To jsem byla vážně já?

Jak vůbec začít? Jak začít vyprávět jak se moje celkem bezstarostné dětství otočilo?
Asi rozvodem mých rodičů? Stěhováním? Přestěhovali jsme se na druhou stranu republiky , dokud jsme bydleli u babičky bylo všechno v pořádku , v rámci slušného chování 9leté holčičky.
Chodila jsem pilně do školy zvykala si na nové prostředí ,nacházela si nové kamarády ,zkrátka tak jak to má být.
Máma konečně našla práci a to byl zlom .Měla ranní a odpolední a já se musela starat o 4 roky mladšího brášku.Byl to strašný šok ,vařit večeře,dělat úkoly učit se s ním , ale řešit i běžné maminkovské problémy jako odřel si koleno nebo zapomněl pravítko.Rok s rokem se míjel a já začala přicházet do puberty , začalo mi to vážně lézt na mozek. Kruci , copak jsem máma? Přesně od tohoto okamžiku to šlo se mnou s kopce.Ten stereotyp povinosti , kterých bylo čím dál víc...Asi jsem v tu chvíli zklamala , ale co jsem měla dělat?
Ven jen s bráchou a nebo se vracet před večeří , kterou jsem si ostatně musela udělat sama. Haloo je mi 12 a tohle není můj syn tak proč?
Moje nervy na dranc jsem si začala hladit kouřením. Neměla jsem skoro žádné kamarády a když už viděla jsem je jen ve škole.K čemu to? První krabičku mi v pohodě prodali tak proč do toho nejít?Nezačala jsem kouřit z frajeřiny , z dokazování si výšky ega nebo tak , bylo to v mém věku nezvyklé , ale vážně z nervů a to byl jen začátek...