Kabalistův důchod

Praha, to magické město, kde se snoubí minulost s přítomností a budoucností v jedno. Pohnuté dějiny tomuto městu vtiskly podivnou a tajemnou tvář s lehkým úsměškem a občas zlomyslným humorem, snad za to můžou alchymisti Rudolfa II. anebo kabalisti z židovského města, na to snad nikdo nezná odpověď, ani náš Rabi a ten snad ví vše.
Jsem už stará, jmenuji se Veduča Shlangmann, ale tady v naší obci mi říkají nana, tedy babička.
Pocházím ze staré židovské rodiny, kde všechny ženy vypadají stejně a mají zvláštní nadání vidět věci, které jsou ostatním skryty, občas i zahlédnu budoucnost, ale vyložit ji je už těžší.
Jako každé ráno vyjdu ven a jdu si na chvíli sednout do kavárny, dám si tam snídani a pozoruji lidi kolem. Zajímají mě jejich příběhy, které se za nimi kradou se stejnou samozřejmostí jako jejich stíny. Už od svého dětství pozoruji lidi kolem sebe, zajímají mě jejich drobné radosti a strasti, jsou jako otevřená kniha. Dnes jsem se asi dlouho zasnila nad svou snídaní je 10 hodin dopoledne a já si nadávám, jak jsem stará tak jsem občas roztěkaná, všichni mi říkají, že mám na to právo, je mi už 100 let.
Po své snídani se jdu projít, chci zjistit co je ve městě nového, už několik dní totiž cítím divné napětí ve vzduchu, hlavně tady u nás v Josefově je napětí až nesnesitelné, mám pocit, že jsem to již zažila, ale koneckonců takový pocit mám už u všeho.
I přes tento ne úplně příjemný pocit se jdu projít, jdu přes most na Malou Stranu, mířím k řece, kde nakrmím vodní ptactvo, ale dnes mě nějak rozčilují, především labutě, nechápu proč je všichni berou jako milá, krásná a romantická zvířata, můj názor je takový, že mezi romantikou a hloupostí je velice tenká hranice. Po krmení ptáků se vydám na horu na Hrad a do hospody, jsem stará to, ale neznamená, že jsem přestala pít pivo, ovšem ani tam ne a ne ten napjatý pocit ze sebe setřást, začíná mi lézt na nervy. Vyjdu z hospody, projdu to asi přes Letenské pláně zpátky domů, nechci na stará kolena vypadnout z kondičky, kondička to je to to slovo které dnes mladí lidé používají, aspoň myslím, budu se muset zeptat vnuků.
Po procházce, se převléknu, kouknu na hodiny, už mám nejvyšší čas jít si zahrát šachy ke starému Mayerovi. Za mlada to byl pěkný proutník, ale teď už je to jen starý kozel. Po cestě za ním se stavím ještě pro víno, spotřeba má i mých spoluhráčů je občas na náš věk zarážející.
Když jdu k Mayerovu bytu, všimnu si, že napětí ještě vzrostlo, je teplý únor a vypadá to na přeháňku, co je to za nápady v únoru deštivá přeháňka?!
Nic, dojdu k domu a zazvoním, nemusím si pořád stěžovat jak stará bába.
Mayer zazvoní a já vejdu, dveře do jeho bytu jsou již otevřené, všichni už na mě čekají. Jsou nás i se mnou všeho všudy čtyři, Já, starý Mayer, loutkář Adam Jehošua a Aaron Arditi, pěkně namyšlej aškenázy...
Všichni jsme v důchodovém věku, opravdový klub důchodců.
Konec řečí, zasedneme ke hře, hovor vázne až to Adam nevydrží a začne vyprávět o tísnivém pocitu, který mu poslední dobou nedá spát, i ostatní se rozpovídají o tom divném ovzduší, co nás vyvedlo z klidu. Všichni jsme kabalisti, takže oplýváme lehkou paranoiou ohledně takovýchto jevů. Začne přeháňka, už je to tady, najednou slyšíme rány na dveře. Starý Mayer rozčileně vstane a jde otevřít. Dovnitř vpadne muž je úplně promočený, Mayer se ho okamžitě ptá, co u něj pohledává a kdo sakra je. Muž zadrmolí, že ho sem posílá rabi, vytáhne i dopis, Mayer ho vtáhne dovnitř a usadí ho ke stolu. Muž je poměrně malý, vyhublý s bledou pletí, hnědými vlasy a ustrašeným výrazem ve tváři, má zvláštní oblečení, vypadá jak z úplně jiné doby a v ruce svírá malý zlatý medailonek, prudce se otočí ke mě, ,,Poslala mě za Vámi Vaše babička'' Ztuhnu, koukám se na něj, napjetí posledních dní pominulo, všichni se na něj vyděšeně koukali. Najednou mi podává Mayer, bílý jako smrt dopis, který s sebou muž přinesl, otevírám ho, podívám se dolů na pisatele Je to opravdu od mé babičky, ztuhne mi krev v žilách, mohl to být nepovedený žert, kdyby neznámý host tiše neprohodil tato slova: ,,Vaše babička byla ženou Rabbiho löwea´´ po tomto prohlášení ten zmetek omdlel. Všichni se na mě dívali, o tomhle rodinném tajemství nikdo nevěděl, ani mé děti ne, natož tahle parta staroušků. ,,Mluví pravdu?" Zeptá se mě Adam, ,,Ano" přiznám, ,,nevím jak je to možné, ale je to pravda". Najednou se ve mě probudí, mé staré já. ,,Vemte ho a odneste ho ke mě". Poslechnou mě, museli jsme být podivné procesí, tři kmeti táhnou bledého bezvládného muže židovskou čtvrtí a jedna babka jim do toho radí. Musela jsem se až pousmát, ale rychle mě to přešlo, co se stalo a jak se to stalo? Ptala jsem se sama sebe, ale to už mi ho donesli do bytu a hodili ho na gauč, všichni byli bledí, ale věděli jak se v takových situacích zachovat. ,,Svoláme radu", mlčky jsem přikývla, všichni se rozloučili a odešli. Podívala jsem se na podivného návštěvníka, mohlo mu být tak 28 let, byl pořád smrtelně bledý, v jeho pevně zatnuté ruce jsem objevila medailonek, zvědavě jsem ho otevřela, byl to portrét mladé dívky, s ostře řezanými rysy a zasněnýma očima, vůbec mě nenapadalo, kdo by to mohl být.
Vyhlídla jsem z okna a zahlídla jsem to, malého dybbuka-démonka jak si mě drze měří. Pokud se stahují tyhle, bude to ještě zajímavé.

Pokračování příště