Cena za lidskost - part1

Kate zastavila u starého kostela a vystoupila z auta. Už teď z toho neměla dobrý pocit a když viděla ohořela vrata otevřená dokořán a pravé křídlo vyselo na jednom pantu, povzdychla si a útroby se ji sevřeli strachem a obavami. Nervózně si začala pohrávat s klíčem od auta a vešla dovnitř.

Byl už dávno opuštěný a jediní návštěvníci byli feťáci a další pochybné existence, které měla její dlouhodobá kamarádka tolik v oblibě.

„Halo?“ zeptala se tiše, ale ozvěna se roznesla po celé modlitebně. Zdálo se ji, jako by se kostel pod jejím hlasem otřásl a ozvalo se slabé zachechtání. Do kostela svítilo denní světlo, ale i tak bylo špatně vidět. Světlo pohlcovala temnota, která se tu usídlila a pobavila se. Už na to byla zvyklá, ale i když to prožíváte stále dokola, nikdy nevíte co se může stát a stále z toho máta strach.

Už od doby, co se potkali několikrát zažila chvíle, kdy si myslela že umře, že ji zabije, ale ukázalo se, že ji ublížit nemůže, nikdy ji neublíží, ale i tak z ní stále měla strach.

Nebylo těžké uhádnout kde po bujaré noci zkončila. Celý oltář byl od krve a vysel z něho kus něčeho, co dříve mohla být ruka, ale teď z toho byl ohořelý a zkroucený pahýl. Ježíš na kříži byl ozdoben střevy a pod ním leželo ohořelé tělo. Další leželo u první lavice a byla z něho jen hromada černé hmoty.

„Dneska jsi byla nějaká – milosrdná.“ řekla a podívala se na ženu ležící mezi dalšími dvěma ohořelými těly. Identifikace bude nemožná a na první pohled už to ani nevypadá jako něco lidského.

Žena zvedla hlavu a podívala se na ni jasné tyrkysovýma očima, které pomalu zbledly do zelena. Rusé vlasy měla skoro celé slepené zaschlou krví a také krk a předloktí.

Pomalu si sedla a se spokojeným výrazem se protáhla.

Kate si ji prohlédla a mírně pozvedla obočí. Měla na sobě sic jednoduché, ale i tak velmi krásné rudé večerní korzetové šaty.

„Milosrdná?,“ zasmála se a postavila se. Předtím unavené oči nyní byli opět plné života, moudrosti a klidu. Bylo neuvěřitelné kolik hrdosti a síly z ní sálo, i když byla od krve a před chvilkou ležela na zemi jako opilá,„to jsem přeci vždycky...“ prošla kolem Kate aniž by se na ni podívala.

„Upíři?“ zeptala se Kate a šla za ní. Už věděla, že nemá cenu začít na ni v panice křičet co to zase udělala a proč to udělala a jaká je to zrůda, protože ona na ni vždycky jen koukala s kamennou tváří a flegmatickým pohledem, že ji to chvilce přestalo bavit.

„Ano. Byli opravdu milý a hladový. Stačilo si jen stoupnout a ukázat jim krk a nahrnuly se jako hladové krysy ke kusu masa,“ povzdychla si znuděně a vyšla z kostela, „ani se nezamysleli a pili a pak je to upálilo zevnitř...“

„Nemusíš mi to popisovat,“ zarazila ji Kate a nastoupila do auta.

„Lauren, stěhujeme se do Bristolu.“ řekla, když obě seděli v autě. Raději ještě ani nenastartovala auto a podívala se na ni.

Lauren hleděla před sebe a oči ji opět nabrali jasně tyrkysovou barvu.

„Já vím, že nemáš ráda stěhování, ale našla jsem tam lepší práci a takovou šanci nechci nechal...spálit.“ pronesla nejistě a mírně se přikrčila, když se Lauren na ni podívala.

Bylo jasné, že ji tato novina víc než rozčílila. Čarodějnice jako ona nesnáší takovou změnu jako stěhování. Zvláště, když máte tolik věcí a budete muset shánět nové lidi, ale k jejímu překvapení se najednou usmála, ale nebyl to hezký úsměv. Tyrkysová opět vyhasla a ještě více se rozzářil její úsměv.

„Tohle nedělej, teď mám pocit, že tam jet není dobrý nápad.“ Kate nakonec nastartovala a rozjeli se.

„Mám tam i rodinu, takže pro mě je to taky výhodné... jak vidím, tobě se to nakonec bude taky hodit.“ pronesla tiše Kate.

„Co jsi to udělala?“ zeptala se Lauren zhrozeně a dívala se na ni opět zdravě.

„Co? Jo, ostříhala jsem se.“ pokrčila rameny a podívala se na sebe do zrcátka. „Co je na tom špatného?“ V kadeřnictví se ji to líbilo. Kate byla přírodní blondýna a proto se nechala přebarvit na tmavě hnědo a nechala si jen světlou patku, jinak měla vlasy pryč. Už ji nebavilo nosit vlasy s culíku a česat je a navíc ty narážky na IQ blonďatých holek ji taky lezly krkem.

„Nic, jen změna... ta každého vždycky trochu zarazí.“ pronesla svým moudrým přízvukem a začala si prohlížet vlasy od zaschlé krve.

„Moje krev, taková cennost.“ řekla si spíše pro sebe a ušklíbla se.

„Hned jak přijedeme domů, umyješ se a začneš si balit. Tobě to bude trvat hodně dlouho.“

„Jistě. Ale myslím, že některé věci budu muset spálit. To nejcennější mám v sobě, takže mi to zas tak dlouho trvat nebude.“

Kate se na ni udiveně podívala a opravdu nemohla uvěřit tomu co slyší. Lauren vždycky musela mít všechno u sebe. Všechno si nechávala, všechny cetky a dárky, zbytečnosti i opravdu důležité věci a vždy zdůrazňovala, že bez nich nemůže fungovat a že ty věci jsou pro ni velmi důležité a najednou některé ty věci chce spálit.

„Nejlepší bude se přestěhovat co nejdříve, takže to nebudeme zbytečně prodlužovat. Kde budeme bydlet?“ zeptala se a zněla naprosto vážně a odhodlaně.

„No, budeme mít byt v centru.“ odpověděla Kate. Lauran nesouhlasně sykla a zavrtěla hlavou.

„No, nechám to být, abys měla radost.“ pronesla a pak se mírně usmála.

„Myslím, že v Bristolu to bude mnohem lepší a také ti gratuluji.“ řekla po chvilce a víc se uvolnila.

Kate se lehce kousla do spodního rtu a zatvářila se dost zoufale.

„Lauren, slib mi že nebudeš dělat nic velkého. Tyhle malé výstřelky proti upírům ti ještě schvaluji, jinak bys byla fakt na zastřelení, ale pokud plánuješ něco fakt zlého, tak tě varuji, že tě chránit nebudu. Jsi sice čarodějnice, ale to tě nedělá nesmrtelnou... v jistých okolnostech... tedy... jsi smrtelná, ne?“

„Samozřejmě, že jsem, ale kdyby to někdo věděl, dávno by to udělal.“ usmála se Lauren a sepjala ruce.

„Kate, neboj se. Pokud někoho zamorduji, nikdo se to nedozví, ani ty... “ usmála se na ni mile a to ji nijak neuklidnilo, ale raději už nic neříkala.

Lauren upíry neměla ráda a Kate nikdy nezjistila proč. Nejpravděpodobnější bylo, že ji upíři zabili někoho z rodiny, nebo že oni byli jedni z těch, kteří ji 'zabili' nebo se o to pokusili. Rozhodně bylo jasné, že pokud má příležitost, upíry zabijí. Nabídne se jako jídlo a oni neváhají a jdou si pro bolestivou a dlouhou smrt. Její krev je oheň, smrtelný oheň pro všechno nadpřirozené.

Na čarodějnice se zapomnělo a upíři už nevěří, že by nějaká mohla žít. Lauren je jediná, nebo jedna z mála. Kate se nijak o její komunitě nesvěřovala, ani o své minulosti či záměrech, ale bylo jasné, že se posledních sto padesát let držela zpátky a proto je jen legenda. Upíři ji nepoznají, neznají ji a proto si myslí, že je jen člověk.

Kate Lauren poznala, když ji bylo dvanáct. Potkali se na pláži a Lauren byla celá od krve a sledovala obzor, ale Kate se ji nebála, nevěděla proč, ale stála tam s ní dost dlouho a dokonce se na ni usmála, když musela odejít. Nikdy se o ni nezmínila a pak se potkali o deset let později, když na ni zaútočila skupinka upírů. Z těch už strach měla, ale se takový, jaký by měla mít. Nikdo z nich nepřežil a Lauren s ní už zůstala a Kate z začal ním mít docela strach a respekt.

Kate začala pracovat v pekárně a teď dostala nabídku pracovat v soukromé cukrárně a dělat i dorty, což byl její sen. Je vystudovaná cukrářka.

Rodiče ji za to ze začátku neměli moc rádi, ale pak si zvykli, když jim začala nosit pečivo zadarmo. A navíc je to nenápadné zaměstnání a nikdo by ji nepodezříval, že doma za spolubydlící má čarodějnici a zná svět skrytý ve stínu.

Lauren ji chránila a pokaždé když byla naštvané nebo ve svém čarodějnickém stavu Kate jako jediná s ní mohla kloudně mluvit.

„Začneme nově a lépe... “pronesla Kate a usmála se na Lauren, která přikývla.

„Opravdu se těším a bude to velmi zajímavé...“ Lauren se zhluboka nadechla a její temné já zaplesalo radostí.