DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

23. Všechno jednou skončí 2/2

Sotva se v pondělí probudím, už si pro mě jdou. Jsem celá rozklepaná strachy, ne kvůli šoku, ale kvůli tomu jestli jsem se nedotkla ústředního topení, na kterém je nějaká špína a té se bojím. Snad stokrát jsem si už umyla ruce a poté vydezinfikovala, přesto se mě strach drží jak klíště a hlodá mi pochybnosti, které ukládá na dno mého mozku. Hned, jak vyjdu z pokoje uvidím Sam, která si to namířila k jídelně.
„Kláro, co je? Jsi nějaká divná?“
„Bojím se.“
„Vždyť jsi už tam byla tolikrát.“
„Nemyslím výplach mozku, ale bojím se jestli jsem se nedotkla nečeho v pokoji, čeho se bojím. Nevím, jak ti to mám říct.“ šeptnu a na chvíli ji odsunu stranou. „Víš, jak se bojím toho topení?“ dodám polohlasem. Sam přikývne na souhlas a já můžu pokračovat: „bojím se jestli jsem se ho nedotkla.“
„Kterou stranou jsi vylézala z postele?“
„Tou co vždycky.“
„Šla jsi pak k oknu?“
„Ne.“
„Tak ses dotknout nemohla.“
„Já vím, já vím, ale stejně mám šílené pochybnosti.“
„Ber to racionálně.“
„Můj strach je iracionální, ale to přece dávno víme tak tu teď nehraj racionální písničku.“ řeknu trochu naštvaně. Mám zlost na to, že můj strach zjednodušuje, i když v nitru vím, že Sam mi to říká dobře. Přesto pochynosti mě nutí myslet na to, jak by bylo skvělé si teď useknout ruce.
„Klárko, už musíme jet.“ připomene se mi sestra. Úplně jsem na ni zapoměla.
„Kláro je to v pořádku. Ber to pozitivně při tom výplachu mozku na tuto příhodu určitě zapomeneš.“
„Znám se Sam, nezapomenu.“ odvětím smutně.
Lehnu si na lehátko a pro dnešek se nechám odvést. Sleduju oprýskané stropy v tunelu spojující kliniku s hlavní budovou zdejší nemocnice. Zarezlé trubky, mokré louže pohled na zdejší podzemí mi nedělá dobře. Nemám ráda tuhle trasu, štítím se jí, avšak je to jediná trasa. Dnes jdu na šok sama. Těším se na chvilkovou anestezii, při které nikdy nevím, zda se ještě probudím. Miluju to riziko, že bych se už nikdy nemusela probudit. Zatím se mi můj sen nesplnil a budím se pokaždé, avšak vždycky v této chvilce vidím kapku naděje. Nechám si bez remcání zavést kanylu a počkám na delegaci doktorů, která na sebe nenechá dlouho čekat. Ještě chvilku a už přijde má oblíbená část dne. Vychutnám si okamžik horka v hrudníku a pak upadnu do blaženého elektrospánku.
Probuzení doprovází zklamání. Rychle se oklepu a na chvilku ještě zavřu oči. Jsem po té narkóze jen ospalá, radši bych byla mrtvá. Párkrát mi proměří tlak a pak mě pošlou nasnídat.
„Tak co?“ zeptá se zvědavě Sam.
„Co, co?“ odpovím nechápavě.
„Zapomělas?“
„Myslíš na ráno?“
„Jo.“
„Ne! Děsně se bojím.“
„Proč ti vyplavujou mozek, když nevyplaví co je třeba?“ zeptá se nechápavě a zakousne se do šťavnatého jablka. „Měli by se nad sebou zamyslet.“ dodá filozoficky.
Nechám to bez komentáře. Odskočím si vydezinfikovat ruce a poté se pustím do snídaně.
„Ty se z té dezinfekce jednou zblázníš.“
„Jednou zblázním? Já jsem myslela, že jsem se už zbláznila.“ otočím její tvrzení v žert.
Sam se zasměje, ale přesto se na mě strarostlivě dívat nepřestane. „Kláro, já to myslím vážně. Někdy to už fakt přeháníš.“
„Opatrnosti není nikdy dost.“řeknu smutně. Štve mě to, ale pomáhá mi to se trochu zklidnit. Avšak někdy i mě samotné se zdá, že to příliš přeháním. Potřebovala bych detektor na bacily. Všechno bych otestovala a pak bych věděla jak na tom jsem.
„S k tomu ústřednímu topení jsem ti chtěla ještě říct, že se bát nemusíš. Určitě to není nic zlého bude to asi barva, jak natírali tak blbci asi přetřeli i topení.“
„To asi těžko, má to úplně jiný odstín.“
„V každém případě pochybuju, že by to byl převlek nějakého bacila.“ pokusí se to podat žertem, ale já se nezasměju.
„Půjdeme ven?“ optá se. „Provětrat hlavu.“ dodá.
Souhlasím.
„Zblázním se tu.“ začnu rozhovor hned za venkovními dveřmi.
„Já už se zbláznila a ty nejspíš taky.“ rozhodne Sam.
„Jak jsi doposud žila?“ zeptá se mě náhle.
„Blbě.“
„Dezinfekce po celém bytě, ne?“ Trochu mě naštve tón jakým to řekne, ale nehodlám se nad tím pozastavovat.
„Doma si ruce jen myju.“
„Takže tady je ti hůř, doma to zvládáš ve větší pohodě?“
„Asi tak. Krom té dezinfekce je to vlastně stejný. Jen nechodím tolik ven.“
„Všeho všudy se tvůj stav zhoršil?“
Přikývnu na odpověď, není třeba něco slovně dodávat.
„Tak je zažaluj,“ řekne rozhodně a já se rozesměju. Po chvíli se Sam přidá, tušila jsem, že poslední vyřčenou větu nemyslela vážně.
„Ale náhodou to by bylo na žalobu. Místo, aby ti tu bylo líp. Je ti hůř.“ řekne vážně a já se nad tím na chvíli zamyslím. Nechci je žalovat, když jsem nezažalovala ty šmejdy z dětského nehodlám si vztek vybíjet na psychiatrech a stejně pochybuju, že bych s žalobou uspěla. Je to k smíchu.
Chvíli jdeme mlčky. Vychutnávám si sluneční paprsky, které mi smývají z tváře smutek. Lehký vánek hrající si s mými vlasy a tu příjemnou vůni květin, která se line celým parkem.
„Není to tady tak špatné.“ protne ticho Samantha. Má pravdu, je to tady celkem relax pokud se teda nonstop nebojíte. Na oddělení je to o nervy, ale tady v parku čas plyne jaksi jinak, než v ostatních částech vesmíru. Je tu mír, klid a pokora. Jako by nad parkem držela ochrannou ruku nějaká nebesná tajemná bytost. Je tu ticho, tak tiché ticho, že téměř slyšíme vlastní kroky. Slunce praží o chodníky, a na čele mi sedí krůpěje potu z horka.
„Škoda, že si nechceš sednout,“ posteskne si Sam. Nereaguju nevím ani jak by se patřilo reagovat. Dýchám zhluboka ten klid a na maličkou chvilku ztratím touhu nežít. Jsem, tady a teď a nic není důležitější.

„Půjdeme hned nahoru?“ zeptá se Sam jakmile se vrátíme, tak nějak smířená s tím, že nás čeká skupinová terapie, kterou tolik nenávidí.
Neodporuju, nic z pokoje nepotřebuju, takže nevidím důvod se zastavovat.
Nikdo tu ještě není, tak si v klidu vyberu židli, na které chci tentokrát sedět a pohodlně se do ní uvelebím. Sam prochází po místnosti sem a tam a ne a ne spokojeně usednout. Myšlenky v hlavě se na chvíli ztiší, ale úplný mír nevyhlásí. Za pět jedenáct se začnou slézat ostatní. Kristýna, pan Man a ten zbytek jejichž jména si má mysl nezapamatovala. A na závěr žhavý hit sezóny – náš terapeut. Všichni se usadí a s pokorou se zahledí na psychoterapeuta, od kterého se očekává tak očekávaná úvodní věta: „Vítejte na dnešní skupině.“ ani tentokrát nezklame a větu řekne.
Hodina téměř stálého mlčení mě tak naštve, že málem začnu mluvit sama.
„Co byste rádi na skupině řešili?“ zeptá se terapeut.
„To proč vůbec nějaká skupina je?“ řekne se smíchem Sam.
Dnes má dobrou náladu, zdá se.
„Skupina je jedna z forem psychoterapie a má vám pomoct s vašimi problémy.“ odpoví ji překvapivě mile. Dnes je asi erupce na Slunci.
„Co tedy chcete řešit?“
„Já bych pokud můžu...“ ozve se nový kluk, který se představil jako Filip, „se chtěl zeptat Kláry proč tu je.“
„Samozřejmě, že se můžeš zeptat. Kláro,“ otočí se terapeut na mě.
„Jsem tu kvůli pokusu o sebevraždu.“
„Proč se taková krásná holka chce zabíjet?“
„A to je dobré téma si myslím.“ povzbudí terapeut Filipa a já nevím co říct. „Kláro,“ vyzve mě k odpovědi, kterou nemám.
„Protože můj život je utrpení.“
„Proč?“ zeptá se Filip a terapeut mu nedá možnost doříct větu, neboť skočí do rozhovoru. „Teď se dostáváme k hlavnímu problému. Ty tu nejsi kvůli pokusu o sebevraždu, primární je OCD.“
Všeznalec pomyslím si, ale nahlas to nevyslovuju.
„Bojím se.“ řeknu jednoduše a pak vycítím nutnost větu rozvinout. „Bojím se bacilů, které jsou skoro všude a můj strach je už tak přehnaný, že nejsem schopna normálně žít. Vy si možná řeknete bacil sem bacil tam. Vždyť nejde o život. Jenže o život jde, mě by případná nákaza sice nezabila, bohužel.“ podotknu, chvilku se odmlčím a pak svižně navážu na poslední větu. „ale může zase rozvinout ten lupus nebo co to vlastně mám.“
„Lupus? Myslíš tu nemoc, kterou má televizní doktor House i v oblibě?“
„Přesně tu.“
„Tak to je drsný. Ale opodstatněný strach.“
„Klára je tu z důvodu, že cítí strach ve chvílích, kdy se není čeho bát.“ vkročí do rozhovoru opět terapeut a na jeho slova hbitě naváže svou teorii Sam. „A kdo ví čeho se bát a čeho ne? Jste snad Bůh, abyste o tom rozhodoval?“ rýpne si do něj.
„Bůh nejsem. Ale soudím zdravým rozumem.“
„Jak si můžete být jistý, že máte zdravý rozum?“ nepřestane Sam s provokacemi.
„Za normální se považuje to co udělá většina a já si taky nemyslím, že by to co dělá většina bylo správné. Například ve škole je třicet děcek a více, jak polovina si běžné posílá flašku s minerálkou třeba po těláku a pijou všichni z jedné. To je tedy správné chování, když to dělá většina? A co taková mononukleóza? Tu nedostanou, neboť jsou normální?“
„Normální lidi nad tím tak nehloubají.“
„Takže jsem cvok, protože přemýšlím?“
„Ne, vadí ti tvoje strachy?“
„Ano.“
„Proč?“
„Omezujou mě.“
„V čem?“
„Nemůžu dělat věci jako ostatní lidi.“
„Jako třeba?“
„Chodit v klidu ven. Do kina, na bazén a já nevím kam ještě,“
„Myslíš, že je normální chodit ven?“
„Ano.“
„A ty to nemůžeš dělat?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože se bojím.“
„Tak je to třeba odstranit, abys ty mohla žít, jak chceš.“
„A vrahovi dáme oběť, aby si mohl zabíjet, jak chce?“ rozesměje se Sam.
„Samantho ty taky skupinu pěkně sabotuješ koukám?“
„Zapojuju se.“ odsekne Sam.
„Hodina končí. Dořešíme to zítra Kláro, ano?“ usměje se na mě vlídně.
„Já už tu zítra nebudu, tak se chci rozloučit.“ ozve se Samatha mírnějším tónem.
„Máš prostor.“
„Děkuji všem za příběhy, ale jak víte nebyla jsem zrovna fanoušek téhle skupiny a jak říkal tady pan terapeut trochu jsem to sabotovala, takže se teď chci vám všem omluvit.“ řekne s pokorou a my nestačíme zírat.

„To mělo znamenat, co?“ vyštěknu na Samathu zároveň s pokládání obědového tácu na stůl.
„Nevím, asi víš.... jak říkal že sabotuju... měl pravdu. Skupina mi připadala na nic, ale teprve dnes, když jsi mluvila ty, mě zamrzelo, co jsem řekla, víš o tom vrahovi. Byla to hloupost. Ale já toho chlapa tak nesnáším, že přes svou nenávist jsem neviděla, jak třeba ostatním terapie pomáhá a chtěla jsem zanechat dobrý poslední dojem... A teď už to neřeš a prostě jez.“
Nehodlám se s ní hádat. Skočím si vydezinfikovat ruce a pro příbor na pokoj a v mžiku jsem zpět.
„Co s načatým dnem?“ optá se mezi sousty.
„Nevím. Tvůj poslední, já ti tak závidím.“
„Ani nevím, jestli je co závidět.“
„Jak to myslíš?“
„Nevím jak to zvládnu, vrátit se. Všichni budou na mě koukat, jak na magora co si chtěl podřezat žíly.“ řekne smutně.
„Nebudou.“
„Beztak to ségra roztroubila ve škole.“
„Chudinko, nevím co ti poradit.“ je mi ji náhle tak líto a když si všimnu malinké slzičky, která ji vypadla z oka, neudržím se a rozbrečím se taky.
„My jsme teda dvojka.“ rozesměje se Sam tak náhle s radostným nadšením, které tesknou chvíli před chvilkou celou vymaže z vesmírného scénáře.
„Ještě jsem se chtěla zeptat,“ začne Sam vážně. „Když jsme se seznámily, říkala jsi, že nesnášíš černovlasé lidi. Proč? Pak ses už o tom nezmínila.“
„Nech to plavat.“
„Zajímá mě to.“
„Za základce si na mě zasedla černovlasá učitelka a na gymplu to samé, na dětském mi hned první den nástupu do nemocnice černovlasá řekla, že si vymýšlím a když jsem byla malá tak mě jeden černovlasý šmejd zneužíval víš, jak to myslím.“
Sam nasucho polkne. „Páni, to je teda náhoda.“
„Na náhody nevěřím. Proto radši před černovlasýma si dávám bacha.“ oznámím a vstanu od stolu.
„Jdem na drogy?“ mrknu na ni.
„Já drogy odpoledne nemám.“
Sam zůstane na chvíli sedět a pak odkráčí k sobě na pokoj. Uvidím ji až v podvečer na terase, kde si přišla, jak má v oblibě zapálit.
„Cos doteď dělala?“ zeptá se zvědavě.
„Byla na netu, hrála jsem poker. Co ty?“
„Spala. V noci jsem téměř nezamhouřila oči.“
„Jak se dařilo?“
„Vyhrála jsem, ale pak zase prohrála, takže menší ztráta.“
Dál se k tomu nevyjadřuje a já to téma nechám plavat.
„Už se ti to blíží?“
„Co?“ zeptá se nechápavě.
„Tvůj odchod přece.“ zasměju se.
„No jo.“ odvětí nepříliš nadšeně.
„Netěšíš se?“
„Ani ne. Bylo tu s tebou fajn. Teď zvednu kotvy a oni ti vyplaví z mozku vzpomínku na mě.“
„Nevěš hlavu,“ řeknu konejšivě. „Já na tebe nezapomenu. Piš mi a choď za mnou.“ řeknu téměr prosebně.
Popravdě mám příšerný strach, že na ni opravdu zapomenu a to mě děsí dnem i nocí.
Jenže co mám dělat, ukončit terapii, která sice stejně nemá příliš smysl jen pro to, abych nezapoměla? Vždyť se mi doktoři vysmějou do obličeje a stejně si udělají po svém. Avšak strach, že na ni zapomenu mě přivádí na hranici zoufalství.
Sam si zapálí druhou cigaretu a já trochu vystřízlivím z opilosti mé mysli. Určitě nezapomenu, řeknu si sama pro sebe, ale pravdou je, že tomu příliš nevěřím.
„No nic jdu se sbalit.“ oznámí mi smutně, když vykouří třetí cigaretu a já zůstanu na terase sama.


Když přijdu, ale na terasu po krátké osamělé procházce, Sam už tady je. Ve večerním šeru kouří už snad padesátou cigaretu. Značně se ji klepou ruce a při prvním pohledu na ni si všimnu, že nejspíš plakala. Nechce domů, ale nechce zůstat ani tady.
„Věříš v Boha?“ zeptá se mě náhle.
„Jo.“
„Tak proč ten šmejd neudělá, aby na světě bylo líp?“
„Podle mě je na dlouhé dovolené, která trvá celý můj život.“ zasměju se.
„Tak by se už mohl vrátit.“ řekne teskne, popotáhne další nikotin z cigarety a při výdechu vykouzlí značný dým.
„Ty nevěříš?“
„Ne. Svět je krutej, takže buď je Bůh na dovolené jak říkáš nebo neexistuje a nebo má morbidní smysl pro humor.“
„Možná za to může svobodná vůle.“
„Za co?“
„Za utrpení. Do života se nám možná nemůže vstupovat, neboť by narušil svobodnou vůli.“
„A kde je když ho volám!?“ křikne a z očí ji vytrysknou slzy.
„Nevím. Možná na té dovolené.“ řeknu téměř šeptem a nabídnu zkroušené Sam svou hřejivou náruč.
„Proč mě nikdy nevyslechne, když ho potřebuji?“
Netuším, co ji na její otázky odpovědět. „To se ptám taky.“
„Víš byla jsem ho hledat i v kostele.“
„Předpokládám, že jsi ho nenašla.“
„Jak to víš?“ zeptá se podivně nechápavě.
„Už jsem ho tam hledala taky.“ šeptnu a i mě se chce brečet.
Je to tady dlouhý maratón breku. Trénuju každý den. Nebylo dne, kdy bych tady nebrečela, uvědomím si hořce.
„Kláro,“ řekne a pak se na dlouhý okamžik odmlčí. Potáhne si párkrát z cigarety, dívá se do parku, který pomalu, ale jistě začíná být pohlcen nocí a jen tak stojí. „Kláro,“ začne po chvíli. „Já...já... ani nechci domů.“ rozbrečí se a začne smát zároveň. Je zkroušená a já nevím, jak ji pomoct.
V devět hodin naši smutnou chvilku ukončíme a jdem zpátky dolů. Sam dokouřila celou krabičku, takže stejně potřebuje novou. Celou cestu dolů mlčí, rozloučíme se a zapadneme na své pokoje.
Ráno na snídani již vidím Sam naposledy. Poté odejde a já jen doufám, že nezapomene na svůj slib.