Arcon 2. - Město

Bylo už kolem poledne, když Anna zůstala stát na Szarköziho třídě, na zádech batoh se všemi svými věcmi a v ruce kousek papírku s nákresem, kudy se dostat k Městské nemocnici. Tehdy v noci, když se šestadvacátá polní konečně dostala do Arconu, Anna tvrdě spala na korbě nákladního auta a probrala se až ve chvíli, kdy kolona zastavila na nádvoří ministerstva vnitra, takže až dosud viděla pouze pár budov, které byly vyšší, než zmíněné ministerstvo, což rozhodně nebylo mnoho. Teprve teď tedy mohla na vlastní oči uvidět Město. Poprvé mohla za denního světla vstoupit do jeho ulic, které se vinuly jako dravé řeky, razící hluboké kaňony mezi mnohapatrovými budovami. Když vzhlédla nahoru, měla pocit, že na jejich střechách už leží samo nebe. Nový futuristický sloh, tzv. moderní gigantismus, který vznikl někdy v polovině jednadvacátého století, dobře znala z novin a časopisů. Před dvaceti lety, kdy bylo toto monstrózní veledílo dokončeno, o něm informovala média celého světa jako o něčem novém, unikátním a převratném. Arcon a jeho kubisticko-funkcionalistická architektura se měly stát vzorem pro všechna budoucí města.

Zvláštní, rudohnědá barva betonu, míchaného s recyklovaným plastem, způsobovala, že metropole, kterou zima a válka zbavily všech okras i kdysi všudypřítomných záplav pelargonií, jimiž bylo město před válkou proslulé, náhle působila chmurně a depresivně. Lidé, kteří byli zvyklí na barvu i zvláštní kubistickou architekturu města, to možná už ani nevnímali, ale Anna byla tím vším zaskočena. Připadala si jako v rudém těle nějakého živoucího tvora, jehož tepnami a žílami nepřetržitě proudí krev v podobě lidské masy, která se neomylně orientuje ve spleti ulic, bulvárů, pasáží, uliček a zkratek, nadchodů a podchodů, zatímco jí se zdálo všechno na první pohled úplně stejné.

Svírala v dlani plánek cesty, aby jí ho silný chladný vítr neodfoukl, a přemýšlela, kudy to bude mít do Městské nemocnice kratší. Pokud mapka nelhala, tak by se na konci Sarköziho třídy dostala na Tereziánské náměstí a pak Vítěznou až na Marconiho bulvár, odkud vedl podchod do Van Goghovy ulice, kde měla nemocnice hlavní vchod. Druhou možností bylo dát se pasáží „Lamitie“, která měla ústit do široké Wattsovy třídy, dál přes náměstí Bolbec a některou z četných uliček na Vítěznou. Nakonec po pečlivé úvaze zvolila druhou alternativu, protože měla v úmyslu zastavit se cestou v supermarketu LeBrix, který stál na východní straně Bolbecu, a z první výplaty si tam nakoupit pokud možno co nejvíc čokolády. Vykročila tedy a vnořila se do davu lidí, kteří pospíchali někam do nedohledna.

Hned při prvním zběžném pohledu do ulic ji napadlo, že architekti Arconu podlehli nějaké zvláštní fascinaci kruhem, protože téměř každý dům, každý mrakodrap měl alespoň jedno kruhové okno, průhled, výklenek nebo alespoň výzdobu fasády, tvořenou kruhovými tvary. I vstup do pasáže L‘amitie, který Anna objevila po pár desítkách metrů na protější straně ulice, měl půlkruhový tvar. Úzký průchod mezi úředními budovami někdo vydláždil lesklými kachly z černé skloviny s nezbytným kruhovým ornamentem, takže Anna měla pocit, že šlape po starých gramodeskách. Nahoře zastřešovaly pasáž velké tabule matného, zažloutlého skla. Sem tam byly domy ve výšce propojeny proskleným tunelem a Anna si dobře všimla, jak muži zvedají hlavy nahoru k procházejícím ženám, jako kdyby z té hloubky mohli něco zahlédnout. Ženy o tom nepochybně věděly a kráčely vlnivě po kovových můstcích jako bohyně z jiného světa.

Pomalu procházela středem nekonečné uličky, rozhlížela se kolem sebe a snažila se nevrážet svým batohem do lidí. Dívala se jim do tváří, ale nenašla nic, než smutnou netečnost. Zachmuřené, do sebe obrácené pohledy, plné starostí, které naznačovaly, že každý kolemjdoucí je zahlcen svým vlastním světem a nevěnuje pozornost ničemu jinému, než chodníku na pár kroků před sebou. Jen občas ulpěl něčí udivený pohled na její tetované tváři.

„Mon Dieu, nemůžete dát trochu pozor?!“ ozvalo se náhle Anně u nohou. Proudící dav ji totiž mezitím zatlačil až k pravému kraji pasáže, kde na schůdku před bývalým lahůdkářstvím seděl muž s kytarou, se starým, olysalým vlčákem a ušpiněnou čepicí na drobné, do níž mu Anna právě šlápla. „Promiňte! Promiňte, omlouvám se,“ vyhrkla a spěšně hledala v kapse kalhot pár mincí, aby se za svou neomalenost nějak odvděčila. Centy zacinkaly na dně čepice a starý pes jen líně zvedl hlavu. „Počkejte, aspoň vám trochu zahraju, mademoiselle!“ volal za ní žebrák, když odcházela, ale ona mu jen s úsměvem zamávala. Měla naspěch.

Proplétala se dál mezi lidmi, spěchajícími úzkou pasáží, nahlížela do výkladů tam, kde měli otevřeno, a po očku si prohlížela dámičky, postávající tu a tam ve vchodu do zábavního podniku nebo jen tak ve výklenku, aniž jim kdo věnoval pozornost. Snad proto, že bylo teprve něco málo po poledni.

Konečně se dostala na Wattsovu třídu a znovu ucítila ve tváři závan větru. Udělalo jí to dobře. I tudy se obojím směrem valily proudy lidí, ale díky své ohromné šířce tato městská tepna nepůsobila tak tísnivě. Středem ulice se táhl pruh zeleně v šířce několika metrů, který od sebe odděloval protichůdně směřující šňůry vozidel i davy spěchajících a těm, kdo hledali odpočinek od všudypřítomného chaosu, nabízel posezení na oprýskaných lavičkách a kulatých otočných sedátkách, která však byla dost zarezlá a při otáčení vydávala nesnesitelný kvílivý zvuk.

Ačkoliv bylo chladno, Anna se usadila na jednom z odpočívadel, aby si v klidu dojedla hotdog, který s vědomím značného zdravotního rizika zakoupila v bistru „Hanoj“ na konci pasáže. Sotva dosedla, objevil se u ní chlápek v tenké šedivé větrovce a otrhaných riflích. Roztěkaně se rozhlídl kolem, a když se mu zdálo, že nebudí žádnou nežádoucí pozornost, vrazil ruku do kapsy a v jeho dlani se objevilo papírové psaníčko, které nenápadně ukázal Anně. „Háčko? Za dvacet!“ procedil mezi zuby, aniž se na Annu podíval. „Ne, díky,“ zahuhlala s plnou pusou a dvěma prsty si sbírala z nohavice nudličky zelí. –„Tak za osnáct, jo? Za osnáct!“ přešlapoval nervózně a lustroval při tom pohledem kolemjdoucí. „Fakt ne, nechci.“ – „Kurva, tak za šesnáct, ale víc už dolu nejdu!“ – „Neštvi mě a zmiz, magore, nebo zavolám policajty!“ namíchla se už Anna, sebrala z lavičky svůj batoh a s hotdogem v ruce vyrazila Wattsovou třídou vzhůru. Dealer za ní cosi vulgárního zakřičel, protože ho cestou schválně srazila mezi obří kameninové květináče, ale to už neslyšela. Dav ji pohltil.

Po pár desítkách metrů upoutal její pozornost velký neonový portál kina Magion. „Člověče, tady snad funguje biograf,“ řekla si udiveně sama pro sebe a jako uhranutá se vydala přímo k pokladně. „Kolik za lístek?“ zeptala se netrpělivě rozložité brunety se silně nalíčenými rty, „čtyři eura?“ Položila dvě mince na talířek z modrého skla a spěchala do přízemního sálu, aniž věděla, co vlastně hrají. Možnost jít úplně normálně do normálního kina byla prostě neodolatelná. Promítalo se tam nepřetržitě, bez přestávek a v sále byl dost vydýchaný vzduch, ale aspoň tam bylo teplo. Vytáhla si kus chleba, který jí zůstal od snídaně a dvě hodiny fascinovaně hleděla na stupidní muzikál o vojácích, stepujících po palubě letadlové lodi. Když odcházela, měla podezření, že si uprostřed filmu na hodinku zdřímla, ale na výsledném dojmu by to zřejmě stejně nic nezměnilo. Hlavně, že jí neukradli batoh…