Deník sebevražedkyně

24. Něco končí a něco začíná

Po snídani se rozloučím se Sam a je mi teskno. Odešel s ní kousek mě samotné. Znudeně dojdu na sesternu, kde si půjčím televizní ovladač. Sestřička mi ho pro klid mé duše nejprve postříká dezinfekcí a pak jej s úsměvem přijmu. Je tu nuda a v televizi nic nedávají. Přepínám proto z programu na program a zoufale vzdychám.
"Co dávají?" zeptá se mě hlas, který znám ze skupiny a patří Filipovi.
"Nic zajímavého." nabídnu mu ovladač, ale odmítne.
"Nezahrajeme karty?"
"Na ty co jsou tady nemíním šahat." řeknu s odporem v hlase.
"Mám vlastní."
Chvilku přemýšlím a pak sama k sobě uklidněním, že si po hře umyju ruce, které ukonejší moji mysl, přijmu nabídku.
"Co zahrajem?" zeptá se zvědavě.¨
"Poker." nabídnu s pozdviženým obočím.
"Holka a hraje poker? To se mi líbí." řekne a odplouží se na pokoj, ze kterého vzápětí vyjde s kartama.
"Tak o co zahrajem?" zeptá se se zvědavostí v hlase a já uvidím vracet se Moniku s Markétou, kterým nabídnu taky hru. Ve čtyřech to bude zajímavější. Filip neodporuje a holky nabídku přijmou.
"Hrajem o tabletky." zazubím se. "mám jich dost ráda se podělím." dodám žertem.
"Když vyhraješ budeš jich mít ještě víc." zasměje se Monika a mě to až teď dojde.
"Teď, abych zbytečně prohrávala."
Pár hodin si hrajeme a poté musím stejně jako Filip na skupinu, kde mě ochotně doprovodí.
"Vážně jsi se pokusila zabít?"
"Jo, s čím jsi tu ty?"
"Panická porucha nebo něco takového."
"Jako že se z ničeho nic začneš bát?"
"Jo."
"O tom jsem taky slyšela."
A jsme tam, kam bych dnes radši nedošla ani omylem.
"Tak včera jsme tu něco řešili a nedořešili. Já bych pokud souhlasíte na to rád navázal."
Nikdo neprotestuje, jaká to semknutá rodinka.
Ale já protestuju, mlčky, nechci totiž jít proti všem.
"Kláro," osloví mě terapeut a mě v ten okamžik naprosto vyschne v puse trémou. "Můžeš svůj problém rozvést." "Můžu, ale nechce se mi." Chybí mi tu Sam, která by ho jistě uzemnila. "Mluvení má zvláštní léčivý efekt. Neslyšela jsi o tom?"
"Myslela jsem, že to jsou jen drby." zasměju se a pobavím část přítomných.
"Tak nenech se Kláro pobízet a řekni něco o své poruše."
Zhluboka se nadechnu a už už začít mluvit, přesto se v poslední chvíli zadržím.
"Seznam aspoň ostatní s tvou poruchou, nebo víte něco o obsedantně kompulzivní poruše?" zeptá se přítomných a všichni svorně zakroutí hlavou. Prostě semknutá rodinka.
"Tak to se projevuje neustálými myšlenkami, které jsou zdrojem obav. Nemůžete je vymazat z hlavy a aby jsem utrpení, ten strach zmírnila tak dělám různé věci, například si každou chvíli myju ruce."
"A já jsem si říkala, proč ta holka má věčně mokré ruce?" povzbudí mě jedna z pacientek.
"To nebyly mokré ruce, po mytí je utírám a pak aplikuju dezinfekci, která než zaschne vypadá, jako bych měla mokré ruce." přiblížím ji k pravdě.
"Není to přehnané?" zeptá se chlápek, kterého tu vidím prvně.
"Nejspíš jo, ale nemůžu si pomoct."
"Nestačí umytí rukou, proč ještě dezinfekce?"
"Doma mi stačí umytí rukou. Tady ne."
"Tady je ti hůř?"
"Mnohem."
"A proč tu zůstáváš?"
"Protože mě nepustí." řeknu sklesle.
"Tvůj stav se, ale zlepšil." namítne psychoterapeut.
"Tak proč mi je hůř? Proč dělám věci, které nedělám ani doma?"
"Nesmíš se tomu poddávat." řekne na srozuměnou a já už ho nemíním poslouchat. Přemýšlím nad tím, co všechno by šlo dělat a bylo to prospěšnější nebo aspoň příjemnější než tento šílený sedánek. Nic kloudného nevymyslím, ale aspoň na čas zabavím svou mysl. Pořád lepší než nemyslet na nic a koukat do země. Já vlastně ani neumím nemyslet. Já myslím pořád, bohužel většinou špatným, nebo alespoň nepříjemným směrem. Zbytek terapie už snahy o komunikaci se mnou ignoruju a terapeut tak s nelibostí přejde na jiné téma a já jsem mu za to neskutečně vděčná.




Když stojím večer na terase jsem tu sama. V nočním šeru, za svitu hvězd tu stojím mlčky a nostalgicky vzpomínám.
"Tady jsi. Holky říkaly, že tu budeš." vyruší mě z mého tichého rozjímání v intimní chvilce Filip.
"Mám to tady ráda. Chodily jsme tady se Sam." odvětím bez pohledu, který stále věnuji přírodě.
"Je tu pěkně." řekne nesměle.
"Kouříš?"
"Ne."
"Já taky ne, jen mi chybí ten nikotinový odér, který tady vždy pěstovala Sam."
"Pokecáme?" zeptá se s nesmělostí v hlase. Nemám náladu na pokec, ale přesto přikývnu.
"Jsi už tady dlouho?" snaží se jednostranně vést rozhovor.
"Třetí týden, brzy bych měla jít domů."
"To bude škoda."
"Co?"
"Až odejdeš."
Mlčím. Nevím co na to říct. Co říct klukovi, který má o mě očividný zájem, ale já jeho sympatie nesdílím?Nevím, proč jsem se mu musela zalíbit zrovna já. Mám takovou smůlu!
"Půjdu se projít do parku." řeknu a odploužím se od zábradlí u kterého jsem doposud stála.
"Můžu jít s tebou?" zeptá se, čekala jsem to a i když nechci přesto zdvořile odpovím: "můžeš."
V tichu parku se trapná chvilka přímo rozlévá. "Pomohli ti tady? Už se nechceš zabíjet?"
"Já se chci zabíjet každodenně, ale teď mě drží při zemi jedna myšlenka, kterou jsem nedávno četla."
"Jo a jaká?" zeptá se zvědavě.
"Smlouva o vtělení, znáš?"
"Ne."
"Tam je bod, který zní: předčasné ukončení vtělení vede ke spoustě zbytečného papírování." Filip se začne smát, ale já stejně pokračuju. "nechci, aby v nebi měli kvůli mě papírovačky." rozesměju se také, přestože se smát nechci.
"Ale dobré krédo. Něco to do sebe má."
"Taky si myslím." mrknu na něj. Je to zvláštní, ale začíná mi s ním být příjemné. V večerním šeru kráčíme parkem chvilku mlčky, chvilku v záchvatu smíchu a je mi fajn. Ten kluk má osobní kouzlo, ale se ukázalo až při mé blízkosti. Dojdeme na vyhlídku a ukážu mu výhled na město.
"Odkud vlastně jsi? Zapomněla jsem se zeptat."
"Tady z toho krásného města, na které právě koukáme."
"Takže vyhlídku znáš a já myslela jakou bombu ti neukážu." zlehka se usměju a Filip přijde blíž. Jemně mi vrátí neposedné vlasy za ucho a svou hlavu přiblíží k mé. V tom okamžiku reflexivně ustoupím.
"Promiň." omluví se. Chci to zahrát do autu, ale netuším, jak. Připadám si jako slon v porcelánu.
"Musela jsi mít teď hrozné myšlenky." řekne a připomene mi tím dnešní terapii. Jaký chápavý to kluk, pomyslím si a mlčky přikývnu.
"Možná by ti pomohlo o tom mluvit." nabídne nesměle.
"Nemyslím si."
"Jinak já jsem úplně zdravý nemusíš se mě bát."
"Má mysl tě vidí jako zdroj ohrožení. Můžeš být bacilonosič." řeknu ještě nesměleji, než on. Je mi trapně, ale nedokážu na riziko přestat myslet.
"Musíš to mít těžké, myšlenky nejdou zastavit, znám to." řekne tak přívětivě, že mám sto chutí se uvelebit v jeho náručí, ale touhu ovládnu.
"Půjdeme už zpátky, Slunce už zapadlo a začíná se ochlazovat."
"Nechceš moji mikinu."
"Ne radši se vrátíme." usměju se nesměle a otočím se na jedné noze.
"Tvé přání je mi rozkazem!" zahuláká a mě je trapně. Ještě, že jsme tu úplně sami.