Deník sebevražedkyně

19. Život je utrpení

"Kláro, no tak Kláro!! slyšíš mě?" Hlas jde z jakési dálky a já nemám sílu reagovat. Mlží se mi před očima, v puse mám sucho. Je mi divně. Cítím, jak Sam mi bere něco z ruky a pak mi ji zavazuje. Cítím, slyším, ale vše zpoza nějakého závoje.
Trochu se proberu z opojení a zahlédnu louži krve kvůli, které omdlím znova.
"Kláro!" pleskání po tvářích a já stejně nejsem schopna se naplno probrat.
"Co blbneš?" osočí se na mě hned jak se trochu proberu.
"Já ti ani nevím."
"Ty chceš spáchat sebevraždu přímo na psychiatrii?" rozesměje se náhle tak srdečně, že se musím začít smát s ní.
Přikývnu, kouknu se na ruku ze které ještě trochu teče krev a zase omdlím.
Proberu se až na posteli, kam mě nejspíš dotáhla Sam.
"Za hodinu je skupina a ty tu jsi s rozříznutou žilou na ruce."
Až teď si všimnu, že má na triku spoustu mé krve. "Budu se muset jít převléknout. Kláro, poslouchej mě teď pořádně. Kláro!" hukne na mě, když se mi zase podaří omdlít.
"Kláro no tak!"
"Přestaň mě fackovat!" křiknu zlostně.
"No fajn, ale ty přestaň omdlívat."
"Pohled na krev mi nedělá dobře."
"Tak proč sis rozřezala ruku?"
"Bylo mi smutno a strašně jsem se bála."
"Čeho?"
"Všeho."
"Že se tak nebojíš infekce ze žiletky."
"Vydezinfikovala jsem ji prvně." řeknu a v mžiku zase omdlím.
Proberu se až po pár minutách a sotva otevřu oči uvidím ustaraný výraz Sam. "Kláro, poslouchej." Hukne rychle a já se rozesměju.
"My jsme teda dvojka."
"Jak to myslíš?"
"Nedokážeme se zabít a ještě se zachraňujeme. Proč jsi mě do háje zachraňovala?" Křiknu na ni zlostně.
"Jsi kamarádka, nechci tě ztratit." řekne s lítostí v hlase. Až teď ji nespíš dojde, že mi překazila pokus zabít se, o což velmi stojím a ona to dobře ví, neboť stojí o totéž. "Proč sis radši nepodřezala ruku taky? Mám vydezinfikovanou žiletku," připomenu ji pro mě důležitý fakt. "Málem jsem omdlela, když jsem tě tam viděla. Strašně jsem se o tebe bála, když ses ne a ne probrat."
"Ale proč? Vždyť ty se chceš taky zabít."
"Já nevím asi reflex."
Usměju se na ni, i když vděk necítím.
"Musíme se rychle převléct. Ty se seber. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak půjdeš na šmírák."
"Možná by mě převezli do jiné léčebny, aby se mě zbavili. A to teda nechci." řeknu náhle energeticky a v mžiku se posadím na postel.
"Musíš se převléct a já taky. Vydržíš tu chvilku sama? Já se jen skočím obléknout do něčeho na čem nejde poznat zdejší vraždění se." usměje se. Přikývnu. "Jen běž. Na další pokus nemám sílu."
Sam odběhne jen na pár minut. Asi se o mě hrozně bojí. Stejně to byla blbost, nemohlo mi to vyjít, vždyť než bych vykrvácela byly by tu holky dřív z ergoterapie. Ještě, že mě našla Sam. Zachránila mě před spoustou keců od personálu a taky před šmírovaným pokojem, možná i před cestou do jiného zařízení.
Proč jsem to k sakru udělala?Na co jsem myslela? Netuším. Cítím jen prázdno v duši a ten ochromující strach. Já se chtěla zabít vydezinfikovanou žiletkou. To je fakt ujeté. Asi jsem v koutku duše tušila, že mi to nevyjde a pojistila se před případným nebezpečím. Aspoň jsem to zkusila. Zase a zase neúspěšně. Dřív než se zhroutím do propasti sebelítosti otevře dveře Sam. Oblečená do čistého oblečení, které mi už nepřipomíná můj výkřik do tmy. Poposednu na posteli. Promnu si obličej a povzdechnu si. "Tak kolik máme ještě času na zkulturnění se?"
"Za deset minut bude jedenáct. Musíš si máknout."
Zprudka vstanu, až se mi zatočí znova hlava a ztěžka dopadnu na postel. "Něco ti vyberu." Řekne Sam, vstane a dojde k mé skříni. "Tohle?" ukáže ne letní top. "Může být."
"Lepší bude něco s dlouhým rukávem." kývne směrem k mému zápěstí. Neodporuju. Vezmu si druhé nabídnuté triko. Svléknu se a jdu se spěšně opláchnout. "Kláro," zaúpí Sam. "Pospěš si, přijdeme pozdě a celou dobu bude řešit nás." Vylezu z koupelny a mrknu na Sam. "Dobrý?" otočím se, jak nějaká modelka dvakrát kolem vlastní osy. "Jo. Nikdo nic nepozná."
"Odkud máš ty obvazy?"zeptám se cestou se zvědavostí. Trochu se mi ještě podlamují kolena. Asi mám nízký tlak, ale teď musíme spěchat. Hodiny neúprosně tikají.
Přijdeme o pár minut později, ale naštěstí stále před terapeutem. Sam si kavalírsky sedne hned vedle mě. Asi kdybych znova omdlívala tak, aby mě mohla popadnout. Je mi zle, stále před očima vidím skoro všechny svaté a hodinu nezajímavého tlachání o ničem zarytě ignoruju.
"Odkud máš ty obvazy?" zeptám se Sam znova, když terapeut na chvíli si odskočí. "Občas se řežu." špitne, téměř neslyšně. "Cože řežeš?" "Říkají tomu sebepoškozování."
"Aha to jsem netušila. Proč to děláš?"
"A proč ses podřízla ty?" Vrátí mi otázku bystře.
"Už jsem ti to říkala."
"To není všechno."
"Jak jako všechno?"
"No všechno."
"Slečny co to tu pořád řešíte? Podělíte se o tom se skupinou?"
"Ne!" křiknu rázně a Sam rozhodně neodporuje.
"Na skupině byste měli mluvit."
"Nemáme se o čem bavit."
"Opravdu?"
Přikývneme sborově.
Chvilku nás zvědavě prohlíží, pak rychle změní téma. Zhluboka si oddechnu. Promnu si bolestivé zápěstí a zvědavě začnu prohlížet koberec. Nuda. Příšerná nuda.

Když ve dvanáct sedíme na obědě nemám vůbec chuť k jídlu. Skupinu jsem málem neustála. Pravděpodobně mám stále nízký krevní tlak, protože se mi neskutečně točí v hlavě. Realita je jedna velká houpačka. Chvíli ji vidím rozostřeně chvilku zase úplně ostře. Zvláštní můžete se pokusit o sebevraždu přímo na psychiatrii, běhat tady s ovázaným zápěstím a nikdo si ničeho nevšimne. To je, ale všímavý personál, usměju se v duchu.
"Dobrý?" optá se Sam mezi sousty.
Přikývnu, ač nerada, přesto ji teď trochu lžu. Přihodím úsměv, i když do smíchu mi není. Je mi zle. Šťourám se v jídle. Koukám tupě do talíře. Nasucho polknu a pak se dlouze zadívám na Sam.
"Co je?"
"Není mi dobře." zakňourám.
"Chceš si jít lehnout?" zeptá se přívětivě.
Přikývnu na nic nečekám popotáhnu tác a z posledních zbytků sil ho odnesu.
"Lepší?" zeptá se, když už mé tělo leží rozplácnuté na posteli.
Mlčky přikývnu, na okamžik zavřu oči a zhroutím se v zákoutí vlastní mysli. Bojím se, šíleně. Všeho a všech. Jsem ztracená, ve známém prostředí, přesto v naprosto cizím. Otočím se na záda, nohy pokrčím v kolenou a tupě se zadívám do stropu.
"Život je na nic." řeknu teskně. Nečekám na reakci a Sam mi ji ani nenabídne. Zavřu oči a na malinkatou chvilku se ztratím v zátiší své mysli.
"Můžu?" zadívá se na mě Sam a já hned pochopím, že si chce lehnout ke mě. Přikývnu a Sam se zhroutím po mém boku. Civíme do stropu ve dvou. Nechce se nám mluvit, jen tak ležíme a koukáme do prázdna.
"Máš pravdu." prolomí Sam ticho. "Život fakt je na nic." dodá teskně.