Tajemství Zatracených 8.díl

Kaiso: Jakmile jsem vešel do pokoje, všiml jsem si, že Simon je už vzhůru. Můj pohled okamžitě sklouzl k jeho rtům a já po něm prudce zatoužil. Přešel jsem k posteli, odložil hrnek s čajem a políbil ho.
On mi dal ruce kolem krku a já jsem vlezl k němu na postel a znovu ho políbil. Nechtěl jsem mluvit, teď jsem myslel jen na jedno. Nevím, co mě to popadlo, ani co to popadlo jeho, ale chtěl jsem to.
Líbali jsme se dlouhou dobu a někdy do polibku zapojili i jazyk. Jediné co se ozývalo pokojem, byly ozvěny našich polibků.
Náhle jsem ucítil jeho ruku jak přejíždí po mé hrudi. Svoje ruce, které jsem mě na jeho bocích jsem přemístil pod tričko a hladil jsem ho po zádech.
Polibky jsme brali bez přestávky ani jednomu z nás se nechtělo přestat. Nebo se od sebe jen na malinkou chvilku oddálit. Dneska to byla naše noc a mi jí nechtěli promarnit, ať nás k tomuto dohnalo cokoliv, bylo nám to jedno.
Pomalu jsem mu vyhrnul triko a přetáhl ho přes jeho hlavu, jen na tu malinkou chvilku, kdy jsme se od sebe odtrhli, mi jeho polibek tak chyběl.
Svoje rty jsem však přesunul na jeho krk a zatím co jsem ho tam líbal, jsem si sám sundal košili, kterou jsem na sobě měl. Když jsem ho jemně kousl do krku, zaklonil hlavu a ze rtů mu utekl sten.
Přesouval jsem se pomalu od jeho krku níž. Až k jeho bříšku, zatímco se moje ruce zabývaly jeho páskem u kalhot.
„Kaiso…“ zašeptal.
Pousmál jsem se. Mým rukou už se povedlo rozepnout jeho pásek a tak jsem se vrátil k jeho rtům. Nemuseli jsme spěchat, měli jsme celou noc.
Zase jsme se jen líbali a proplétali si jazyky. Já jsem ho zase jen hladil po zádech, ale on přesunul svoje ruce k mým kalhotám a přejel mi rukou přes rozkrok.
Zavzdychal jsem mu do úst. „Simone…“ vzdychl jsem jeho jméno.
„Nic jsem neudělal,“ řekl mi s úsměvem.
„To si myslíš ty,“ odvětil jsem a okamžitě jsem mu sundal kalhoty, které v další chvíli letěli vzduchem. Usmál jsem se na něj a sundal jsem si taky kalhoty, zatímco jsme se zase jen líbali. Jakmile jsem měl kalhoty dole, přitiskl jsem ho k sobě a ruce přesunul na jeho pozadí.

Simon: *Ok, dopisuju všecko, takže čtenáři, omluvte Eris, ona to prý neumí takže to nechala na mě xDDD Ale bude to trochu zrychlený a nenormální, protože Jenny se nechce rozepisovat úplně do detailů o,O Ale nic to nemění na tom že je to 18+! xD *
Cítil jsem jeho svalnaté tělo jak mě lehce zalehává. Kaiso se na to snažil jít pomalu, ale ta touha v nás obou vřela a pomaleji to už nešlo. Oba nás to mučilo. Takže nijak zvlášť se neflákal a už jsem pod ním ležel…úplně odhalený?!
Zrudnul jsem při myšlence že by se na mě díval, ale jak jsem doufal…nesmí se odtrhnout!
On ještě měl na sobě trenýrky…to není fér! Tak já tu jsem pod ním dočista odhalený a on se stále zakrývá?! Co asi po tím schovává? Bude to bolet? Bože moje myšlenky zešílely!
Cítím jeho ruku jak si našla cestu dolů k…mému otvůrku. Když ucítím jeho ruce tam dole musím se vzrušením zatřást. To mi však vyvolá ten problém jako minule. Zase…už zase se postavil…proč?!
S úsměvem se na mě podívá a pak sklouzne pohledem k Simonovi juniorovi…
„C-Co je?“ Ptám se celý zarudlý.
„Hm, vůbec nic.“ Pohladil mne po tváři, ale jeho nenechavé prsty sjeli na krk, přes hrudník a bříško až tam k tomu stojícímu problému.
Prudce vydechnu, když cítím jeho ruku na mé…třetí noze. „K-Kaiso!“ Tohle jsem v životě necítil. Nedal mi možnost se bránit, nedal mi možnost to vydýchat. Cítil jsem jak si s ním hraje a já se mohl tou slastí rozkrájet. „N-Ne…p-počkej…“ Vzdychám. Nestihám jeho tempo ale náhle ucítím že tohle jeho počínání mu udělalo v trenkách úplně to stejné.
Můj rozmazaný zrak se zaplňoval slzami. Nemohl jsem to vydýchat a on mi nedal šanci. Byl jako hladový vlk toužící po své kořisti.
Náhle, aniž bych si to uvědomil jsem se prohnul proti němu a jeho ruku zasvinila nějaká bílá látka. Usmál se tím svým provokativním pohledem. „To byla rychlost.“ Prohodil.
„C-Cože?“ Zavzdychám, ale stále to nemůžu vydýchat, při tom všem. Chci víc. Chci toho tolik. Líbí se mi tohle…tohle hraní s ním.
„Pokračujem?“ Zeptal se netrpělivě když na mě vytáhl toho svého...velkého…
„Co s tím chceš dělat?“ Zděsím se.
S mírným provokativním úškleblem mi zajel rukou ke konečníku, při čemž se opět rty vrátil k těm mým aby mi je mohl uvěznit. Ucítil jsem první prst v sobě, při čemž jsem mu málem vyjekl do rtů. Srdce mi tluče jako o závod a mé jemné steny ozývající se tichou místností se mísí s bolestným kňučením.
„Ale, no tak, pšt.“ Utiší mě. „Musím tě připravit, jinak by to bolelo víc.“ Políbí mě na špičku nosu a vrátí se zpět k mým rtům. To už v sobě cítím jeho druhý prst. Oběma prsty ve mně začne kroužit, z toho se můžu zcvoknout. Sténám bolestí i slastí. Z očí mi steče pár kapek slz, které mi ihned zlíbá.
„Uvolni se.“ Šeptne mi do ouška a já se ho snažím poslechnout. Cítím jak ze mě vytáhl oba prsty a nastavil k mému otvůrku to svojí velkou obludu.
„Ne! Počkej!“ Křiknu ale to už se pomalu dostává do mě a já bolestí křičím.
„Pšt, to přestane, musíš se uvolnit, pak to bude jenom dobré a hezké, slibuju, jen to ještě chvíli vydrž.“ Šeptá a zarazí se až po kořen.
To už nevydržím a prohnu se v zádech proti němu. Mé oči slzí. Pláču ale při tom vím že to bude dobré. Věřím mu.
„Tak jo.“ Šeptne nekontrolovaně a vzrušeně. Pohne se ve mně pomalu a jemně, ale já stále kňučím bolestí. Po chvíli se jeho tempo zvyšuje a já zase cítím jak mi nabíhá můj úd. Kaiso se snaží abych si to užil jak nejlépe to půjde, tudíž mě pořád uvězňuje ve dravých polibkách a nám nezbývá než při tom slastném pocitu projevovat nahlas naše vzrušení.
„K-Kaiso..“ Vzdychnu, když cítím že opět položil svou nenechavou ruku na mého kamaráda a hraje si s ním stejně jako předtím, až na to že nyní více neovladatelně a tvrději. Sám byl na hranici kdy už se nešlo ovládat a chtěl mě do ní také co nejrychleji dostat. Naše srdce bijí splašeně a náš dech je čím dál tím víc udýchanější a divočejší. Jeho druhá ruka mě láská ve vlasech. Rty stále věznily ty mé.
Už stačilo jenom pár pohybů. Pár pohybů ruky a bude po všem.
A přesně jak jsem očekával ta zvláštní povznášející věc začala odeznívat pár chvil po té co na jeho ruku opět vystříkla bílá tekutina. Pá chvil po mě, asi jenom o dvě sekundy jsem cítil vlhkost v konečníku. Náhle byl prázdný, už tam nic nebodalo a nic mě v něm nebolelo. Zase byl volný.
Kaiso ze mě opatrně vylezl a pak se svalil ihned kousek ode mě.
Stále to nechápu. S naší slastí odeznívá i látka, která nám byla vštěpená do žil, aby nás k tomuhle činu dohnala. Jsem zmaten. „Neprovozovali jsme nic nezákonného a špatného že ne?“ Vyjde náhle z mých třesoucích se rtů, když bez mrknutí sleduju bílý strop nad naší postelí, na které oba ležíme a vydýcháváme se z naší první společné noci.

Kaiso: *Prej krátký….aha xD jenom prosím čtenáře…nezabíjejte mě =‘)*
Ta jeho otázka mě rozesmála. „Proč si to myslíš?“
„Fajn, to nech bejt. Ne, neprovozovali,“ raději jsem mu odpověděl, než by mi stihl odpovědět na moji otázku.
Leželi jsme vedle sebe a já si Simona přitáhl k sobě do objetí. Po chvíli jsem dostal nápad.
„Nedáme si koupel?“
Simon se na mě podíval a jen přikývl.
„Tak dobře.“ Stoupl jsem si a odešel do koupelny. Napustil jsem vanu a poté se vrátil k Simonovi.
„Jdeme?“ optal jsem se ještě.
Ani se nehnul. Usnul? Snad. Nechal jsem ho spát. A lehl si vedle něj. Přikryl jsem nás dekou a za chvíli usnul, aniž bych věděl o světě. *jdu se zakopat i s lopatou*


Simon: * nebij mě! Je to jen noční můra xDDD *
„Kaiso?“ Kouknu mu do jeho rudých očí. Na tváří se mu rýsuje ďábelský úšklebek. Natahuje ke mně ruce. Snažím se utéct, ale jsem připoutaný, náhle se nemůžu ani pohnou. „C-Co to děláš?“ Ptám se vyklepaným hlasem.
„Jsi tak sladký, musím tě mít.“ Přidřepne si ke mně a já se začnu zmítat. Snažím se opustit ty okovy ale nejde to. Náhle mě sevře pod krkem. „Drž.“ Přikáže, když mě probodne pohledem. „Buď hodný.“ S tím mě políbí na levou tvář, náhle sjede rty na můj krk. Není to jako předtím, bojím se, tohle ne, já nechci!
„Ne…Kaiso…prosím…ne…“ Šeptám. Ale on mi rozepíná kalhoty a snaží se ke mně dostat. Semknu nohy pevně k sobě. „Nech mě! Nesahej na mě!“ Křičím plačtivě, ale on se jenom směje. Směje se a snaží se mě dostat.
Noční můra. Mojí mysli nyní začalo všecko podvědomě docházet. Vše co se stalo. Bojím se toho. Jak jsem to mohl udělat bez ničeho, bez žádné snahy ho zastavit?
I když vím že to bylo vzájemné, v tomhle snu je realita jiná. Chci se probudit…chci zase spatřit toho hodného Kaisa, ne tohoto který mě děsí a který se mě snaží zneužít. Kaiso by nikdy nic neudělal. Nic co bych nechtěl. „Nedělej to!“ Křičím ale je to k ničemu. Začínám povolovat. Mé síly jsou náhle pryč.

Kaiso: Probere mě jeho hlas. Křičí ze spaní. Má noční můru.
„Simone,“ začnu opatrně.
Nic. Jen slyším, jak křičí mé jméno a jak nechce abych něco dělal. O co v tom snu jde?
„Simone!“ zakřičím a zatřesu s ním.
„No ták, Simone prober se!“
Třásl jsem s ním, jakoby mu šlo o život. Možná v tom snu ano, ale nechtěl jsem to vědět. Poslední možnost. Napřáhl jsem ruku a vrazil mu facku. Vím, je to trochu přehnaný, ale musím ho probrat, nevím proč, ale musím.
Napřáhl jsem se znova, že mu vrazím facku, ale náhle prudce otevřel oči a tím, jak se lekl spadl z postele.
„Konečně,“ oddechl jsem si.
„Jsi v pořádku?“ ptal jsem se ho, když se rozhlížel kolem. Úplně se třásl a začal hledat svoje oblečení, které bylo rozházené po celém pokoji.
„Simone?“
Neodpovídal. Oblíkal se já se na něj nechápavě díval. Vstal jsem – měl jsem na sobě alespoň už kalhoty, a chytl ho za ruku.
Trhl sebou, ale nevytrhl se mi.
„Co se děje? Co se ti zdálo?“ ptal jsem se ho a doufal, že mi odpoví.
Místo toho se na mě vrhnul a objal mě. Tak jsem to nečekal, že jsem sebou málem zase plácl na postel.
„No ták,“ uklidňoval jsem ho a hladil po zádech, „to bude dobré. Co se stalo?“
„Nechci o tom mluvit,“ ozval se.
„Proč?“
„Kaiso, prostě nechci.“
„Dobře tedy…..Dáš si čaj a něco k jídlu?“ změnil jsem hned téma.
„Nemám hlad,“ řekl a náhle mu zakručel v břiše.
Zasmál jsme se. „Tvoje břicho, ale říká něco jiného.“
„Nechci jíst.“
„Musíš, za tu dobu co jsme utekli jsi nic nesnědl a bude to už…….dva tři dny? Takže jestli nechceš jíst, narvu to do tebe, jasný?“
Přikývl.
„Fajn, tak pojď.“ Chytl jsem ho za ruku a táhl do kuchyně.
Vytáhl jsem další hrnek, nalil do něj vodu a hodil tam pár lístků, které dobře ochutili samotnou vodu. Ohřál jsem hrnek v ruce a podal mu ho.
Koukal na mě, jak na zázrak a pak se podíval na hrnek s horkou vodou.
„Jaks to….“
Přerušil jsem ho a vzal chleba, který jsem udělal, když byl pryč a měl jsem dlouhou chvíli. Vytáhl jsem nůž a ukrojil mu dva plátky chleba.
„Tak a jez,“ přikázal jsem se smíchem, když na ten chleba koukal, jak na zázrak. Vůbec to nechápal.
Byl jsem opřený o linku a sledoval ho jak jí. Něčeho jsem si všiml. Měl skelné oči a byl bledý jak stěna.
„Stalo se něco v tom snu? Vypadáš, jako bys tam chytl nemoc.“ To s tou nemocí jsem myslel vážně, vypadal příšerně. Pak jsem si uvědomil, že jsem ho vůbec nevyléčil z té nemoci, kterou chytil v té kopce. Ale myslel jsem, že to odeznělo, protože byl úplně v pohodě, ale teď tak nevypadá. Položil jsem mu ruku na čelo a zamumlal pár slov. Jeho nemoc proudila do mého těla.


Simon: Nechápu to. Co to dělá? Proč to dělá? „N-Nech toho.“ Špitnu, když vidím, že ztrácí na síle. „Kaiso, přestaň, hned!“ Křiknu a vstanu rychle ze židle až se mi zamotá hlava. Neudržím se na nohou a seknu s sebou do sedu. „Au!“ Zahučím. Mnu si naražený zadek a chvílemi propaluju Kaisa pohledem. „To ti nedovolím.“ Kroutím protestně hlavou. „Tohle ne.“ Šeptnu tiše.
V místností se ozve mírné tleskání. „Blahopřeji.“ Objevil se tam. Modré vlasy, žlutošedé oči. Duch lesa.
„Hm.“ Mírně nakloním hlavu na stranu. „Co tady zase-“
„Je načase říct pravdu.“ Šeptl a sedl si naproti mně. Já seděl u Kaisa a on na druhé straně místnosti. „Kaiso.“ Koukl na to u kterého už vím že ho miluju, ale i přes to se ho ještě trochu bojím. Ani nevím proč. „Jsi volný.“ Přikývl. „Jen zpečetění čisté lásky tě mohlo vysvobodit a to se stalo.“ Šeptl a opřel si hlavu o levou dlaň. Koukl na mě. „Simone.“ Šeptl.
„A-Ano?“ Hlesnu, když se mírně schovám za Kaisa.
Jen se pousměje a řekne: „Tvé pravé jméno je Andrew.“ Šeptne. „Slíbil jsem že se to dozvíš, takže-“
„Andrew?“ Skočil jsem mu nevědomě do řeči, při čemž jsem se mírně pousmál. „Je hezké.“ Sklopím zrak. „Takhle jsi mě pojmenoval ty, že ano, tati?“ Vyslovím, při čemž cítím jak tohle oslovení s Kaisem trhlo.
Duch lesa jen mírně přikývl. „Jmenuji se Edgar a jsem rád že jsi naživu.“ Pousmál se.


Kaiso:Seděl jsem tam jak tělo bez duše. Co jsem slyšel bylo…....divné? Sakra. Proč mu říkal tati? Copak…….teď už to chápu. Stejné oči, stejná moc. Takže proto se o něj tak bál. Proto mu tolikrát pomáhal.
Až po chvíli mi došlo, co mi řekl. „Jak to myslíš…. Jak myslíš, že jsem volný?“
Otočil jsem na něj svoji hlavu a čekal na odpověď.
„Tak jak jsi slyšel. Jsi volný. Už budeš stárnout. Už můžeš opustit les a budeš mít hlad. To všechno zásluhou mého syna.“
„Takže…..ne tomu nevěřím. Ty čarodějnice..by mě nepropustili ani za nic!“
„Kde myslíš, že jsem byl, Kaiso?“
„U těch čarodějnic. To už vím, ale já mu nevěřil,“ řekl jsem a ukázal na jeho otce.
„Můžeš odejít,“ řekl mi klidně.
„Já…..já nemůžu,“ řeknu prostě.


Simon: Zapřemýšlím se. „Tati?“ Ne, fakt mě to nepřekvapuje, popravdě jsem to chápal už dávno.
Koukl na mě a čekal, co mu asi tak řeknu.
„Nezbavuj ho nesmrtelnosti.“ Mé oči začnou slzet. „Nech ho žít, je na to zvyklý a já…já…“ Hlesnu.
„Chceš žít s ním, je to tak?“ Zeptal se. Konkrétněji doplnil mojí větu.
Přikývnu a kouknu na Kaisa. „Tohle tělo je…lidská schránka, když ji opustím, tak-“
„Ne!“ Křikne na mě Kaiso, ale Edgar to chápal. Věděl, že zbavit Kaisa prokletí by znamenalo odloučení, ale věřím, že tohle můj táta nechtěl. On nás nechce rozdělit! Určitě ne!
„Můžu vás nechat žít věčně.“ Zapřemýšlel. „Na oplátku, že kdykoliv budu potřebovat, budete tu, abyste se poprali se svými problémy. Můžu udržovat les při životě, ale tím pádem, byste mu vládli vy, starali byste se, aby nezanikl, přece jen, po tom jsi vždy toužil, nebo ne, Kaiso?“ Pousmál se. „Souhlasíš s podmínkami?“ Zajímal se. „Starat se o tohle místo, nazývat ho domovem, řešit problémy které by nastaly…to vše by bylo na vás, stejně by to Andrew převzal po mně, ale můžu tenhle úkol svěřit oběma, nechat ti tvé síly a tím i nesmrtelnost.“
„Kde je háček?“ Zajímal se Kaiso, tohle nemohlo být jen tak.
„Nikde, jen dohlédni na mého syna.“ Uculil se Edgar. Po té zvážněl a probodl ho pohledem. „Pokud mu ale jakkoliv ublížíš, zabiju tě, rozumíme si?“ Zavrčel.
Já to nevnímal. Nemohl jsem je vnímat. Stále jsem měl před očima, jak dědím vše po otci a Kaiso se ke mně otáčí zády. Ne, já nechci!„Kaiso, chci s tebou žít, vážně chci. Ale víš, že se musím přeměnit a probudit se.“ Špitnu. Tyhle slova mi vštěpuje do hlavy otec, ví, co musím udělat, věděl to už dávno. Musím se proměnit do pravé podoby, aby mé skutečné tělo sneslo tu ohavně velkou sílu, kterou vládne. Kdybych takhle zůstal, má nestabilní síla by mě mohla i roztrhat, a to nechce nikdo z nás. „Kaiso, společně vše překonáme, dobře?“ Chytnu ho za ruku. Vypustím slzy z očí. Opravdu se bojím…bojím se, že ho ztratím a já zůstanu zase sám. „Nechci tě ztratit. Tati, prosím, neber mi ho, splň, cos řekl, nenech ho smrtelného, on musí žít pro mě, já...bez něj…nemůžu…“ Obejmu Kaisa, jako kdyby měl odejít, nechci ho pustit. Nemůžu. Bojím se. Začnu bolestně vzlykat a doufat že tu zůstane.


Kaiso:Budu vládnout lesu? Cože? Já a Simon – tedy Andrew? Na tohle si budu muset zvyknout.
Objal mě a mluvil na mě, já však jen přemýšlel. Probral jsem se ze vzpomínek, kde jsem se na chvíli zatoulal a taky ho objal.
„Neboj se. Bez tebe nemůžu žít. Miluju tě,“ šeptal jsem k němu.
Byl jsem pevně rozhodnut vzít na sebe odpovědnost tohoto lesa. Musím být. A pak navždycky budu s ním.
„Souhlasím. Hlavně když budu se Simonem,“ pokroutil jsem hlavou, „Tedy Andrewem.“
Edgar přikývl. „Dobře tedy,“ řekl a mávl nade mnou rukou.
Nepoznal jsem rozdíl. Ale věřil jsem mu.
„Budu s tebou muset na chvíli odejít, že?“ ptal se Andrew.
Jeho otec přikývl.
Vyletěl jsem na nohy. „Co mi zaručí, že se mi vrátí?“
Edgar pokroutil hlavou. „Pořád stejný, nedůvěřivý Kaiso.“
„Tati!“ okřikl ho Andrew.
„Za pár hodin bude zpět, to mi věř,“ odpověděl mi Edgar.
„Nevěřím ti.“
„To tě mám snad vzít sebou?“ ptal se ze srandy Edgar.
*tak co Jenny, vykřikneš, abych šla s vámi, nebo ne?? xDD*


Simon: Chvíli jenom hledím na oba kluky, kteří se zase dohadují, setřu si slzy a pokusím se o úsměv, ale náhle jako kdybych vypnul a já padl duchem úplně do jiného světa. Nevnímám je. Svítí se ale nikdo není doma. Neuvědomuju si tenhle svůj stav.
„Andrewe, je čas.“ Šeptl otec, ale já měl stále pocit že mě někdo opustil.
„Jsem zase sám.“ Šeptnu s vytřeštěným pohledem do země. Unikl jsem úplně realitě. „Tak sám.“ Obejmu si kolena a jen se dívám na tu popraskanou podlahu.
„Andrewe?“ Zkusil Edgar, ale nešlo to, neprobouzel jsem se. „Kaiso.“ Koukl na něj. „Není čas, jeho síla se probouzí, tudíž proudí ze mě do něj. Já ztratím vše, jen mi zůstane udržování života, vše to po mě zdědil on, byla jen otázka času, kdy má síla bude do něj putovat čím dál víc.“ Šeptl starostlivě.
„Co?!“
„Má síla, neovládám ji od jeho narození, vše ovládal celou dobu on, pokud se hned nepromění do své skutečné podoby, ve které teď už svojí sílu udrží, roztříští mu duši.“ Šeptl. „Ztrácí sám sebe, síla ho začala pohlcovat, protože jeho lidské tělo je příliš slabé.“
„Jak je vůbec možné že se narodil jako člověk?!“
„Nenarodil.“ Hlesl tiše. „Andrew je o pět set let mladší než ty, ale protože mu chyběl důvod života, kterým jsi ty, byl jsem nucen ho zabít a jeho duši poslat do narozeného dítěte, aby zatím čekal od všech problémů, dokud nepřijde čas, kdy bude moct být šťastný.“ Šeptl provinile. „Kdybych to neudělal, sám by se zabil, takhle, přesně takhle si ho posledně pamatuju. Samotného, zlomeného…kdysi skončil takhle, protože mu chyběl důvod, chyběls mu ty, bez tebe nepřežije, Kaiso.“ Povzdechl si.
„Jaký je důvod existence?“ Zajímám se bezduše, má síla mě pohlcuje, zabijí.
„Měl bys ho raději pevně přidržet, tohle bude bolet, probuzení není žádná sranda, ani procházka růžovým sadem.“ Zasyčel starostlivě Edgar, když ho Kaiso poslechl, pustil do mě veškerou sílu, která mi náleží. „Otevřít!“ Křikl, ještě alespoň ty malé zbytečky síly měl pod svojí kontrolou. Mé tělo se zvětšilo o půl centimetru *takže vůbec, ale neva XD*, oči mi začaly zářit víc než mému otci a vlasy byly světlé modré, jako právě nádherná letní obloha. Naštěstí moje vyhovující délka, která mi zůstala.
Nic víc se nezměnilo, možná jen se trochu poupravily rysy v mé tváři. Nepočítám fakt, že se mi trochu zašpičatili uši. Spíše, díky mým uším, připomínám polovičního elfa. Byla více hladší a ještě víc jsem vypadal jako dítě. Předtím jsem vypadal alespoň na sedmnáct, nyní budu rád, když mi budou tipovat alespoň čtrnáct. Mysl se mi mírně prosvětlí, ale sám jsem děsně vysílený z té změny která nastala.

Kaiso:Házel sebou jak pominutý, když se měnil. Musel jsem zavřít oči, protože slabě zářil, ale i tak mě to světlo pálilo v očích.
Světlo náhle zmizelo a já se mohl podívat na opravdového Andrewa. Světle modré vlasy, stejné oči. Naštěstí. Vypadal mladší, díky tomu, že se jeho rysy zjemnili.
„Takže takhle vypadáš,“ řekl jsem tiše.
Unaveně otevřel oči. „Kaiso,“ hlesl.
„Ano?“
„Kde je otec?“
Rozhlédl jsem se po místnosti. Nikde nebyl. Zmizel, jen na stole zůstal srolovaný papír s pečetí. Rozdělal jsem ho.
Když jsem ho dočetl, Andrew se ocitl vedle mě.
„Co se tam píše?“
Začal jsem číst: “Andrew, odešel jsem. Jsem vysílený více než ty. Dobrých pár let, neočekávejte, že se vám ukážu. Z toho, co se teď stalo mi není moc dobře.
Můžete odejít, ale pamatujte, až bude potřeba les chránit, přijdete, ať jste kdekoliv.
Les zavolá.“
„Cože?“
Nechápal jsem, jak si nás les může zavolat. Myslím, že ani jeden z nás.
„Já, můžu odejít?“ hlesl jsem.
Otočil jsem se na Andrewa. „Můžu jít z Lesa?“ opakoval jsem nechápavě.
„Než odsud, ale odejdeme, měli bychom potrestat, někoho, kdo tady škodí víc, než ti domorodci.“
„Koho myslíš?“
„Budeme však potřebovat posily,“ mluvil dál, aniž by mě vnímal.
„Koho myslíš, jaký posily?“
Nechápal jsem ho. Jaký posily? Kdo by mu byl ochoten pomoci? Jediný koho potkal byl….Lewis a Kajlan. To ne. Ale koho chce potrestat?
*Jenny, víš?? xDDD*