Babiččin dům - Kapitola 16

 

 

 

 

„Copak to tady máte, mládenci?"

 

A sakra, já myslel, že doktor Vágner už dávno odešel. A on přitom stojí přímo za mými zády a kouká, na co to koukáme. To jsem tedy ty obrazy moc dlouho v tajnosti neudržel. I když jsem přes ně rychle přehodil tu tašku s urvaným uchem, bylo mi jasné, že doktor dobře ví, o co tu jde. Nebyl to žádný blbec. Koneckonců, ty obrazy vyčuhovaly ven.

 

„Ale nic, jen takové staré krámy. Na vyhození."

„Jdi ty. Kdo by chtěl vyhazovat něco tak pěkného? Dovolíte, mládeži, abych si tu u vás na chvilku sedl?"

„Ale jistě, beze všeho." Posadil se a předstíral, že si absence nadšení v mém hlase nevšiml.

„Představíš mi své přátele, studente? To je od nich hezké, že se za tebou přijeli podívat, nemám pravdu?"

 

Potřásl si s klukama pravicí, prohodil s nimi několik vět a jeho bodré chování mě posléze trochu uklidnilo. A vůbec, já ty obrazy přece neukradl. Regulérně jsem je našel. I když... polemizovat se dá o všem, že?

 

„Tak co myslíš, Martine? Prozradíš mi, cos to chtěl přede mnou schovat?"

 

Nemělo cenu dělat ramena. A taky bych byl nerad, kdyby mě doktor podezíral z nějakých nepravostí. Rozhodl jsem se mu říct pravdu. Ještě předtím jsem ale vrhl výmluvný pohled na kluky. Kupodivu pochopili celkem rychle. Zvedli se z lavice.

 

„Marty, už je dost hodin a my se ještě neutábořili. Půjdem napřed. Potom dorazíš, ne?"

„To víš, že jo. Jsme přece domluvený. Ne, abyste zatím podpálili les."

 

„My? Nikdy!"

 

Rozloučili se s doktorem, který se za nimi chvíli díval. Pak se líně obrátil ke mně, sundal si brýle a zamyšleně je leštil kapesníkem. Připravil jsem ty obrazy před něj na stůl. Třeba je teď ta správná chvíle, abych se dozvěděl zase o něco více.

 

„Jsi hodně zvídavý mladík, není-liž pravda?" Otázka to moc nebyla. Spíš konstatování. Nevěděl jsem, jestli mám na to vůbec odpovídat. Doktor ale odpověď nevyžadoval.  Nasadil vyčištěné brýle zpátky na nos a trochu se na mě usmál.

 

„Nemusíš se červenat, není na tom nic špatného. Říkal jsem to tvojí babičce hned, jak jsi přijel. Tenhle dům je plný bolestných vzpomínek a smutných osudů. Tak bohatá a významná rodina... a tolik trápení. Není divu, že tě to zajímá. Vždyť do té rodiny taky patříš."

 

Opět jsem netušil, co mám na to říct. Nemohl jsem uvěřit, že se zrovna teď možná dozvím celou pravdu. Mohlo by to být opravdu tak jednoduché? Zaskočilo mě to. Doktor se podíval na obrazy.

 

„Podívejme, myslel jsem, že už tuhle tvář nikdy neuvidím. Slečna Kateřina... Když malovala tenhle obrázek, musela být moc šťastná. Vzpomínám si na ten její úsměv. Vždycky mi jím připomínala kočku, která právě někde tajně slízala smetanu. Co myslíš ty?"

 

Opravdu to tedy byla ona. Riči měl dobrý postřeh.

 

„Asi máte pravdu. Vypadá spokojeně. Myslím, že byla výborná malířka. Fakt talent. Ale co ten nápis na druhý straně?"

 

Otočil jsem podobiznu a ukázal doktoru Vágnerovi latinský nápis. Přiblížil ho až k očím, ale bylo vidět, že mu ta miniaturní, pokroucená písmenka dělají problémy.

 

„Et lux perpetua luceat nobis," řekl jsem. Překvapeně ke mně vzhlédl.

 

„A světlo věčné ať nám svítí," pokýval nepatrně hlavou a smutně se usmál: „Ano, to se jí podobá. Měla smysl pro dramatičnost a milovala mrtvé jazyky."

 

„Vy už znáte naši rodinu dlouho, že?"

 

„Snad odjakživa. Už jsem ti povídal, že jsem převzal lékařskou péči o ni od svého tatínka. A i jako kluk jsem tu často pobýval. Za ty roky už je to skoro i moje rodina."

 

„Jaká byla moje babička zamlada? Viděl jsem v obýváku její obrázek. Taky ho malovala její sestra. Babička je na něm jako princezna."

 

„To ano, byla opravdu jako princezna. A nejen na tom obrázku. Ve skutečnosti byla ještě mnohem půvabnější. Evelína byla určitě nejkrásnější dívka v celém širém okolí. A krom toho i chytrá a dobrosrdečná. Co ta měla nápadníků..."

 

Doktor zjihl a já zauvažoval o tom, nepatřil-li čirou náhodou náhodou mezi ně. Asi jsem se tvářil dost průhledně, protože se zasmál: „Ale to víš, že se mi líbila. To bych snad ani nebyl normální, kdyby ne. Ale já byl tenkrát pouhý student medicíny s nejasnou budoucností. A i kdybych byl sebral odvahu dvořit se jí, neměl bych šanci."

 

„To nemůžete vědět, když jste to nezkusil," možná jsem byl kapku drzý, ale chtěl jsem ho přimět k vyprávění. Vypadalo to, že by z toho dneska mohlo něco být.

 

„A jak ty můžeš vědět, že jsem to nezkusil?" kontroval se zvláštním úsměvem. Byl potutelně uličnický a já si uvědomil, že i tenhle stařec býval kdysi klukem, jako jsem teď já. V tom úsměvu ho ještě kousek zbyl.

 

„Právě, že nevím vůbec nic. Každej si přede mnou hraje na tajuplnýho. Táta, babička... a teď i vy. Musíte toho o týhle rodině vědět spoustu. Nejsem dnešní. Ani malej, i když vám a babičce to asi tak přijde."

 

„To jako že jsme tak staří, že nám všichni pod čtyřicet připadají jako holátka?"

 

Výmluvně jsem mlčel.

 

„Měl jsem dojem, že ti přijeli kamarádi. Neměl bys jít raději za nimi?"

 

Aha, snaží se to elegantně utnout. Byl jsem na to připravený.

 

„Oni to beze mě chvilku přežijou."

 

Doktor si povzdychl: „A co by tě tedy konkrétně zajímalo?"

 

„Všechno," prohlásil jsem. Byla to pravda. Objevil jsem pár dvířek k minulosti, ale dovnitř mi bylo dovoleno nahlédnout jen malou klíčovou dírkou. To bylo příliš málo, než aby mě to uspokojilo a příliš mnoho na to, abych to nechal plavat.

 

Doktor se podíval na hodinky a pak na mě. Nespouštěl jsem z něho oči. Trochu si povzdychl a mně se zdálo, že se mu do toho najednou moc nechce. Tak to tedy ne. Nedám mu pokoj, dokud z něj něco nevypadne. Když chci, dokážu být pěkně otravný.

 

Zalétl pohledem k domu. Viola stále seděla na schodech, ale zdálo se, že už si nás přestala všímat.

 

„Neuvěřitelná podoba," prohodil po další chvilce mlčení doktor. „Mít to děvče zelené oči, řekl bych, že se Kateřina vrátila."

 

Pak se trochu usmál: „Povahu mají ty dvě ale naprosto odlišnou. Babiččina sestra byla živel, všude jí bylo plno. Zdaleka nebyla tak krásná, jako Evelína, ale dokázala na sebe strhnout pozornost všude, kde se objevila. Tomu se říká kouzlo osobnosti. Starý pán se s ní hodně nazlobil."

 

„Pročpak?" To jsem moc nechápal. Ale možná to bylo tou dobou. Bylo mi jasné, že tehdy měly dívky z lepších rodin život pečlivě nalajnovaný. A nějaká extravagance a svéhlavost do něho v žádném případě nepatřily. Kateřina mi začínala být sympatická.

 

„Tvůj pradědeček byl vážený a bohatý podnikatel. Patřilo mu několik významných dřevařských závodů. Jméno Leopold Vinš mělo tady v kraji nějaký zvuk. Zaměstnával spoustu lidí, kteří by jinak museli hledat štěstí za hranicemi. V té době tu byla o dobrou práci nouze. Paní Diana, tvá prababička, zemřela při komplikovaném porodu třetího potomka, když bylo Evelíně jedenáct a Kateřině devět let. Ani novorozený chlapeček nepřežil, i když můj otec dělal, co mohl. Vyskytly se komplikace, na které byla tehdejší medicína krátká.

Pan Leopold zůstal bez manželky, bez dědice, s dvěma poměrně malými dětmi. To víš, že je nevychovával sám, na to byl příliš vytížený. Možná se tomu i trochu vyhýbal. Ale jeho dcery měly ty nejlepší chůvy a i o jejich vzdělání bylo postaráno. Samozřejmě navštěvovaly církevní školy. Tvůj pradědeček byl silně věřící. K stáru snad až nezdravě. Nikdy to s ním nebylo jednoduché, ale v posledních několika letech života se z něj stal mrzutý a prchlivý podivín. Doufám, že se na mě nehněváš za ty výrazy, ale ptal ses."

 

Nezlobil jsem se na něj. Znal jsem toho starce jen namalovaného a i to mi bohatě stačilo. Pověděl jsem doktoru Vágnerovi o svých pocitech z toho obrovského pradědečkova portrétu na dveřích do věže. O tom, jak nepříjemný je mi jeho pohled, i když je to jen trocha barvy na kusu plátna. Že mě kvůli tomu dokonce trápily výčitky svědomí. Přece jen to byl můj předek.

 

„Nic si z toho nedělej, Martine, působí tak skoro na každého."

 

„A proč babička ten obraz prostě nesundá? Aspoň z toho místa, kde je na něj odevšad vidět?" Uvědomil jsem si, že se babička většinu dne zdržuje hlavně v kuchyni. Možná ji ten obraz taky deprimuje. Čekal jsem, co mi na to odpoví doktor, jelikož mě to opravdu zajímalo.

 

„Protože ho sundat nemůže. Starý pán zemřel bez mužského potomka. Jeho rod vymřel po meči. Evelína se vdala a i když měla dva syny, ti už se jmenovali jinak. Pradědeček si umínil, že když už má zmizet ze světa jméno jeho rodu, na něho samotného se zapomenout nesmí. To místo nad hlavním schodištěm si vymínil pro ten portrét ve své poslední vůli. Speciálně pro ten účel ho nechal namalovat. Babičce nezbývalo nic jiného, než jeho přání respektovat."

 

Takhle to tedy je. Tím, že jsem se to dozvěděl, pradědeček v mých očích nestoupl. Spíš naopak. Ten chlap si to naplánoval tak, aby mohl ještě ze záhrobí dohlížet a prudit. Dosti zvrhlé, řekl bych.

 

„Co znamená ten nápis na druhým obrazu?" změnil jsem téma, protože pradědečka už jsem měl pro dnešek dost. Domníval jsem se, že jsem se o něm dozvěděl vše podstatné. Byl to dost velký omyl, ale to jsem zatím netušil.

 

„Mors principium est..." dodal jsem rychle, když jsem si uvědomil doktorovy problémy s tím bleším písmem.

 

„Smrt je teprve počátek," odpověděl po mírném zaváhání. A když uviděl můj nechápavý výraz, dodal: „U Kateřiny mě něco takového příliš nepřekvapuje. Vždycky věřila v posmrtný život. Ne ovšem tak, jak by si býval přál její otec. Církevní škola byla v jejím případě spíš kontraproduktivní. Pokud byla předtím v otázce křesťanské víry laxní, po téhle zkušenosti ochladla úplně. Ale že smrt není definitivní, tomu věřila bez výhrad. Nechápu ovšem, proč měla potřebu psát to zrovna na tyhle dva obrazy."

 

„Ona věřila na duchy?" Můj hlas musel zněl asi trochu pobaveně.

 

„Říkala tomu návrat k původní podstatě. Zastávala názor, že teprve po smrti fyzického těla se stává člověk plně svobodným a je mu umožněno dosáhnout další a dokonalejší úrovně existence. Oproštěné od všeho, čím tělesná schránka člověka omezuje. Dokážeš si představit, jak se na tohle asi tvářil její otec. Považoval to za rouhání a pohrdání božím řádem."

 

„No teda, takže moje prateta Kateřina věřila v nadpřirozeno? To by si určitě rozuměla s mým kamarádem Richardem. Ten taky věří, že něco takovýho existuje."

 

„A ty ne?"

 

„Nevím, ještě jsem nezažil nic, co by mě definitivně přesvědčilo."

 

 Vzpomněl jsem si na Violu a svůj dojem ohledně barvy jejích očí, ale to se mi mohlo klidně jen zdát. Měsíční světlo zkresluje. Nejsem sice úplný skeptik, ale je mi jasné, že valná většina takzvaných záhad má nějaké logické vysvětlení. Teprve až je všechny vyloučím, budu ochoten připustit zařazení do kategorie „cosi mezi nebem a zemí". Ta přihrádka zatím moc obsáhlá není. Aspoň co se mě týče.

 

„Na tomhle portrétu je můj dědeček, že?"

 

Doktor se na mě opět podíval překvapeně: „Ano, ale copak ty jsi nikdy neviděl jeho podobenku?" Zdálo se, že ho to zaskočilo.

 

„Opravdu ne. Já ani nevím, jak se jmenoval, kdy umřel a vlastně vůbec nic. O mém dědečkovi nikdy nikdo nemluvil."

 

Zaregistroval jsem, že v tu chvíli doktor Vágner poněkud ochladl. Něco mi říkalo, že na dědečka jsem se asi ptát neměl. Ale jak mám, sakra, vedět, že je můj dědeček tabu?

 

„Martine, pokud o té historii nic nevíš, je to asi proto, že si tvá rodina nepřála o tom mluvit. Tím méně jsem k tomu oprávněn já, cizí člověk. Je mi líto, ale na tohle se musíš zeptat přímo babičky."

 

„Řeknete mi aspoň, jak se můj dědeček jmenoval? To snad není žádné tajemství, ne?"

 

„Filip. Tvůj dědeček se jmenoval Filip. Milerád ti o něm povím víc, ale pouze se souhlasem tvé babičky. Nerad bych, aby se na mě zlobila."

 

„Jasně. Jako bych nevěděl, jak to dopadne. Babička mi řekne, že na to ještě není připravená a já se zase nedozvím nic.             Copak jí není jasný, že když si bude hrát na tajemnou, tím víc mě to bude zajímat?"

 

Doktor jen pokrčil rameny a mně bylo jasné, že náš rozhovor právě skončil. Vůbec, ale vůbec mě neuspokojil.

 

***

 

Pan Aubrecht plel vzadu za domem květinové záhonky a babička mě ještě před mým odjezdem požádala, abych mu tam zanesl malé občerstvení. Dita mi přiběhla naproti a přátelsky na mě vrtěla ocasem. Podrbal jsem ji na hlavě a ona mi hbitě olízla ruku růžovým jazykem. Měl jsem ji rád, byl to pes pohodář.

 

Babiččin dobrovolný zahradník si právě dopřával nikotinovou pauzu na lavičce pod vzrostlým ořešákem. Z toho místa byl moc pěkný výhled do údolí, jelikož tam nebyla zeď, ale pletivový plot, místy obrostlý břečťanem.

 

Sedl jsem si na chvilku k panu Aubrechtovi a prohodil s ním pár zdvořilostních frází, aby se neřeklo. Přitom mi padly oči na pár zamřížovaných suterénních okének. Došlo mi, že tam jsou zřejmě sklepy. Jedno z těch oken bude určitě patřit i k tomu padesát let zamčenému. Hned jsem měl o něco lepší náladu. V hlavě se mi totiž zrodil záložní plán pro případ, že by se mi nepodařilo dostat se k Violinu klíči.

 

Sbalil jsem si spacák a karimatku, osedlal oře a vyrazil směr Rokelské jezero. Když jsem vyjížděl otevřenou bránou ven, něco mě přimělo ohlédnout se na dům. Viola stála na schodišti před hlavním vchodem a upřeně se za mnou dívala.

 

 

 

 

 

***