DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

20. Jeden příběh 1.část

„Jak to vlastně začalo?“
„Co?“ zeptám se nechápavě.
„No tvoje porucha... jednoho dne ses probudila, bum a rozhodla ses bát? Jen tak z ničeho nic?“
„Ne.“
„Tak jak?“
„Tak nějak pozvolna.... Už si to příliš nepamatuju, jen vím, že začátky byly hrozné.“
„Horší než teď? Jde to vůbec?“
Dlouze se na ni zadívám, nasucho polknu, chvilku vyčkávám s odpovědí a pak ostře vyhrknu. „Ano!“
„Povídej, zajímá mě tvůj příběh.“
„Řeknu ti ho se vším všudy, ale musíš souhlasit, že mi naoplátku řekneš celou pravdu ty.“ Začnu smlouvat. Vím, že Sam bude potřebovat chvilku na rozmyšlení, tak se rozhlédnu po parku a na kratičkou chvíli se odmlčím. Mlčky kráčím se Sam parkem, dýchám sladce prohřátý vzduch a jsem. Prostě jsem.
„Souhlasím.“ řekne Sam tajemně, jakoby přihazovala v pokeru a já přikývnu.
„Tak, jak to začalo?“
„Nevím, kdy to začalo, ale myslím, že začátek byl, když mi bylo fyzicky špatně a nikdo mi nevěřil.“
„Jak nikdo?“
„Nikdo z doktorů, chodila jsem za praktickou doktorkou a ta mě měla za simulanta, když jsem se však nenechala odbýt poslala mě nakonec na hospitalizaci na dětské oddělení tady v té pakárně.“ Ukážu rychlým pohybem ruky na hlavní budovu.
„Tady ti uvěřili?“
„Ne!“ křiknu teskně.
„Musela jsem si potupně měřit teplotu na sesterně, protože mysleli, že podvádím. Měla jsem furt kolem třicet osmičky. Rok trvalo, než jsem se na hospitalizaci dostala a furt jsem s neskutečnou bolestí a teplotou musela chodit do školy.“
„Ale tak dala jsi to.“ řekne netaktně.
Mrsku po ní pohledem, polknu první urážlivou odpověď a pak s mírnějším tónem odvětím: „Dala.“
Chvilku se odmlčím, pohrávám si s jazykem v puse jako by zuby byly klávesy a já hrála na piano. „Ale za jakou cenu?“
„Myslíš, že to s tím má něco společného?“
„Všechno, přestala jsem věřit, že když budu potřebovat pomoct dostanu ji.“
„Ale ty se nebojíš nemocí všeobecně přece, ty se bojíš jen těch nakažlivých.“
Přikývnu má pravdu.
„Mě nejde ani tak o mě, pokud by mi něco bylo, tak do doktora potupně prosit o pomoc už nepůjdu. Ale pokud bych měla něco nakažlivého, tak bych pro ochranu ostatních lidí do doktora musela.“
„Takže ty se bojíš hlavně o okolí?“
„O mamku, o všechny ty povrchní kretény, kteří si tu běhají bezstarostně, ale i o sebe.“
„Dobře, ale teď jsme dost poskočili v příběhu, zajímá mě všechno.“
„Tak s tím podváděním u měření teploty to bylo vtipné v jedné základní věci. Já ani nevěděla, že to jde.“ zasměju se odlehčeně.
„Tys nevěřila, že můžeš teplotu naaranžovat?“
„Ne!“ rozesměju se, teď už uvolněně, je to za mnou.
„Pak jsem se proškolila u spoluležících.“ dodám.
„Ty jsi případ!“ rozesměje se Sam na celý park.
„Dál mi pouštěli hadičky do břicha, a když nic nenašli poprvé, zkusili to podruhé, potřetí.“
„Proč?“
„Myslím, že mě tímto nechutným vyšetřením chtěli donutit, abych přiznala, že simuluju.“
„A tehdy začaly tvé problémy se strachem z doktorů?“
„Byla jsem na dně, ale pravé terno začalo až o rok možná víc později, kdy mi na specializované klinice, kam jsem se dostala, díky přestupu k doktorovi pro dospělé řekli, že kdyby to u nás nepokazili neměla bych doživotní následky.“
„No jako vážně?“
Přikývnu.“
„To by bylo za žalobu.“
„Možná tak v Americe.“
„Tam bys už byla milionář.“ rozesměje se. Cítím, že se snaží situaci odlehčit, ale nedaří se jí to.
„Na co sis vlastně stěžovala? Co ti přesně bylo, krom teploty.“
„Bolely mě klouby, příšerně, tu bolest si neumíš ani představit. Nejvíce v noci. Celé noci jsem bolestí nespala. Nepomáhala žádná analgetika. Bolelo mě i břicho, ale ne jako v břiše spíš jsem pociťovala bolest v břišním svalstvu. No a v Praze se mě při první vizitě zeptali, jestli doktoři u nás mají diplomy. No chápeš to? Co by sis o tom myslela ty?“
„Tak to je síla, když jeden doktor řekne tohle o druhém. A pomohli ti aspoň?“
„Hned jsem putovala na sono kyčlí a tam našli mega zánět, hned mi dali berle a nikde jsem se nemohla ani pohnout bez nich. Jinak hned sestřička mě uháněla.“ rozesměju se.
„Proč ti sono neudělali tady.“
„To ví jen Bůh!“
Odmlčím se, zahledím se do krajiny. Došli jsme na vyhlídnu a před náma se rozprostřel krásný výhled na město. Olíznu si rty, mám je úplně vysušené, asi zase je to následek léků.
„Chápu to dobře, když řeknu, že kdyby ti tady udělali hned sono mohla by sis rok bolesti ušetřit?“ Přikývnu.
„Přesně tak. Místo toho mi pořád posílali hadičky do břicha a smáli se mi do ksichtu.“ řeknu vztekle.
Samatha vytáhne cigaretu a zapálí si. „Promiň, to je síla, na to potřebuju cigáro. Nechceš taky?“
„Ne, díky.“
„Největší fór na tom je, že když mi dali ty berle, to už jsem běhala jak laňka bez nich a doktorka, řekla, že by ji zajímalo, jaký ten zánět byl v počátku, když při tom co jsem měla tehdy za zánět, když na to přišli jsem si běhala bezstarostně po chodbách.“
„A co berle?“
„Ty jsem poctivně pak používala.... ani si neumíš představit, jakou vděčnost jsem cítila ke všem doktorům na revmatologickém oddělení a jakou nenávist k tým packalům taky.“
„Proč jste si nestěžovali?“
„Jak nestěžovali? Mamka udělala takový kravál, že jsem ji musela uklidňovat.“ ušklíbnu se.
„A nepomohlo to?“
„Ne, s tím primářem údajně profíkem to ani nehlo. Blbec jeden s computerem na krku, místo hlavy.“ Sam přirovnání, jak se zdá velmi pobaví. Mě, ale ne. Nerada na to vzpomínám. Na chvíli se odmlčím a zahledím se na město. Z téhle dálky vypadá tak klidně, tak bezpečně, ale když jsem v ulicích s dalšími lidmi, bezpečně si už nepřipadám.
„A za psychiatrem tě neposlali, když si mysleli, že si vymýšlíš? To by už dost přehnali.“
„Poslali,“ řeknu a ji to očividně překvapí, neboť se zakašle.
„Tady?“
„Jo, ale k té krávě.“
„Jaké?“
„Nevím, jestli ji znáš. Je jako duch, já ji tady viděla všeho všudy jednou při sobotní vizitě.“
„Sobotní a nedělní vizity většinou s přehledem vynechávám.“
„Já chodím domů až po vizitách.“
„No a co ti řekla? Já myslela, že tu doktory respektuješ.“
„Ano, respektuju všechny kromě té krávy.“ syknu.
„Asi ti nic milého neřekla.“
„Pamatuju si to jako by to bylo včera. Řekla přesně tyto slova: tak doktoři nic fyzického nenašli a chtějí po mě diagnózu. Vzala si takovou příručku s diagnózama a vylučovací metodou vybrala diagnózu, něco s hypochodrem, ten název jsem už zapoměla. Když zavřu oči vidím to občas před sebou. Ten její kreténský obličej a ta slova. Ztratila jsem tehdy veškerou naději. Bylo mi zle, tak příšerně zle a dodnes nechápu, jak si mohla diagnózu vymyslet. Doslova vycucat z prstu, nebo teda z té její přiblblé příručky. Nic ji nepasovalo, tak použila aspoň to. Brrr.“ oklepu se.
„Tak to je drsný!... Sednem si?“ ukáže na lavičku a já pohotově zakroutím hlavou. „Promiň, já si to občas neuvědomím. Půjdem dál?“ přikývnu, i když představa, že pak budu fučet zpět do kopce, pokud teď sejdeme dolů mě nepotěší.
„Měli jste je zažalovat.“
„To mi pak říkali i v Praze, ale bylo už prý pozdě a hlavně já už na nějaké soudy neměla sílu.“
„Svině, beztak by si upravili dokumentaci, nebo by podplatili soudce. Stejně pokud tu nebude porota, soudy budou vždy zkorumpované.“
„Máš skvělé představy o fungování této země.“ rozesměju se.
„A není to pravda?“
„No je. Bohužel.“
„Pak se nedivím, že si přestala věřit doktorům.“
„Revmaťák mi ukázal zase dobrou stranu zdravotnictví, ale tu hořkost už nic nepřekoná.“
„Pak ti bylo líp? Řekli ti co ti je?“
„Neřekli. Prý už přesně diagnózu nemůžou určit, když jsem byla už léčena kortikoidy.“
„A kdo ti ty kortikoidy předepsal? Vždyť ti říkali, že simuluješ.“
„Paradox. Řekli, že si vymýšlím a předepsali mi takové svinstvo.“
„Tak co teda s tebou dělali?“
„Kortikoidy dávali pryč a když se zahojil v klidovém režimu ten kyčelní kloub, začala klesat i teplota.“
„Drsný.“
Ušklíbnu se. „To jo. Chvilku jsem si ještě zahrála na pokusného králíka.“ rozesměju se, když teď na tu dobu vzpomínám, už mám jen úsměv ta rtech. Co o to, že na mě téměř udělali výzkum a mnoho vyšetření bylo zbytečných, ale pomohli mi a to se cení.
„Potkala jsem tam taky lidi co trpěli kvůli chybě doktorů nejspíš bez diplomů. Jedna paní byla léčena na revma třicet let, když léčba byla pořád neúspěšná, poslali ji na kliniku a tam ji řekli, že žádné revma nemá, ale má boreliozu. Chápeš to? Ona celý život trpěla kvůli špatné diagnóze.“
Sam zhluboka vydechne a zašmátrá po další cigaretě.
„No chápeš to?“ zeptám se řečnicky, na odpověď nečekám a pokračuju sama: „A takových, tam bylo spousta. Ještě mi řekli při propouštění, že se musím chránit před infekcemi jinak by se to mohlo spustit znova.“
„Co?“
„Ta nepřesně definovaná autoimunní porucha.“ ušklíbnu se.
„Nejsem žádný psycholog ani psychiatr, ale řekla bych, že jsme objevily kořen tvých potíží. Vzala jsi to dost doslova.“
„A ty se mi divíš?“ zeptám se přímo.
„Ani ne.“ zakroutí hlavou. Popotáhne si z cigarety a vyfoukne hustý dým, až se zakašle.
„Vůbec se ti nedivím.“ řekne s přerušovaným kašlem.
„Ale mohla bys trochu upustit páru, nebo se úplně zblázníš.“
„Zatím se mi má paranoia vyplatila. Jsem zdravá.“
„Ale za jakou cenu?“ zeptá se mě a během toho, co ona se věnuje své cigaretě, se zahledím do zákoutí vlastní mysli. Za jakou cenu? Má pravdu. Cenou je celý můj život, kterého si zase tak necením, ale přesto.
„A teď ty,“ změním téma rozhovoru ostře. „Počkej to přece nemůže být všechno. Teprve jsme našli začátek.“
„A pak to začalo být vtipné.“ rozesměju se, když si vybavím určité okamžiky své životní cesty. Sam se na mě se zájmem zahledí. „No tak... nenech se pobízet.“
„Bylo to hrozné, ale s odstupem času je to vtipné.“ ušklíbnu se.
„Povídej... no tak... jsem zvědavá.“
„Nejlepší je období blech.“
„Cože?“ zakašle se.
„Víš, že blechy přenášejí tasemnice?“
„Jako kousnutím?“
„Ne, když ji celou sníš.“
„A copak tys je jedla?“ zeptá se nechápavě.
„Ne!“ křiknu, „ale ty si ani nemusíš představit, jaké to je, když se moje mysl na něco upne. Vsugerovala jsem si, že pes určitě přinese blechu, ta mi omylem, co omylem záměrně skočí do polévky a já ji sním.“
„To je šílené!“ rozesměje se.
„Já vím, ale když jsem měla své úzkostné záchvaty nebo jak to nazvat, připadalo mi to více než reálné, připadalo mi to jako stoprocentní jistota.“ křiknu zlostně. Naštvalo mě, že se rozesmála.
I když stačí chvilka a i já otočím v žert. „Máš pravdu. Úplná šílenost. Ale to tě ještě pobavím víc myslím.“ usměju se.
„Povídej, jsem celá žhavá.“
„V období největší šílenosti mého mozku jsem vymyslela teorii, že každá blecha má výcvik člena specializovaného komanda a je plně vybavena. Lana, padáky... No připravená na výsadek.“
Rozesměju se. Přijde mi to teď s odstupem času velmi směšné.
„Na výsadek kam? Do tvé polévky?“ Přikývnu a v mžiku skončíme v záchvatu smíchu obě.
„To je šílený!“ řekne a znova se zakašle.
„S tebou musela být sranda.“
„Zeptej se mámy, ta to jako srandu určitě popisovat nebude. Chytaly mě strašné záchvaty strachu. Nespala jsem. Jakékoli jídlo nenechávala bez dozoru a všechna sousta úzkostlivě prohlížela.“ povzdechnu. „Bylo to fakt hrozný.“ Sam se však smát nepřestává a já se ji ani nedivím. Směje, jako bych ji řekla parádní vtip. Bohužel jsem ji jen vyprávěla kousek mého ne příliš šťastného života.
„A co bylo dál?“ zeptá se zvídavě.
„Blechy v posteli, které omylem mi skočí ve spánku do pusy.“
„To přece nemůže být pravda.“ řekne v záchvatu smíchu. Nezlobím se na ni. Chápu ji, je to opravdu směšné, ale tehdy mi bylo hrozně.
„Půjdeme zpátky? Začíná být chladno a brzy bude devět.“ zeptá se Sam a já neodporuju, má pravdu, citelně se ochladilo a za chvíli zavřou hlavní vchod na oddělení.
Po návratu už nemám chuť si dál povídat. Rozloučím se se Sam a zapadnu do přívětivé náručí mé zdejší postele.