DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

17. ÚSPĚŠNÁ TERAPIE

"3..2..1.. a spinkáme."
Známý hlas zmizí někde v galaxii, ale netrvá to ani pět minut, než zaslechnu. "Budíme se." Chvilku v ráji pod vlivem anestezie a pak zase .. zase v realitě. Kde jinde. Rozhodně ne v nebi a ani v palmovém ráji v Karibiku. Ležím na jednotce časné pooperační péče a žiju... bohužel stále dýchám, stále jsem tady. Když sestra zjistí, že jsem se probrala, v mžiku zavolá na psychiatrii, aby si pro mě přišli. Nechci pryč, líbí se mi tady. V dokonale sterilní místnosti, kde sestra co chvíli jde něco otřít dezinfekcí se mi opravdu, ale opravdu líbí. Nejraději by jsem se tady přestěhovala.
Je to můj čtvrtý šok, teda elektrospánek, když použiju uhlazený slovník svého psychiatra. Opět jako pokaždé se nevracím na svůj pokoj, ale musím na pozorovatelnu, jak nazývám pokoj s jednou prosklenou stěnou. Nevím proč mě vždycky dají dospat sem, ale nejspíš kvůli tomu, aby to s tlakoměrem měli blízko. Z pouhé pohodlnosti sestry musím být tady. Mám z této místnosti divný pocit. Připadám si, jak v nějaké trapné reality show. A to tu nejsou kamery! Přímo nade mnou v pokoji, který úředně náleží psychiatrickému oddělení 2 kamery jsou. Ne nevymýšlím si. Ony tam opravdu jsou a na sesterně je monitorují. Vím to, protože jsem je viděla na vlastní oči cestou na skupinovou terapii. V jakém světě to žiju, když na psychiatrii sledují lidi kamerami? V mžiku v mé mysli vyvstane ještě zajímavější otázka, na kterou si netroufám odpovědět. Co asi dělají se záznamy? Nahrává se to na video a pak co? Co pak s tím záznamem se děje? Přestože usilovně přemýšlím nenapadá mě odpověď. Mám velké štěstí, že jsem se nedostala do šmírovaného pokoje, neboť se tam prý umísťují lidi se sebevražedným jednáním. To vím od Sam a ještě od pár dalších lidí. Sam to zažila, dali ji tam na první dny, ale mě naštěstí ne. Možná doktor vytušil, že jsem lenivá na to, abych udělala ještě jeden sebevražedný pokus, nebo jen jednoduše nebylo ve šmírovaných pokojích volno.
Jsem vzhůru a koukám na sesternu, kde sestřička pracuje na počítači. Nevidím na monitor, ale pousměju se, když si představím, že tam hraje nějakou přiblblou karetní hru, které jsou součástí každého operačního systému Windows. Chvilkama upadám do lehkého spánku a pak se zase probouzím. Mám sucho v puse, přímo vyprahlou poušť, kdesi u rovníku. Ráno jsem kvůli anestezii nemohla pít, ale teď už naštěstí můžu. Jakoby nestačilo, že vedlejšími účinky léků, které dostávám je sucho v puse. Víčka mi kmitají dolů a já je násilím udržuju nahoře. Nechci spát. Ne tady. Koukám se přes sklo na sesternu, jak sestřička vstává a bere tlakoměr. Teď je to jisté. Jde za mnou. Netrvá to dlouho a můj předpoklad se potvrdí. S úsměvem mi nasadí manžetu, pak zamyšleně se podívá na stupnici a tváří se jako by dělala něco velmi složitého. Změřit tlak, ale složitost není. Vím to, zkoušela jsem si to ve škole v laborkách, které jeden rok jsme měli v biologii. Tlak se zdá být v pořádku, můžu vstát, vezmu si svou peřinu pod paži a téměř utíkám zpět na svůj pokoj se schovat. Mrsknu sebou na postel. Zachumlám se do peřiny, se kterou ač nerada musím pokaždé cestovat a zavřu s úlevou oči. Chci spát, do konce mého ubohého života chci už jen spát. Ani ne za minutu mě vyruší sestra. Snídaně! Na to jsem zapomněla. Se značnou nechutí se odploužím do jídelny, kde mě s úsměvem přivítá Sam.
"Ahoj."
Jen zlehka přikývnu na pozdrav, nemám náladu mluvit.
"Tak co zase do tebe bušili elektrovolty?" zamrká na mě s takovým úšklebkem, že nedokážu zadržet smích.
"Zase, zase." povzdechnu a ztěžka dopadnu na židli.
"Kolik ti ještě zbývá?"
"Nevím, nepočítám to."
"Ale jsi po nich trochu veselejší."
"Myslíš? To bude spíš tím, že teď žiju podle kréda: TADY A TEĎ. Neboť co mi jiného zbývá, když si nepamatuju co bylo před hodinou, natož včera."
"To je blbé. Co když zapomeneš i na mě?" Zeptá se se značným zoufalstvím v hlase.
"No je to bohužel možné." Skousnu si ret, jako by jsem se chtěla sama sebe potrestat za mé problémy s pamětí. Stisk je poměrně silný. Po chvíli ucítím chuť krve. Není se co divit, však mám suché popraskané rty. Musím vypadat hrozně.
Snídaně mi nechutná, jen rohlík vztekla naškubu na malilinkaté kousíčky a když skočím opřu se s úlevou do opěradla židle.
"Čím tě ten rohlík naštval?" zeptá se Sam zvědavě mezi sousty.
"Ani nevím."
"Rozškubala jsi ho jako by tě parádně naštval."
Mlčím. Koukám na bitevní pole na své talíři. Netuším, kde se ve mě našel ten vztek potřebný k tomuto šílenému škubání rohlíků. Ale jsme v blázinci, tady je bláznit povoleno.
"Jdu se prospat, uvidíme se na skupině." oznámím věcně, vezmu tác s naškubaným rohlíkem, odnesu jej a pak se lenivě odploužím na pokoj. Moje postýlka už na mě čeká. Lehnu si, zachumlám se do peřiny, ale spánek nepřichází. Převaluju se z boku na druhý bok a zase zpět. Necítím se dobře. Jsem nevyspalá a škubu rohlíky.

V jedenáct hodin už sedím poctivě na jedné židli v tělocvičně. Skupina má přednost před vším. Stojí na piedestalu zdejšího žebříčku činností. První je skupina, pak dlouho nic a pak kdesi v rohu se krčí ergoterapie, vodoléčba a cvičení. Sam přiběhne těsně před terapeutem, téměř se s ním srazí ve dveřích. Jsme všichni. Všech deset lidí, kteří se můžou pyšnit možností účastnit se zdejší skupinové terapie.
"Má někdo připravené téma? Všichni zarytě mlčí."
"Proč tu vůbec jsme?" zeptá se Sam neobvykle aktivně.
"To přece Samantho víš nejlíp sama."
"Ne nevím!" zařve nepřátelský.
"Pokusila ses o sebevraždu."
"A to vám dává právo zavřít mě tu a nutit chodit na tuhle přiblblou skupinu?"
"Myslíš, že skupina je přiblblá, jak říkáš. To je jako bys všem devíti lidem co tu sedí říkala, že jsou také blbí, nebo přiblblí, abych použil tvá slova."
"Překrucujete to."
"Nepřekrucuju nic."
Sam se odmlčí a nasucho polkne. "Nemyslím si o nich, že jsou blbí." řekne značně smířlivějším hlasem. "A to, že jsem se pokusila zabít, hned neznamená, že mě můžete zavřít na psychiatrii, dle libosti."
"Seš tu dobrovolně."
"To není pravda! Nutíte mě tady zůstat. Klára tu taky není dobrovolně."
"Myslím, že ty se stále vzpíráš, ale Klára už pochopila, že nejsme nepřátelé."
"Cože? Kláro, řekni taky něco."
Mlčím, nevím co říct. Sklopím hlavu a upřeně se zadívám na podlahu.
"Kláře jste spíš vymyli mozek těmi svými elektrošoky!"
"Terapie ji pomáhá. Poslední dobou už je veselejší a vyrovnanější."
"Možná jsem veselejší, ale to jen proto, že si nepamatuju čeho se bojím, ne proto, že jsem se přestala bát!" vmísím se ostře do rozhovoru.
"Paměť se ti vrátí."
"Takže se vrátí i její strachy?" zeptá se Sam, nečeká na odpověď, ale hbitě dodá s ostrým tónem. "No to teda gratuluju super úspěšná terapie!"
"K čemu vůbec ty elektrošoky jsou?" zeptám se klidným tónem, přestože mě dostalo to, co řekla Sam.
"Na začátku terapie jsme ti všechno vysvětlovali."
"Asi jste zapomněli, že jsem všechno zapomněla."
"Zajímá toto téma skupinu?"
Souhlasné pokývání hlavami, dá terapeutovi pokyn rozmluvit se.
"Mechanismus účinku je v narušení zavedené struktury. Vzniknou nové neurony, které už nejsou zatíženy minulou stresovou zkušeností a vycestovávají do míst, kde jsou zapotřebí. To jsou buňky v Klářině případu nepoznamenány OCD a fungují jako zdravé a životaschopné.
"Pěkně nazvané prosté vymývání mozku." ušklíbne se Sam.
"Samantho, zdá se to jen mě, nebo jsi dneska obzvláště negativně zaměřená? Chceme ti pomoct. Proč se pomoci bráníš?"
"Já se nebráním pomoci, ale myslíte, že mi toto pomáhá?"
"Jsi komplikovaný případ."
"Tak nazýváte lidi, kterým neumíte pomoct?" zeptá se značně smířlivějším tónem a neunikne mé pozornosti jedna slza, která ji ukápla z oka. Samantha ač to nepřizná, jednoduše začala brečet.
"Pro dnešek skupina končí. S tebou Samantho pokud chceš si ještě promluvím po obědě."
"Nechci, ale díky za nabídku." odmítne jej zdvořile a při odchodu se na něj ani nepodívá.
Když v podvečer čekám na pravidelném setkání na holky, dočkám se pouze Sam. Ač rozladěná dorazí, schoulená v teplé hřejivé mikině a s cigaretou v puse. Holky zůstaly na oddělení. Zase je straší nějací duchové a nahoře by je údajně nutili skočit dolů. Duch co vás nutí k sebevraždě. To by se mělo zapít. Sam dojde k zábradlí a pokyne mi na pozdrav. Slunce začíná zapadat, takže dnes to na vyhlídku na kopci nestihneme. Nevadí zůstaneme tady ponořeni do přicházející tmy. Spolu a zároveň úplně samy. "Dnes byl Mareček trošku vlezlej, že?" "Kdo?" zeptám se. "No Mareček terapeut." zadívá se na mě nechápavě a já na ni civím nechápavě dvakrát tolik. Mareček mu řekla poprvé. "No byl vcelku, ale to je způsobeno spíš tím, že tam nikdo nic nechce řešit."
"Měl by tu skupinu celou zrušit. K čemu je? Leda by si na ni leštil své ego."
"No možná k tomu to potřebuje." Zasměju se, ale Sam má slova vtipná nepřijdou. Potáhne si z cigarety a vytvoří mlžný opar při výdechu. Slunce už napůl zapadlo a začíná se citelně ochlazovat. "Půjdu už dolů. Nevadí?" Zavrtí hlavou a já mlčky odkráčím. Při dveřích se ještě naposledy ohlédnu. Koukám na Sam, jak tam stojí a je mi ji líto. Dokonce dnes zapomněla, že mi vždycky pomáhá s klikou a nepřišla mi ji otevřít. Sáhnu na úplný konec kliky a otevřu si dnes sama.