Babiččin dům - Kapitola 2

 

 

 

 

Do Šabo jsem dorazil se zpožděním, jelikož mamka trochu prudila ohledně mého laxního přístupu k blížícímu se odjezdu. Jako bych jel na konec světa. I když, formulovat to trochu jinak, dalo by se i souhlasit.

Já jsem v klidu. Je teprve sobota, času dost. Zítra k večeru naházím do báglu něco svršků a do pěti minut jsem připraven vyrazit. Nejsem Riči, abych řešil, které triko mi nejvíc ladí s mikinou. Ostatně... mně přece sluší všechno.

 

Zábava v našem oblíbeném pidiklubu byla dle očekávání v plném proudu. Dýdžej Speedy rozjížděl jednu ze svých neopakovatelných šou. Je to hyperaktivní blázen, v tom dobrém slova smyslu. Při svém civilním povolání ošetřovatele cizokrajných zvířat stíhá ještě dálkově studovat psychologii a hrát závodně basket. Po Praze se často pohybuje za pomoci kolečkových bruslí či koloběžky. Vypadá to trochu extravagantně, ale dostane se s tím fakt všude. Motorové vozidlo využívá jen a pouze k převážení dýdžejského nádobíčka. No, vozidlo... bleděmodrý trabant kombi. Alespoň se o něj nemusí strachovat.

 

Zamával jsem na něj a on na oplátku předvedl skvělou taneční improvizaci. Jasně, že vsedě jsou možnosti poněkud omezené, to ale není pro Speedyho problém. Tak se do toho položil, že na konci už nejspíš netušil, proč a kvůli komu s tím vůbec začal.

 

Pokračoval jsem dál. Proplétal jsem se mezi do sebe zakleslými těly, svíjejícími se v jakémsi monotónním rytmu cizokrajně znějícího songu.

Speedy si na tuzemskou produkci příliš nepotrpí. Už několikrát ho vyhmátli při razii na ilegální burze s hudebními nosiči, ale on je jako buldok, jde si tvrdě za svým. Kdo chce, k pořádné muzice se dostane i v tomhle ústavu, to je jeho krédo. Prostě se oklepe a jde dál.

 

Další skladba byla jeden zrychlený, nepřetržitý syntetický nářez a dělala vskutku čest dýdžejově přezdívce. Kdepak, Speedy by nikdy neklesl k hitům Michala Davida, taliánských Ricchi e Poveri, či slaďoušů z Modern Talking, kterážto sestava momentálně kralovala většině ostatních diskoték i rozhlasových hitparád. Tedy samozřejmě těch tuzemských. I proto je Šabo klubem pro fajnšmekry. Oficiálně bar s hudbou k tanci a poslechu, zastrčený a nenápadný, zvenčí bezmála odpudivý. Ale to je účel. Mimikry jsou velice užitečná věc.

 

V příšeří, trhaně osvětleném pouze záblesky rotující diskokoule bylo pátrání po mých přátelích poněkud složitější. Chvíli mi trvalo, než jsem zahlédl v jednom z nejvzdálenějších boxů Ričiho nagelovanou černou kštici. Dalibor nebyl daleko. A sakra... vedle něj se zdobně prsila Irena, moje ztělesněné černé svědomí. Osud člověka zkrátka dostihne všude. Za normálních okolností sem moje rádoby partnerka skoro nechodí, tahle muzika jí nic neříká. Kdoví, co ji sem přivedlo dnes. Samozřejmě nedorazila sama, jako obvykle měla sebou i svou ošklivější kámošku Radku. V téhle kombinaci totiž Irčina figura a blond kštice mnohem lépe vyniknou. Možná jí křivdím, ale mám z toho ten dojem. Že by už něco tušila?

 

„Martí! Tady jsme...," zatřepetala na mě štíhlými prsty, okroužkovanými půlkou zlatnictví. Copak nevidí, že vidím? Projel mnou záchvěv nevole. Současně s otázkou, jak jsem to s touhle bezduchou manekýnou mohl vydržet skoro dva měsíce. To je možná i můj rekord. Hned jsem si taky odpověděl. Zkrátka proto, že mi ji ostatní frajeři záviděli. Byla reprezentativní. A krom toho nerad opouštím bojiště bez válečné kořisti. Náš vztah zůstal trčet na mrtvém bodě, z kterého se ne a ne odpíchnout někam dál, k další metě. Ještě včera to pro mě byla otázka mužné cti, děj se co děj. S tím, co bude dál, jsem si hlavu nelámal. Možná to byla chyba, protože věci se mění. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že s Irenou už dál nepokročím. Nadešel čas zvednout kotvy. Čert vem trofej. Začínala mi lézt na nervy čím dál tím víc a to není pro vztah dobré.

 

Zaplul jsem na prázdné místo na okraji boxu a pozdravil kámoše plácnutím do dlaně. Radku jsem odbyl kývnutím hlavy a Irču líbnul na tvář. Všiml jsem si, že ji to trochu zaskočilo. Čekala vřelejší přivítání.

„Ahoj lásko. Dlouho jsi nešel. Stýskalo se mi," zavrněla mi do ucha. Byla navoněná něčím, co mi dráždilo nosní sliznice.

„Hezky voníš," pokus o vstřícnost se mi vrátil v podobě několika drobných polibků. Bodlo mě svědomí. Ta holka nebude tak úplně bez srdce. Možná mě má fakt ráda. Tím spíš to vyžaduje radikální řez. Ale až za chvíli.

 

„Co pijete?"- zeptal jsem se celkem zbytečně, neboť odpověď stála přede mnou na stole a měla podobu zrzavé vody a koly, v poměru dvě ku dvěma. Objednal jsem si tedy taky jedno točené, byť nejsem zrovna pivní typ. Po pravdě, alkohol mi celkově moc neříká, to ale nemusí všichni vědět, že? Už bych nevypadal tak drsně.

Pingluje tu náš dobrý známý, který nám těch pár měsíců do osmnácti rád odpustí. Dostane dýško a přijdeme zas, co by si mohl přát víc? Dobře ví, že my tři se tu do němoty nezřídíme. To už by nám příště napěněnou desítku nedonesl. Máme spolu takovou dohodu. Myslím, že je to fér. Tenhle podnik je naše útočiště uprostřed chaosu této bláznivé doby. Z celého srdce doufám, že ještě dlouho bude.

 

Speedy tam s ďábelským úšklebkem hodil ploužák. Zdálo se mi to, nebo na mě doopravdy mrkl? Na tu dálku jsem si nebyl jistý. Jisté ale bylo, že tohle si Irča nenechá ujít. Nenechala. Vstala, urovnala si minisukni s třemi krajkovými kanýry a poté se mi ovinula kolem krku: „Martí, pojď si zatancovat."

Šel jsem, i když tohle oslovení nesnáším. Nic jiného mi ani nezbývalo. Byl jsem docela rád, že skoro není slyšet vlastního slova, protože jsem neměl moc chuť konverzovat s Irenou. Stejně se tomu nevyhnu. Od zítřka bych totiž rád začal s čistým stolem. Ale nechtělo se mi do toho, nechtělo.

 

Plazila se po mně jak psí víno. Byla nezvykle akční. Že by měla v té kole i něco jiného? Ještě včera bych to uvítal. Dnes ale ne. Nepotřeboval jsem řešit vážné věci s nadranou holkou.

Zaregistroval jsem Daliborův pohled a projelo mnou podezření. Nepozvali Irenu náhodou mí kámoši? A ještě hůř... nevyžvanili něco o mých vzorňáckých prázdninách u babičky? Irenina přítomnost by tomu nasvědčovala. Vraždil jsem ty dva Jidáše pohledem.

 

Speedy zahlásil pauzu a opustil svoje vyvýšené stanoviště. Jako kulisu pustil do repráků tlumeně magneťák. Po tom rámusu vítaná změna. Lidi mohli konečně ulevit hlasivkám a stáhnout volume na minimum. V místnosti to brzy šumělo jako v úle.

Holky se odebraly na toaletu a já mohl konečně udeřit na kluky.

„Co tady dělá? Kápněte božskou. Vyžvanili jste něco o Svatbíně?" Sjížděl jsem je na střídačku přimhouřenýma očima a doufal, že při tom vypadám hodně drsňácky.

Dalibor mi ovšem nezůstal nic dlužen. Nejenže můj zlý pohled ustál, on mi ho i úspěšně oplatil. Trochu jsem zvadl.

 

„Myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než se starat o tvůj milostnej život? Trochu moc si fandíš, kámo. Mám i jiný starosti, než tebe. Irena je mi ukradená, nemám ji rád a ty to moc dobře víš. Krom toho jsem na tebe naštvanej. Je ti jasný proč. Tak tam hoď zpátečku!"

Riči se s tím ztotožňoval, bylo to na něm vidět, i když diplomaticky mlčel. Povzdychl jsem si.

„Jak to, kruci, že je tady? To má nějakej radar, nebo co? Tohle měl bejt náš večer a teď abych vymejšlel, jak ji odlifrovat pryč."

„Ale copak? Já myslel, že se milujete."

„Sklapni!"

 

Došlo mi, že už to nemohu odkládat. Počkal jsem, až se holky vrátí s čerstvě přepudrovanými nosy a pozval jsem Irenu ven. Zaculila se. Bylo mi jasné, na co asi myslí.

 

V nedalekém parčíku to celkem žilo. Mnoho dvojic využilo pauzu k utužení vztahu. Já měl v úmyslu pravý opak.

Ach jo. Budu muset tu lapálii řešit právě teď a právě tady. Spoléhal jsem na to, že to skoulím zítra po telefonu. Pořád by byla možnost zavěsit, kdyby se náhodou schylovalo k hysterickému výlevu. Tato výhoda při osobním kontaktu pochopitelně zaniká.

 

„Br, dneska je kosa jak v ruský pohádce," otřásl jsem se. Opravdu to trochu fičelo, ale zas taková hrůza to nebyla. Spíš jsem nevěděl, jak začít. Dost jsem si naběhl, protože Irena mou nevinnou poznámku vzala jako výzvu. Přitulila se ke mně: „Máš pravdu. Jsem celá zmrzlá. Ohřeješ mě, mufíčku?"

 

Sakra, co to s ní dneska je? Ještě včera bych samým nadšením přeslechl toho mufíčka a skákal tři metry vysoko. Teď se mi to ale opravdu nehodilo. Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Zrovna jsem se chystal promluvit, když mě předběhla: „Martí, mám pro tebe překvapení. Bude se ti to líbit."

Ani nečekala, že se zeptám, o co jde a pošeptala mi laškovně do ucha: „Naši tenhle víkend nejsou doma."

„Ne? A kde jsou?" Tak mě tím zmátla, že jsem taky začal šeptat. Fakt mi to nedošlo. Byl jsem myšlenkami jinde.

„To je jedno, ne? Hlavní je, že nejsou doma... chápeš?"

 

Jo, už jsem pochopil. Dnes se tedy měla pohnout země. Jak se v takovéhle situaci dávají holce kopačky? Ví to někdo? A co je horší? Dát jí je teď, nebo až potom?

Navzdory čerstvému větříku jsem se začínal potit. Zároveň se ve mně ozval poťouchlý vnitřní hlas: 'Nebuď blbej, kámo. Jdi do toho. V pondělí zvedneš kotvy a ona si do konce prázdnin najde někoho jinýho. Hloupej, kdo dává, hloupější, kdo nebere.'

Rozhodl jsem se ten hlas ignorovat. Ploužili jsme se po cestičce, míjeli lavičky, které byly většinou obsazené a Irena se mě držela oběma rukama kolem pasu. Skoro na mně visela. Neusnadňovala mi to. Fakt ne.

„Pojď si na chvíli sednout," ukázal jsem na prázdnou lavičku, ukrytou v keřích. Nějakým zázrakem unikla pozornosti milenců, toužících po azylu. Byla mimo dosah veřejného osvětlení a vlastně to bylo zcela ideální místo k něčemu buď hodně příjemnému, nebo naopak. Já měl v úmyslu ten opak. Teď už definitivně. Svoje druhé já jsem energicky zahnal z doslechu.

 

„Irčo, fakt si tý tvojí nabídky moc cením, ale... nejde to."

Buď mě nevnímala, nebo jí to nedocvaklo. Pořád jsem cítil za límcem tlak studených prstů a na krku mě šimral její horký dech. Vzal jsem ji za ramena a trochu zatřásl:

„Irčo, slyšelas mě? Říkal jsem, že to musíme ukončit.Nedělalo by to dobrotu!"

Okamžitě se ode mě odtáhla a i když byla tma jako v ranci, cítil jsem, jak na mě valí oči.

„Cože?"

„Jde o to, že v pondělí ráno odjíždím. Na celý prázdniny. A nebylo by ode mně fér nutit tě, abys na mě celou tu dobu čekala. Chápeš? Bude lepší, když oba půjdeme svou cestou." Chvíli bylo ticho, jak to zpracovávala. Následoval výlev, jehož jsem se chtěl vyvarovat.

„To je ta největší kravina, jakou jsem kdy slyšela! Jseš normální krysa, Keltnere. Neumíš mi ani na rovinu říct, že už mě máš dost? Tos mě celou tu dobu vodil za nos? Víš vůbec, co kluků jsem kvůli tobě poslala do háje? Ty hajzle podrazáckej!" Párkrát do mě zabušila pěstičkou. I přes vypjatost situace jsem postřehl, že jí artikulace způsobuje drobné problémy. Bylo to jasné. Opravdu měla v té kole ještě něco dalšího. Nejspíš rum. Takhle normálně nestartovala.

 

„Tak dobře, když to chceš teda natvrdo... nemiluju tě. Jasný? A měla bys bejt ráda, že ti to říkám na rovinu."

Jako když přehodíš výhybku, změnila se jí nálada. Z agresivní v depresivní. Začala bulet. Paráda. Co mě dneska ještě čeká?

„Irčo, nech toho. Já za to nestojím."

„Stojíš. Mně jo," vzlykala, jako by jí někdo umřel. Pak chytla moji hlavu jako do svěráku a začala mě líbat všude, kam dosáhla. Páni, to je ale estráda. Začal jsem se těšit na pondělí.

 

Nevím, opravdu nevím, jestli jsme se nakonec navzájem zcela pochopili. Irena byla ke konci už dost mimo a když jsem ji konečně celý zplavený dovlekl zpět do klubu, uchýlila se na dámskou toaletu. Poslal jsem za ní Radku. Totálně psychicky zdeptaný, dopadl jsem ztěžka na židli u našeho stolu. Kluci na mě zírali jak zjara.

„Nic neříkejte. Anebo jo. Řekněte mi, že se mi to jenom zdá."

„Co se děje, Marty? Vypadáš jako přejetej parním válcem." Riči vypadal starostlivě. Jidáš!

„Já vám něco povím, kluci. Život není zlej. To lidi. Lidi jsou kurvy."

„My jí ale fakt nic neprozradili. Musela se to někde domáknout sama."

„Jo? A kde asi?" Už nic neřekli, ale koukali na mě dost ukřivděně.

 

Holky se vrátily přibližně za půl hodiny. Irena byla zelená jako sedma. Tentokrát očividně nešlo o pudrování nosu. Jak usedla ke stolu, položila si hlavu na lokty a vytuhla. Fakt by mě zajímalo, co to pila za dryák. Když jsem udeřil na Radku, celá ubrečená otevřela kabelku a já uviděl tři malé placatky. Prázdné. Každou jinou. No panejo, jestli tohle zplácaly ve dvou, asi budou mít zítra pěknou kocovinu. Dost možná i pozítří.

„Potěš koště, to byl ale blbej nápad. Která z vás v tom má prsty?" Ani jsem se nemusel ptát. Radka určitě ne. Ta ani nevypadala moc opile.

„Sbalte si saky paky, jdeme domů!"- houknul jsem na ni autoritativně.

„Já spím dneska u Irči," zakňourala.

„No tak tím líp, aspoň nebudu muset lítat po celým Jižňáku. Kluci, nikam nechoďte, za chvíli jsem zpátky."

 

 

Nebylo to bohužel tak jednoduché, jak jsem si představoval. Gentlemani ve skutečnosti vůbec nemají na růžích ustláno. Irena nebydlela zas tak daleko od podniku, ovšem mrtvá váha se dost pronese. Radka se mi sice snažila pomáhat, ale dost kontraproduktivně. Spíš překážela. Vypadalo to, že jsem zase jednou přecenil své schopnosti.

 

Do klubu jsem se vrátil vyřízený jako žádost, nakopnutá úplatkem. U našeho stolu seděli kromě mých zasmušilých kamarádů ještě dva cizí maníci s dámským doprovodem.

 

„Nikdo vám neřekl, že je tady obsazeno? Tak šup šup!"- použil jsem gesto, jakým se odhání obtížný hmyz. Jeden z těch dvou se líně zvedl. Měl tak dva metry a bicepsy jako Shawn Ray. Předtím jsem si toho v tom přítmí nevšiml. Pokrotl jsem.

„Klídek, kámo. Já to tak nemyslel. Samozřejmě, že tady můžete zůstat. Vejdem se sem všichni, ne?"

„To těžko. Koukej vypadnout, než ti pocuchám fasádu, frajere!"

Nekecal. To bylo vidět na fascinující hře jeho obličejového svalstva. Ten druhý kulturista se uculoval jako pako. Ztěžka jsem polkl. Riči a Dalibor už si balili věci.

 

„Teda, to je dneska zase den," vydechl jsem zdrchaně, jakmile bylo nebezpečí zažehnáno. Náš nový azyl ve výčepu zatím nevykazoval žádné známky další pohromy. Aspoň se tady dalo skoro normálně mluvit. Muzika z vedlejší místnosti sem doléhala pouze tlumeně.

„Proč jste je tam pouštěli?"

„Neptali se nás." Jasně... Jak jinak?

„ Kluci, já vám něco řeknu. Jste jak malí."

„Lepší bejt jak malí, než mít vyražený zuby." Na tom možná něco bylo. Pomalu jsem se uklidňoval. Snad dotáhnu do konce aspoň to, proč jsem vlastně dneska tady. Poradu s klukama.

„Co holky?"- zeptal se Riči starostlivě.

„Teď už dobrý. Radka přespí u Ireny, dohlídl jsem na to. Ještě, že jsou Kadlecovi na chalupě, asi by nestačili zírat. Proč jste ji nechali tak nasávat?"

„My si ničeho nevšimli, fakticky. Musely použít nějakej fígl."

Houby fígl, cmrndnout pod stolem z placatky do sklenice s kolou není žádné velké umění.

„Tak jo, už to nebudeme rozebírat. Snad se z toho vyspí. Vy jste jí fakt nic neřekli? Nasadila na mě těžkej kalibr."

„Fakt ne, už to věděla, když si to sem přihasily. Co jsme mohli dělat?" Jo, už mi bylo taky jasné, že jsem kluky buzeroval neprávem. Irena musela volat k nám a provalila to matka. Jen mě o tom zapomněla informovat. Teď už je to stejně fuk. Rozlučka se nekonala a konat nebude.

 

„Hele, kluci, já to tak nemyslel. Byl jsem trošku rozhozenej z tý změny plánů. Je toho na mě moc."

„Chudáčku," Riči se ušklíbl. Vypadalo to, že už je zase v pohodě. Předtím koukal, jako by mu uletěly včely.

 

Nastínil jsem klukům nově vzniklou situaci. Že jsem se rozešel s Irenou, je ani moc nepřekvapilo. Zaskočil je ale můj geniální plán ohledně prázdnin. Chvíli trvalo, než to strávili.

„Takže si můžete vybrat. Buď se budete držet tý původní verze, nebo půjdete do rizika. Ale upozorňuju vás, že všechny velký věci vznikly víceméně nečekaně. Plánování je sice dobrá věc, ale není nad spontánní zážitky. Co vy na to?"

„A nebude to blbý?" Riči se tvářil nedůvěřivě.

„Vůbec ne. Záleží na vás. Každopádně se nemusíte rozhodnout hned teď. Bábi má telefon, můžeme to dořešit klidně i během příštího týdne. Stejně budu muset prozkoumat terén."

 

Dopadlo to přesně tak, jak jsem doufal. Ještě sice neřekli poslední slovo, ale já věděl, že to klapne.

Teď už mi nic nebránilo vykročit s důvěrou vstříc světlým zítřkům.

 

 

 

***