ vybídl mě a následovala procházka po prodejně s jeho komentářem, jak se daný druh zboží dělí a jaké jsou důležité parametry. Celé kolečko nám trvalo asi dvě hodiny a já jsem po jejich uplynutí měla pocit, že můžu z fleku prodávat cokoliv a nebudu si připadat jako blbec.

„No jinak já jsem nějakej Koubek, prý tu mám být vedoucí, takže asi tak. Jinak jste už asi o mně něco slyšela na vaší bývalé prodejně a možná už i tady, takže nějakou představu už asi máte, že?“

„Ne, nemám. Já si obrázek o člověku nedělám podle toho, co slyším, ale podle sebe. Já lidem nevěřím.“

„Zvláštní. Už jenom to, že se tady spolu bavíme. Možná byste si měla jít něco dělat, ať vás tu se mnou nevidí ostatní.“

„Prosím? Jak to myslíte?“

 „Nedělejte, že nevíte. Nemám tady zrovna nejlepší pověst.“

„No a?“

„Nechci, aby vás hodnotili už od začátku stejně.“

„Tak počkejte. Vy mi chcete říct, že protože se bavím s vámi, tak mě nebudou mít rádi, protože nemají rádi vás? Co je to za nesmysl? To nemůžete myslet vážně, fakt ne.“

„Je to tak. Nechci vám od začátku něco nalhávat. Ty poměry tady jsou horší a nechci, abyste to schytala za mě nebo se mnou.“

„Heleďte, pokud jsou ty lidi normální, tak si na mě udělají názor podle toho, jaká jsem a jak s nimi budu jednat. Pokud ne, tak mi nestojej za to, abych se tím nechala nějak ovlivnit. Každopádně já se můžu bavit, s kým chci a nikomu do toho nic není.“

„Jste svá, to se mi líbí. Kdybyste něco potřebovala, tak se na mě obraťte, budu tu pro vás. A kdyby ne tady, tak telefon na mě máte.“

„Děkuju. Moc si toho vážím. A můžu vás o něco poprosit?“

„Jasně, copak?“

„Tykejte mi. Pro vás to bude jednodušší a já jsem na to docela zvyklá.“

„Tak jo, to není problém. Ale trvám na tom, že to bude vzájemné. Takže ahoj, já jsem Vláďa.“

„Ahoj, Andrea. Děkuju.“

„Stejně jsem to chtěl časem navrhnout.“

„Tak to aspoň máme za sebou hned. Pro mě to bude jednodušší, nemám ráda takový odstup, který to vykání přináší. O úctě to moc není, tu můžu mít i k člověku, se kterým si tykám, a možná ještě o to víc, protože už ho trochu znám.“

„Hezké názory, Andrej, opravdu.“

„Děkuju. Ještě když jsme byli u těch ostatních, tak mně prostě přijde, že nejen že tě nesnáší, ale oni tě spíš všichni obchází. Že je to, jako bys tady vůbec nebyl. Nevadí ti to?“

„A udělám s tím něco? Stejně to pořádně nezvládám, nestíhám. Už jenom ta administrativa je hrozná. Já jsem technik, ne nějaká sekretářka.“

„Fakt? V některých věcech se docela shodujeme. I když já jsem spíš oboje a všechno dohromady.“

„Ono možná ani ne obchází, ale já to všechno sám nestíhám, a aby mi s tím někdo pomohl, to neexistuje.“

„A oni to hned berou jako tvoji chybu. No to je výborný, tady jste fakt parta.“

„Hele, nech si toho. Jsi tady druhý den a už hodnotíš?“

„No jasně, já už mám zhodnoceno za včerejšek.“

„Kdy spolu máme zase směnu?“

„V pátek, proč?“

„Nic, jen tak. Kdy tě tu zase uvidím. Asi zítra nemáš čas, viď?“

„To záleží na co.“

„Ne, to zase ne, nechci tě otravovat.“

„Potřebuješ, abych přišla do práce?“ napadl mě jeden z možných důvodů.

„No to úplně ne. Spíš když jsi říkala, že to papírování zvládáš, tak jsem myslel, jestli bys mi tady trochu nepomohla. Víš co, já už fakt nechci poslouchat ze všech stran, že tu prodejnu potápím ke dnu.“

„No jako klidně pomůžu, ale nevím, jestli jsem ta pravá.“

„To je asi jedno, teď už určitě. Já v tom mám takový bordel, že už je to fakt jedno. Prostě potřebuju pomoct.“

„Tak dobře, můžeme se nějak domluvit, já ti tady s tím budu klidně pomáhat. Jen abys z toho pak neměl nějaké problémy.“

„Kde? Tady už to horší nebude a centrála nemusí vědět všechno.“

„Jsi fajn člověk, víš o tom?“

„Já? No to asi moc ne.“

„Ale jo. Nedej se ovlivnit tím, co si o tobě myslí ostatní. Kašli na ně, stejně to nezměníš. Buď takový, jaký jsi, jakého tě znám z pohovoru. Nevěř tolik ostatním, doplatíš na to zase jenom ty.“

„Andrej, proč ty se o tohle vůbec staráš? Nemuselo by tě to vůbec zajímat a ty mi chceš ještě pomoct? Proč jsi k lidem tak přátelská a vstřícná?“

„To ne, nemysli si, že jsem taková ke všem. Mě lidi hodně zklamali a dobře si vybírám, ke komu můžu být vstřícná a koho si radši držet dál.“

„Tak co třeba zítra v deset tady?“