DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

21. Jeden příběh 2.část

Je pátek a Sam je tak natěšená z mého včerejšího vyprávění, že hned při snídani se ptá na pokračování. Dneska bych radši měla šok. Nevyspala jsem se zrovna do růžova, neboť celou noc mě honily blechy ve snech. Asi nebyl dobrý nápad ji to vyprávět. Nechci ji prostě odbýt a tak se domluvíme na pokračování ještě v rámci dopoledne. Hned po snídani se vydáme do parku. Sam asi usoudila, že zdejší prostředí mi vyhovuje k vyprávění. Skupinu by taky mohli přesměrovat do parku, možná bych se pak na skupině někdo rozpovídal.
„Co bylo dál?“ zeptá se sotva vkročíme do parku.
Je teplo, Slunce už několik hodin pilně svítí, není se co divit.
„Dál?“ odvětím, zahledím se zamyšleně na jeden strom v parku a přemýšlím.
„Dál? Nemůžu si vzpomenout, nech mě přemýšlet.“
Sam okamžitě zmlkne a já se můžu zkroutit v křečích do vlastních vzpomínek.
„Dál jsem se bála jíst vše co nebylo tepelně upraveno. Myslím. To nešlo za sebou, to se tak různě překrývalo.“
„A čeho ses bála na studené kuchyni?“
„No, že na to někdo dál nějaký miniaturní šmejdský bacil a já ho sním.“
„Jako, že by ti doma chtěl někdo ublížit?“
„Ne! Ale nechtíc.“
„Aha.“
„Já i když jsem si desítky minut drhla ruce, jsem stejně nevěřila, že jsou čisté.“
„Ale tady jíš rohlíky v pohodě, teda pokud je zrovna neškubeš na miniaturní kousky,“ mrkne na mě v legraci.
„Ale nejím konce, kterých se držím.“
„Pořád se bojíš, že máš špatně umyté ruce?“
Mlčky přikývnu, sice si uvědomuju, že je moje chování nelogické a ruce mám umyté dobře, vždyť je ještě před jídle vždycky dezinfikuju jednou z nejlepších dezinfekcí na trhu! Ale přesto strach je silnější.
„Ty nevěříš sama sobě, to nemůžeš věřit druhým.“
„Já taky nikomu nevěřím. Teda pár lidem jo, ale ne tak abych jedla rohlíky na straně, které se dotkli.“
„Ale v kuchyni se jich dotýkali.“
„To mi nepřipomínej brr. Neviděla jsem to tak na to se snažím nemyslet. Přestaň!“ křiknu. „Nebo se zase budu týrat hlady.“
Sam, která jakoby pochopila, že přestřelila hodně a nevěděla, jak ze situace vybruslit, se na chvíli odmlčí.
„Ani mamka, kdyby ti na něho šáhla?“
Ohlídnu se po ní nejspíš s takovým odpudivým výrazem, že to sama zahraje do autu.
„Ne. Já samozřejmě vím, že na něho šahá v obchodě, ale kdyby to udělala přede mnou nevzala bych si ho. Já vím, já vím, já vím je to nesmysl!“ křiknu, na chvíli se zahledím do parku a pak dodám s pláčem: „ale nemůžu si pomoct.“
„Léky nepomáhají?“
„Vůbec.“
„Ale trochu asi jo, když už jíš studenou kuchyni.“
„Spíš přešla jedna epizoda.“
Sam chápavě pokývá hlavou.
„Tak jsme tu.“ ukáže na výhled na město. „Jdeme dál?“ zeptá se vstřícně. „Sejdeme dolů k řece. Voda mě trochu uklidňuje.“ Samantha se jako na povel vydá z kopce dolů a já pocítím hluboký vděk, za to, že mi ji Bůh přivedl do cesty.
Šplouchání vody po chvíli zastaví můj pláč. Sam se na mě lítostivě dívá. Vidím ji v očích, že mi chce pomoct, jen neví jak.
„Čeho se nejvíce bojíš?“ zeptá se mě zpříma.
„Všech infekcí, při kterých je nutná hospitalizace.“
„Brr, těch se bojím i já.“
Usměju se na ni. „Tak vidíš.“
„Jenže já se bojím i těch, při kterých tě nezavřou. Promiň, ale nechci jmenovat. Podívej se na seznam na stránkách hygienických stanic. V Česku to nemají tak vymakané jako na Slovensku. Tam maj grafy jedna radost.“ zasměju se.
„Ty se orientuješ podle aktuálních výskytů?“
Trochu se zastydím, když přikývnu. „Ano, pokud někam chci jet, tak se prvně podívám jací neřádi se v oblasti vyskytují.“
„To je, ale chytré.“ dá mi zapravdu, až mě to překvapí.
„A co se tak na chvíli bavit o tobě?“ stočím řeč jinam.
„Já nejsem tak zajímavá,“ mrkne na mě.
„Ale jsi, mě teda zajímáš!“
Sam si olízne rty, jako by připravovala dlouhou řeč, ale nezačíná mluvit.
„Proč se řežeš?“ zeptám se zpříma.
„Já ani nevím.“
„A vědí o tom tady?“
„Myslím, že ne.“
„Proč jim to neřekneš?“
„Je to jen moje věc!“ křikne zprudka.
„Promiň, jen mě to zajímalo.“
„Omlouvám se, neměla jsem po tobě křičet. Povídej radši o sobě.“ řekne zachmuřeně.
„O mě už není co mluvit.“
„Určitě se něco najde.“
„To není fér, mě to taky nějak nelákalo vykládat ti o sobě. Měly jsme dohodu.“ řeknu naštvaně.
„Já vím, já vím... zítra budu mluvit o sobě. Slibuju.“
Uvěřím ji, ale nepokračuju o sobě. Jen tak mlčky hledím, jak řeka plyne.
„Jak to vlastně vzali ve škole? Asi si tam zrovna s lehkostí nechodíš?“ snaží se navázat plynule na rozhovor.
„Po bojích mám individuální studijní plán. Chodím jen na zkoušky a prolézám jen tak tak. Víš, teď lituju, že jsem se nesnažila od začátku studia, kdy jsem byla v pohodě. Udělala bych si lepší vizitku a měla bych to teď snažší.“
„To jsi nemohla tušit.“
Najednou mi dojde, že zítra je sobota. Chce mě Sam oklamat nebo na to zapoměla. Vždyť půjde hned po snídani domů i se svým příběhem. Nechci ji přímo obviňovat ze lži a tak jen mírným tónem podotknu: „vždyť zítra je sobota.“
„No a?“
„Jak mi teda povíš svůj příběh?“ řeknu naštvaně.
„No jo, to mi nedošlo.“ odpoví téměř omluvně a já uvěřím, že o tom neměla ani ponětí.
„Večer se sejdeme na terase nebo v parku.“ dodá a já souhlasně přikývnu.
„Věříš v osud?“ začnu znenadání z jiného soudku.
„Jak se to vezme.“
„Myslíš, že i kdybych dělala všechno možné pro to, abych se třeba sem nedostala, stejně by mě tu nějakým způsobem osud dovál?“
„To je zas nějaká nová teorie?“ zeptá se spiklenecky.
„Jen tak nad tím někdy přemýšlím.“
„V tvé hlavě musí být veselo.“
„Věř mi nelíbilo by se ti v ní.“ řeknu ostře a zamířím zpět na oddělení. Vyfuníme prudký kopec, ještě jednou se ohlédnu na město a zamíříme zpět do našeho dočastného domova. Pomaličku, na skupinu ještě máme čas, takže v parku nakonec projdeme ještě jednou celý okruh a teprve pak zamíříme mlčky zpět.
„Nepřemýšlela jsi na tím,“ začne Sam zamyšleně a hned zkraje se odmlčí. „Nad tím, že bys to prostě nechala plavat a riskla to?“
„Jak to myslíš?“
„No riskla sníst třeba rohlík z ruky nebo se dotknout kliky jako ostatní atd.“
„Myšlenky mi to nedovolí.“
„Jaké myšlenky?“
„Trápila by mě pak vlastní mysl myšlenkami typu: no a teď uvidíš, že ti něco bude. Tos neměla dělat. To byla ohromná chyba. Budeš litovat. Však uvidíš brzy... a jim podobné myšlenky by mi pak běhaly v hlavě.“
„Nemůžeš prostě nemyslet?“
„Co růžový slon?“
„Nemůžeš,“ řekne kapitulovaně.
„Tak jsme doma.“ zasměje se před vstupem na oddělení a gentlemansky mi otevře dveře.
„Nezahrajem člověče nezlob se?“
Souhlasím.

Když v jedenáct sedíme na skupině, nálada mluvit mě náhle přešla. Nechce se mi tady rozprostřít svůj příběh s otevřenou náručí. Možná se bojím reakcí ostatních, nevím, ale rozhodně tady mluvit nikdy nehodlám. Mluvení má prý terapeutický dopad, ale já nemám na ten dopad sílu. Já už dávno odpadla, kdesi v zapomenuté říší sebetrýznění a strachu. Sam standardně sedí s hlavou sklopenou k zemi a nikdo nemluví. Asi mají stejné krédo jako já. Ne teď a ne tady. V průběhu dne tito lidé takto zamlklí nejsou, asi by se měl terapeut zamyslet nad tím, čím to je. Možná má špatnou karmu, usměju se v duchu. Nebo špatnou auru a proto vypadá Kristýna, jako by se ho štítila. Nevím. Netuším, čím to je. Na první pohled působí jako sympaťák, však první střet s ním na vizitě nebyl příjemný. Obvinil mě, že si vymýšlím a já se rozbrečela jak malá holka. Připoměl mi celé to trápení, které mě dovedlo, až sem. Později se nepřímo omluvil, ale já na to do smrti nezapomenu a nehodlám tu s ním něco řešit. Ale co? Jemu to stejně může být jedno, upřímně mu na nás nezáleží, i když se tváří, že ano. Nezáleží na sto procent. Trochu si postesknu, sklopím hlavu k zemi, nakloním ji k Samanthě a vyhledám její pohled. Kouká znuděně a tak smutně. Je mi jí líto.
„Nikdo nemá žádné téma?“
Všichni jako obvykle mlčí. Tomu teda říkám terapie na sto procent, ušklíbnu se. Někdo by se měl na sebou zamyslet, ale pravdou je, že tady nejde o to, aby se zamyslel terapeut, ale měli bychom se zamyslet i my pacienti. Jinak to vypadá, že si ani pomoct nechceme. Pootevřu pusu a už už málem načnu větu, kterou vzápětí v momentu spolknu. Málem jsem mluvila na skupině, sama od sebe. To je teda síla. Vypadá to na další promlčenou hodinu, ale tentokrát se z úsměvného terapeuta stane naprostý opak, když nám od plic vynadá, že si nechceme pomoct. On mi snad čte myšlenky! Co, když je to telepat?

Když po obědě stojím se Sam na terase, mám chuť brečet. Jako obvykle Sam má v puse svou oblíbenou přítelkyni a nadýchává se nikotinu. Své drogy by se nejspíš za nic nevzdala. Uklidňuje ji a to je hlavní.
„Proč se řežeš?“ zeptám se nečekaně.
„Nenávidím se.“ odvětí jednoduše.
„Proč?“ To se ptá ta pravá. Já jako jediná bych na otázku proč neměla mít nárok. Vždyť sama sebe taky nenávidím z celého srdce. Tak hrozně se nenávidím a ani nevím proč, ale přestože se nenávidím, neřežu se. V tom je rozdíl mezi mnou a Sam.
„Nenávidím se za to, že jsem pěkná.“ vypadne z ní najednou. Mlčím, cítím, že chce pokračovat jen potřebuje čas. „Kdybych nebyla pěkná, neznásilnil by mě.“
„To nemůžeš vědět!“ křiknu. „Nemůžeš se obviňovat.“
„To říká ta pravá.“
„Já vím, ono se lépe radí, než rady používá ve vlastním životě.“ zlehka se usměju. „Ty jsi pěkná, já ne a nemyslím si, že bych proto nemohla být znásilněná.“
„Co blbeš Kláro, vždyť jsi krásná.“
„Nejsem.“ zarytě trvám na svém.
„Kecy!“ křikne. „Jsi krásná a už se o tom nehodlám bavit.“ dodá.
Potěší mě její názor, i když tomu příliš nevěřím.
„Takže se řežeš, abys byla škaredá?“
„Já ti ani nevím. Prostě to dělám.“ řekne smutně. Na chvíli se odmlčí a pak dodá: „mám ráda tu bolest, dává mi znát, že žiju.“