DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

22. Všechno jednou skončí 1/1

Je sobota. Den, kdy se tady nic neděje. Tedy vlastně děje. Všichni se jako kouzlem vytratí na celý den pryč. Počkám na vizitu, neboť vím, že chodí primář. Ráda se dívám na jeho sympatickou tvář, jeho pohled mě zázračně uklidňuje a potom půjdu nejspíš také domů. Sam vypadla téměř před snídaní. Nešla domů, šla jen do města něco pokoupit a pak se vrátí zpátky. To už tu, ale já nebudu, neboť plánuju den strávit doma. Není to tam nikterak skvělé, ale doma je prostě doma. Monika, s Markétou už také odjely, jen já tu z naší čtveřice zůstala. Asi nepotřebují vidět ten uklidňující pohled plný pochopení.
Na chvíli zapnu notebook a jen tak bezcílně brouzdám po webu. Pečlivě hlídám očima každý pohyb neoblíbené spolu pacientky. Pořád mi přijde nebezpečná a nakažlivá. Ani nevím čím. Mám z ní tak špatný pocit, že jsem se od doby co nám ji tu nasadili přestala sprchovat, teď už se myju jen doma, kam si občas bez vědomí personálu odskočím. Neměla bych. Já vím, ale nemůžu si pomoct. Záchodové prkýnko vždycky obložím toaletním papírem, ale stejně se bojím, abych něco nezanedbala. Jenže budu jen doufat. Doufám. Avšak jen doufání nestačí, takže jsem vybavena jednou z nejlepších dezinfekcí na trhu. Baba jedna, kvůli ní mi stoupla spotřeba dezinfekce a hladina adrenalinu v krvi. Ani nevím proč jsem na ní tak vysazená, ale něčím mě děsí.
Klepání a je tady vizita. Zaklapnu notebook a podle pravidel se postavím. Nevydržím to dlouho, neboť baba je první a začne se vykecávat. To se radši posadím zpátky a bez hanby si před vizitou zase otevřu notebook. No co. Mám snad poslouchat její přiblblé nářky? Neskutečné, vykecávala se dlouhých dvacet minut. Víceméně úplně o jiném tématu, než by se očekávalo.
„Tak co Kláro, jak se daří?“
Užiju si pohled na něj, ale nehodlám ho zdržovat.
„Bojím se, jako vždy.“ Mrsknu odpověď.
Snahu dostat se z pokoje od té příšerné babky jsem už vzdala. Kapitulovala jsem. Chvilku si prohlíží kartu, nad kdo ví čím přemýšlí a pak se s úsměvem rozloučí. Na chvilku radost běžela vedle mě, ale sotva zaklapnou dveře jeho kouzlo jako kouzlem zmizí. Zaklapnu notebook, vyskočím z postele. Naoko ji urovnám, uložím si svůj milovaný notebook do skříňky a bez rozloučení vypadnu z pokoje. Je neuvěřitelných deset hodin dopoledne a přede mnou je více, než půlhodinová cesta domů.
Pozdravím všechny, které potkám po cestě a ani se nenaděju a ocitnu se v příjemně prosluněném parku. Je teplo, téměř horko. Netoulám se, spěchám. Úzkostlivě prohlížím chodník, po kterém jdu, abych do ničeho nešlápla. Seběhnu z vyhlídky na město a chvilku se zastavím na mostě, který se klene nad klidnou řekou.
Před jedenáctou jsem doma, i přestože si lékaři myslí, že jsem se zlepšila. Moje mysl mě nutí udělat běžné rituály, abych vůbec domů vešla. Což znamená, že hned sotva se přivítám s mamkou, jako první se celá osprchuju a převléknu do čistého oblečení. Teprve pak se přivítám se svým milovaným psem.

Za chvíli bude šest všimnu si, když mě máma po dlouhé snaze probudí. Zdřímla jsem si, teda spíš totálně odpadla. Na oddělení se necítím v bezpečí, což se projevilo na mém spánku. Vyskočím z pohovky a vystřelím z domu. Na klinice se musím hlásit v šest. Nevím, co by se stalo, kdybych přišla později, ale nehodlám to zkoušet. Když však přebíhám za deset šest železniční koleje je mi jasné, že do šesté to nestihnu. Nevadí. Kdyby mě vyhodili z léčení, tak by stejně získala to, co chci. Bojím se tam a žádné uklidňující řeči mě neuklidňují. Ale jdu bojovat a jako pravá bojovnice se vracím na bojiště, i když trochu pozdě. Hned po nahlášení se na oddělení o patnáct minut později, vezmu si večeři a schovám se na pokoj. Baba kouří na kuřárně, jak fabrika a na pokoji nikdo není. Jsem osvobozena od dýchání do trubičky na zjišťování užití alkoholu, tak ani nemusím čekat v hloupé frontě a můžu v klidu zalézt. Večeři hodím na noční stolek, vydezinfikuju ruce a plácnu sebou na postel. To byla honička, oddechnu si. Přišla jsem pozdě a svět stále stojí, nevím čeho jsem se vlastně bála. Sestřička mi do karty s úsměvem napsala hodinu příchodu šest, takže buď ji jdou špatně hodinky nebo mě milostivě kryla.
„Půjdeme ven?“ zeptá se mě Sam po krátkém zaklepání.
„Ok.“ ač s nelibostí přesto se zvednu a odkráčím z pokoje. Sam mi gentlemansky podrží dveře, takže ke své spokojenosti nemusím na nic šahat.
„Jdeme do parku nebo na terasu?“
„Na terasu.“ odvětím.
Ještě je stále příjemné teplo a Slunce svítí. Je teprve sedm hodin. Sam si jako obvykle zapálí a nabídne mi také.
„Jak bylo doma?“ zeptá se mě po chvilce mlčení.
„Prospala jsem se.“
„Tady nespíš dobře?“
„Ta ženská mě děsí.“
„Nechápu proč tebe nebo ji nepřestěhují. Jak se tu máš léčit, když nemáš potřebný klid?“
Pokrčím nechápavě rameny a dál se k tomu nevyjadřuji. Koukám do parku. Okusuji si rty a mlčím.
„Mohli by nás dát k sobě.“ navrhnu.
„To by bylo fajn, já svoje spolubydlící též nemusím. Ale půjdu domů. Neřekla jsem ti to včera, nechtěla jsem o tom začínat, ale v úterý jdu domů.“
„Už?“
Přikývne. Co tady budu dělat? Co si bez Sam počnu? Zoufalstvím zadržím dech a po pár minutách se v šoku zhluboka nadechnu. V parku je mrtvo a tady bude mrtvo brzy taky.
„Budeš za mnou chodit?“
„Pokusím se, ale budu toho mít hodně. Hlavně doufám, že na mě při svých šocích po pár dnech nezapomeneš. Takhle si to hlídám a lozím za tebou denně, abys náhodou nezapomněla.“ zasměje se odlehčeně.
Mlčím. Uvědomuju si, že je to dost reálná možnost. Při pomyšlení, že bych na Sam úplně zapomněla mě až zamrazí v zádech. Nechci a přesto, nejspíš se to stane. Už teď si nepamatuju začátek pobytu tady na oddělení, znám ho pouze z vyprávění, jak jsem vyváděla. Nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem spát, chtěla jsem jediné a to pryč odsud. To chci víceméně pořád, ale teď nechci ztratit Sam.
„Víš na naše seznámení jsem už zapomněla.“ pousměju se. „Nechci zapomenout na to, že jsem potkala tak skvělou holku jako chci ty. Choď prosím za mnou dokud neskončí s vyplachováním mozku. Prosím.“ zaškemrám. „Rozhodně si vyměníme číslo a pokud nebudu stíhat za tebou chodit, budu tě dennodenně bombardovat smskama.“ zasměje se.
„Můžeš psát i emaily, ty víš, že jsem online.“ Chtěla jsem znát celý její příběh, ale teď je mi to jedno. Jsem skleslá z toho, že v úterý odchází.
„Mluvila jsi vůbec někdy na skupině?“ zeptám se zvědavě. Strávila tu tři týdny a přesto je její odpověď ne. „Pomohlo ti to tady?“ Ani mě nepřekvapí opětovná záporná odpověď. Proč tu ti lidi jsou. Co je to za léčbu, když nepomáhá?
Když přijdou za námi holky už její příběh nerozebírám vůbec. Chvilku si povídáme a pak se rozloučíme.

„Dnes taky čekáš na krásného primáře, nebo jdeš už domů?“ zeptá se Sam hned při snídani.
„Dnes tu nebude.“ odpovím mezi sousty.
„Teda ty jsi špionka.“ zasměje se, „kdo je tvůj informátor?“ dodá.
„Sestra.“
„Prodala ti tajného informace?“
„To není tajné.“ rozesměju se.
„Stejně neplánovala jsi kariéru u tajných služeb?“
„To by bylo super.“ zasním se. „Ale zjistit, kdo má službu je fakt jednoduché.“ dloubnu ji laškovně do ramena. Odhodím zbytky rohlíku a vydám se vrátit tác.
„Kdo teda má službu?“
„Duch.“
„Cože?“ rozesměje se tak hlasitě, že se po nás ostatní otáčejí.
„Dnes mi určitě do složky napíšou, že mě vyléčili, kvůli tomu, že se tu teď s tebou řehtám.“ podotknu. Netěší mě to příliš, protože ač se zdá, že ne, přesto mám i v tuto chvíli ohromný strach.
„Jaký duch?“ zeptá se přímo. „Moničin nebo Markétin?“ dodá.
„Ani jedné, ta mrcha doktorka, která píše diagnózy, jak se ji to hodí.“
„Tak to bych ji chtěla vidět, ale asi půjdu s tebou se projít a doprovodím tě domů. Ducha oželím.“
„Jaký duch?“ zeptá se zvídavě Kristýna od vedlejšího stolu. „Jedna doktorka.“ odpoví ji Sam věcně.
„Proč ji říkáte duch?“
„Protože tu pracuje, ale neukazuje se ani při vizitách.“ vysvětlím stručně přezdívku a dál se tomu nechci věnovat.
„Není to ta tlustá, co má v auře spoustu negativní černé barvy?“
„Nevím auru nevidím.“
„Je zlá.“
„V tom s vámi souhlasím.“
„A co je s ní?“
„Dnes má vizity. Duch se zjeví na scéně.“
„Ale ne, já ji nechci!“ rozkřikne se Kristýna hystericky.
„Vy nejdete domů, vy tady zůstáváte?“
„Zůstávám tady holčičky moje, domů to mám daleko.“
„Tak to vám nezávidím. Já mizím domů každou vteřinou. Nechci tu být až se zjeví. Nepříjemná zkušenost.“
„Je zlá, zlá, zlá.“ začne komolit Kristýna dokola a já mám sto chutí skočit oknem.
„Proč vlastně nechodí na vizity?“ zeptá se nechápavě Sam.
„No protože je duch.“ rozesměju se tak hlasitě, až si vysloužím pozornost sestry.
„Klárka se nám dobře vyspala, plná radosti už od rána.“
„Chvilka pozitivní energie sestři. Nebojte to rychle přejde.“
„Mohlo by ti to zůstat.“
Usměju se na ni, ale dál se nevyjadřuji. Sledují nás, jsme jak v reality show a dnes určitě chvilkovou veselost budu mít v kartě zaznamenanou.

„Půjdeme?“ zeptá se Sam sotva dojí a já neodporuju.
Rozloučím se s přítomnýma a mizíme odsud. Rychle co nejrychleji pryč. Sotva vyjdeme Sam si zapálí cigaretu. „Máš to daleko?“
„Asi půlhodinku, když si pospíšíme. Ale volným krokem déle.“
„Nevadí stejně nemám co dělat.“
„Pak půjdeš zpátky, nebo co máš v plánu?“
„Možná se taky zastavím doma. Ještě nevím. Stejně brzy půjdu domů, takže by bylo vhodné prozkoumat terén.“
„Prozkoumat terén?“
„Jo náladu, která vládne u nás doma.“
„Máte tam taky někoho s černou aurou.“
„My máme černou auru určitě všichni.“ zazubí se na mě.
„Tak si založíme klub. Četla jsem, že strach se projevuje černou barvou v auře.“
„Zvláštní, že se tě Kristýna nebojí, když se bojí té doktorky.“
„Měli jsme se ji na to zeptat. Pokud to do večera nezapomenu tak se taky zeptám.“
Když po více, jak půlhodině dorazíme ke mně domů Sam se rozloučí a pokračuje po vlastní trase. Já udělám své běžné rituály, ale na rozdíl od včerejška dnes neusnu a zajdu se s mamkou podívat do knihkupectví po nějaké knize. I když mě lákají knihy z duchařské oblasti s ohledem na Moniku se této tematice vyhnu a nakonec si vyberu knihu o auře. Můžu to prodiskutovat s Kristýnou, když už mi ji osud přivál do cesty. Ač jsem to vůbec neplánovala potkám v knihkupectví Sam, která není příliš nadšená z našeho shledání a já vůbec nechápu proč.
„Co tu děláš?“
„Vybírám knihu.“
„Co ty?“
„Vybírám pro tebe dárek. Vím, že miluješ knihy, ale teď jsem ztratila překvapení.“
„Nevadí, nemusíš mi nic kupovat.“ mrknu na ni spiklenecky.
„Stejně jsem nic nenašla co by se ti mohlo líbit.“
Pak se dlouze zadívá na mamčiny ruce. „Aura, to mě taky napadlo.“ rozesměje se.

Když v šest hodin večer doběhnu zadýchaná na oddělení, Sam už tu je. S holkama hraje člověče, nezlob se a parádně se baví. Odnesu si knížku na pokoj a pak se přidám ke společnosti.
„Zahraješ s náma?“ zeptá se Sam.
„Jasně.“ odpovím.
Okamžitě si rezervuju zelenou barvu, mou oblíbenou. Barvu, kterou považuji za šťastnou a vrhnu se do hry. Docela se pobavíme a já si nečekaně i psychicky odpočinu. Na chvíli nemyslím na strach a svět kolem, plný nebezpečí. Myslím jen na svůj zelený tým a na vítězství, které se blíží, ale nakonec neuskuteční. Vyhraje Monika a má patřičnou radost.
„Půjdeme ještě vem?“ zeptá se Sam, ale já si všimnu, že se na chodbě oddělení pohybuje Kristýna.
„Nevadí, když ji vezmeme sebou?“
Sam neodporuje a já jdu okamžitě nabídnout procházku Kristě. Souhlasí, holky zůstávají na oddělení a pokračují ve hře a my se odpojíme. Cestou do parku mám spoustu otázek a nevím, kde začít.
„Jaká byla vizita s duchem?“ zeptám se na triviální otázku, která mě napadne jako první. Chci své téma nějak uvést.
„Ta ženská má v sobě tolik negace.“
„A co já?“ optám se hbitě.
„Ty taky, ale ty na rozdíl od ní, máš i spoustu naděje.“
„Jak to myslíte naděje?“
„Nejsi ztracená.“
To mě trochu povzbudí a vykouzlí na mé tváři úsměv.
„Jak jako ztracená?“
„Nejsi pohlcena pastí negativity zcela.“
„Duch je?“
„Ta doktorka je ztělesněné zlo.“
„Souhlasím!“ křiknu a dál se už na téma ducha nehodlám bavit.
„Od kdy vidítě auru?“
„Od malička.“
„A proč se jdete teď kvůli tomu léčit? Jak tomu říkají doktoři?“ zeptám se.
„Říkají, že mám halucinace.“
Při zminění slova halucinace se rozesměje i Sam. Nechápavě se po ní podíváme a ta bez vyzvání smích hned vysvětlí.
„Ti doktoři tady mají auru jako halucinaci a tebe léčí středověkou metodou elektrošoků. Ve kterém století jsme se to do háje objevily?“ rozesměje se na celý park. Má pravdu je to tu trochu v jistých tématech zpátečnické. „To máš, jak v seriálu Ztraceni, když se ocitli v 70-tých letech.“ namítnu.
„Možná jsme taky prošli nějakým časovým skokem a rozhodně ne do budoucnosti.“ pokračuje Sam v načatém tématu. Docela se baví a Kristýna taky.
„Tak jste tady přišla řekla, že vidíte auru a hned vás zavřeli? Co vám tu prosím vás dávají jako léčbu?“
„Antipsychotika.“
„Ty mám taky. Pomáhají?“
„Auru vidím pořád.“
„Co to jsou za kecy?“ přidá se Sam do rozhovoru. „Pokud vidíte auru tak to žádná anti ani nevím jak je to dále nevyléčí. Něco jsem o tom četla. A Klára si teď pořídila super knížku o auře. Málem ji měla dvakrát.“ rozesměje se.
„Neměla jsi dnes panáka?“ zeptám se zvědavě, když mi už povznesená nálada Sam přijde podezřelá.
„Pár dopoledne, odpoledne jsem už nemohla, jinak by to šlo poznat na tom debilním protialkoholním testu. Pššt....ale nikomu to neříkejte.“ dodá prosebně.
„Já foukat nemusím.“
„Jakto?“
„Bojím se dotknout rty té trubičky a oni to respektují.“
„To máš fajn. Stejně možná i tuší, pokud nejsou úplně slepí, že ty jsi zapřísáhlý abstinent.“ mrkne na mě.
„Možná,“ dodám polohlasem.
„Vám připadá, že se potřebujete léčit?“ zeptá se Sam Kristýny.
„Já ne, ale manželovi to vadí.“
„Proč?“
„Vždycky podle aurypoznám jakou má náladu, jestli říká pravdu a tak podobně.“
„Tak to se nedivím, že je na vaši schopnost naštvaný.“ zasměje se Sam.
„Však já se mu taky nedivím.“
„Jak dlouho tu jste?“
„Třetí týden v pondělí jdu domů.“ odpoví Kristýna hbitě.
„Já v úterý.“
„Já možná za sto let,“ dodám sklesle.
„Nevěš hlavu Kláro.“ řekne povzbudivě Sam. „Neztvrdneš tu roky. Ber to pozitivně, dýl než tři týdny tě tu nemůžou držet. Počkat.. ty máš vlastně tu prémii díky šokům, že?“
Přikývnu hlavou na souhlas a mlčím. Došly jsme na vyhlídku a před námi se rozprostřel překrásný výhled na město se západem Slunce. Tolik nostalgie a romantiky toto místo skrývá. Lavička byla prázdná Sam s Kristýnou sedly. Já postojím. Nemíním se hádat s vlastní hlavou o bezpečnosti sednout si na lavičku.
„Asi půjdeme, ať tu tak nestojíš.“ nabídne Sam.
„Ne to je v pořádku, nevadí mi to.“ odvětím věcně.
Po chvíli se přesto zvednou a vydáme se zpátky. Jsem docela unavená, přesto si s holkama ještě zahraju párkrát hru a pak se ztratím v mé dočastné posteli.