Babiččin dům - Kapitola 18

 

 

 

 

 

 

Měsíc střídavě vykukoval a zacházel za mraky, které se hnaly oblohou jako o závod. Vítr zesílil a vlasy mi vlály kolem hlavy jako šílenému vědátorovi, odtrženému od každodenní reality. I já si tak připadal. Naprosto odtrženě. Tohle mi přece docela nedávno někdo vyprávěl. Mé racionální já sice odmítalo připustit, že se před mýma očima odehrává něco tak absurdního, jako je zjevení dávno zesnulého obchodníka s dobytkem, ale tenký hlásek mé potlačované obrazotvornosti se ho statečně snažil překřičet.

 

Sám se sebou jsem sváděl tuhý boj. Přiskočit na pomoc, nebo zbaběle zdrhnout? Přiznám bez mučení, že jsem se přikláněl spíše k té druhé variantě. A už jsem ji taky skoro začínal realizovat, když těsně za mými zády někdo zašeptal: „To je ten mrtvej sedlák, viď?"

 

Zároveň jsem ucítil křečovitý stisk dvou rukou na svém předloktí. Nemusel jsem se ani dívat, kdo to je. Ričiho nejspíš probudil přemírou vypitého piva způsobený přetlak v útrobách. Doufal jsem, že si stihl ulevit, než mě našel, protože pokud ne, určitě se právě počůral strachy.

 

„Co já vím, kdo to je? Zrovna jsem se chtěl jít podívat," hrál jsem si na hrdinu a statečně vykročil po cestě k té postavě. Ta už se mezitím za nervy drásajícího chroptění vydrápala až na cestu a teď tam nehybně ležela a vysíleně sípala. Kudla trčela kolmo k nebi.

 

„Pane... jste v pořádku?" zeptal jsem se dost hloupě, protože pokud to byl opravdu nějaký pán a opravdu měl v zádech zapíchnutý nůž, moc v pořádku nejspíš nebyl.

 

Už jsme byli několik kroků od něho. Riči mě pořád pevně svíral a já si dost scestně představil modřinu, která bude zítra zdobit mé předloktí. Pak ale ten muž zvedl hlavu a podíval se přímo na nás. Okamžitě jsem ucouvl a Riči se zapotácel, protože to nečekal. Podle jeho vyděšeného vyjeknutí jsem poznal, že uviděl to, co já.

 

Oblohou se sice honily mraky, ale měsíc ještě svítil a nebyla taková tma, abychom toho neviděli víc, než by nám bylo milé. Ten chlap měl ksicht jako vystřižený z nějakého Romerova filmu. Bílý, s tenkým ptačím nosem a temnými kruhy kolem zapadlých očí. Až na čupřiny řídkých vlasů po obou stranách zcela holá a lesklá lebka.

 

„Starej Brůna," zašeptal Riči a v jeho hlase nebyla ani stopa po ironii. Byla v něm čirá hysterie.

 

Paradoxně mě ta dvě slova probrala z útlumu. Začal jsem zase vnímat i dění kolem. Tiché chichotání zpoza keřů mi tentokrát neuniklo. Houby umrlec, houby duch!

 

Setřepal jsem ze sebe Ričiho a střelhbitě přiskočil k té ležící postavě. Levou rukou jsem popadl jednu z těch čupřin a zvedl tomu strašidlu hlavu. Pravačkou jsem vytáhl repelent z kapsy trenek a nastříkal milému zombíkovi poctivou dávku přímo do ksichtu. Nepředpokládal jsem, že by to tomu vtipálkovi příliš ublížilo, ale v očích to bude zaručeně pálit jak sedm hasačertů. Určitě je nastačil zavřít včas. Něco takového nemohl očekávat. To, jak zařval, by tomu nasvědčovalo.

 

„Marty! Co to děláš?" zaječel Riči a já podprahově zaregistroval, že už se k nám přidal i Dalibor.

 

„Co bych dělal? Nevidíš, že to je debilní fór nějakejch pitomců?"

 

Zatímco jsem mluvil na Ričiho, rval jsem tu domnělou mrtvolu na nohy. Tím cloumavým pohybem se uvolnila i falešná kudla, kterou měl ten podvodník připevněnou mezi lopatkami. Zuřil jsem čím dál tím víc. Původci chichotavých zvuků mezitím vylezli ze svých úkrytů. Už se nehihňali, teď pro změnu výhružně mlčeli. I s tím strašákem byli čtyři.

 

Serval jsem tomu živému mrtvému z hlavy gumovou masku starého Brůny a děkoval v duchu Ričimu za skvělý postřeh. Nebýt jeho, asi by měli ti vtipálkové dlouho o čem vyprávět. Vystřelit si z nafoukaných Pražáků je přece bžunda k popukání.

 

S tím, jak teď dostanou na budku, se ale zaručeně chlubit nebudou. Tím jsem si byl zcela jistý. Viděl jsem momentálně dost rudě, tma, netma. Pod tou maskou se totiž skrýval obličej, který mě přivedl do stavu slepé zuřivosti. Mrsknul jsem tím kusem gumy do Rokle a chytil Kotrbu za bundu pod krkem. Jeho kámoši mu přiskočili na pomoc. Jednoho  vzápětí svižně sejmul Dáda, který se už pár let věnuje jakémusi bojovému umění, jehož název si zaboha nejsem schopen zapamatovat. Díky bohu za ty dary. Druhého kopl Riči pod koleno. Jelikož nosí boty s okovanou špičkou, muselo to dost bolet.

 

„Ty si myslíš, že seš bůhvíjak chytrej, co? Před chvílí ses ale tvářil jinak. Tos byl podělanej až za ušima. Teď machruješ, co? Když máš za zadkem svoje přihřátý kamarádíčky. Na mě nemáš! Ty a ty tví chcípáci jste mrtví, Pražáku!"

 

Snažil se mi přitom podkopnout nohu, ale to jsem očekával. Pustil jsem Kotrbovu bundu a připravil si pěsti. Čekal jsem okamžitý výpad a nespletl jsem se. Před prvním úderem, nasměrovaným na mou bradu, jsem uhnul jen tak tak. Byl rychlejší, než jsem předpokládal. Sotva jsem se stačil vzpamatovat, inkasoval jsem na levou tvář, ale nebylo to moc silné, protože si to špatně vypočítal. Ta další už sedla líp. Pak už jsem se konečně taky rozhoupal. Příští ráně jsem uhnul a pro změnu mu taky jednu zasadil. Dostal pěstí, až mu poskočila hlava. V následujícím okamžiku po mně skočil a už jsme leželi oba na zemi a snažili se toho druhého eliminovat. Podle okolních zvuků jsem poznal, že mí přátelé jsou na tom podobně. Doufal jsem, že si Dáda s dvěma až třema poradí, když má tu bojovou průpravu. Určitě se bude chtít revanšovat za tu Kotrbovu urážku. Netušil jsem, jaký rváčský potenciál má Riči, ale v něj jsem moc velkou důvěru nevkládal. Byl vždycky spíš teoretik.

 

Když na nás dopadly první kapky, ani jsme si toho v zápalu boje nevšimli. Pak se zablesklo. Hrom následoval za několik okamžiků. Z nosu mi tekla krev, cítil jsem její pachuť v puse. Bylo mi jasné, že tohle bude na dlouho. Pochyboval jsem, že Kotrba ustoupí a já to rozhodně taky v úmyslu neměl. K tomuhle už se nějakou dobu schylovalo a já docela uvítal, že už se konečně pročistí vzduch a my si vymezíme svá teritoria. Ta bouřka k tomu vcelku pasovala.

 

Neměl jsem tušení, zda rvačka trvala deset minut, či hodinu. Bylo mi to jedno. Bouřka se neustále blížila a šrámů postupně přibývalo. Zaregistroval jsem, že dva z Kotrbových přátel už se neperou. Seděli opodál na zemi. Jeden si držel s bolestnou grimasou ruku a druhý měl hlavu položenou na svých kolenou. Mé oči se na moment setkaly s Daliborovými a on mě počastoval vztyčeným palcem. Pak zvedl z ležícího Ričiho třetího rváče a zahodil ho do šípků. Z keře se ozvalo bolestné „auvajs".

 

„Aleši, balíme to! Nemá to cenu!" To promluvil ten, co si doteď opíral bolavou hlavu o kolena. Začal se hrabat na nohy a potom vytáhl do stoje i toho s  rukou. Kotrba na to nereagoval. Funěl jak sentinel a snažil se položit mě na lopatky. Už jsme byli ale oba unavení. Připadal jsem si jak ve zpomaleném filmu.

 

Když se z celkem nevelké vzdálenosti ozval mužský hlas, připadalo mi to jako dejavu. Ale tentokrát to nebyl žádný falešný duch.

 

„Klucí... kde ste? Haló! Martine! Vozvěte se!"

 

Kotrba se našponoval a zdálo se mi, že skoro slyším, jak mu v hlavě šrotujou zarezlé závity. Zjevně se mu nechtělo odcházet od rozdělané práce, ale taky nestál o žádné nepříjemné vysvětlování vyhrocené situace. Uštědřil mi poslední štulec, který jsem mu obratem ruky oplatil a poté zahlaholil ke svým pocuchaným nohsledům: „Kluci, někdo jde! Padáme!" V tom kalupu mi ani nestačil zavyhrožovat dokončením mé devastace. Zmizeli ve tmě směrem na Štolmíř. Předpokládal jsem, že na ně někde za Roklí čeká auťák pestrých barev.

 

Hřmělo už přímo nad námi a nebyl to moc příjemný pocit. V přízračném světle rychle za sebou následujících blesků jsem spatřil muže, spěchajícího k nám. Byl mi velmi povědomý, ale nepoznal jsem ho hned, protože zrovna jeho bych tady nečekal ani ve snu.

Byl to pan Aubrecht v široké, tmavě zelené pláštěnce s kapucí. Na nohou měl vysoké holínky a kráčel tak svižně, že bych to do něho nikdy neřekl. Vítr už byl spíš uragán a i poměrně vzrostlé stromy se prohýbaly jako stébla trávy. Začínalo to vypadat dost ošklivě. V  burácení větru i hromů nebylo slyšet vlastního slova.

 

Pan Aubrecht musel vynaložit velkou námahu, aby k nám jeho hlas dolehl: „Kluci! Dělejte, musíme vocaď pryč. Todle je zlý. Rychle si vemte to nejnutnější a poďte. Na stan se vykašlete, dojdete si pro něj zejtra. Esli ho teda eště najdete."

 

Nečekal na odpověď, mávl na nás rukou a otočil se k nám zády. Vidět pana Aubrechta chvátat byl zážitek, který bych si ovšem vychutnal daleko víc, nebýt ještě pořád rozhozený z Kotrby a vykulený z té příšerné bouře. Mně i mým přátelům bylo jasné, že tady není diskuze na místě. Pustili jsme se za panem Aubrechtem.

Kluci naštěstí večer moc nevybalovali, popadli tedy každý svůj bágl a mohli jsme vyrazit. Já nebral nic, kromě spacáku, který jsem si přehodil přes záda, jelikož mi byla příšerná zima. Celou tu agresivní epizodu jsem totiž absolvoval v tílku a trenkách. Jen v kapse už jsem neměl ten repelent. Vzpomněl jsem si na Kotrbu a na to, jak se mu asi řídí s očima zasaženýma přípravkem proti bodavému hmyzu. Možná jsem to trochu přehnal, ale v tu chvíli jsem se opravdu neovládl. I když to byl nepřítel, doufal jsem, že mu to nějak nepoškodí zrak.

 

S hlavami sklopenými k zemi před silným větrem, cupitali jsme kolem jezera za starým Aubrechtem, který celý ten průvod vedl. Už jsme byli na hlavní pláži, kde se válely ulámané větve a další létaly kolem nás. Bylo to jako konec světa. Mezi stromy to bylo o něco lepší, ale zase tady byla tma jak v ranci. Až na ty oslnivé záblesky z otevřené oblohy. Říkal jsem si, jak asi dojdeme domů a obdivoval pana Aubrechta, že je kvůli nám ochotný absolvovat takové nepohodlí.

 

Když jsme ale dorazili na silnici, ohromeně jsem se zarazil. Tak tohle bych nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Nikdy bych neřekl, že má pan Aubrecht řidičák. Natož, že by mohl řídit tu nádhernou pradědečkovu tatrovku. Ale bylo to tak. Ta nablýskaná krasavice stála zaparkovaná u odbočky k jezeru. Dál se s ní asi pan Aubrecht bál zajet. I tak to bylo úžasné.

 

Auto mělo tentokrát střechu vytaženou. Byla z nějaké vyztužené, nepromokavé látky. Pan Aubrecht otevřel dveře a já s Daliborem vklouzli na zadní sedadla. Riči se usadil na místě vedle řidiče. Auto se rozjelo překvapivě rychle a cesta pěkně odsýpala.  I když jsme byli pomlácení, zmrzlí a promočení, byla jízda veteránem zážitek za všechny peníze.

 

„Teda kluci, to ste si nevybrali pro táboření zrovna nejlepší den," zahlaholil pan Aubrecht konverzačním tónem, jako by tahle situace byla úplně běžná. Byl to sice obyčejný zahradník, a to dost neotesaný, ale v tuhle chvíli mi svým klidem připomínal pravého aristokrata. Ještě lulku a dojem by byl dokonalý.

 

„Večer to na bouřku nevypadalo," objasnil jsem mu.

„No bodejť, to tady skoro nikdy. Přichází to ráz naráz."

„Jste moc hodnej, že jste pro nás dojel. Ani jsem netušil, že se s tím autem normálně jezdí."

„No, moc už se s ním zasejc nejezdí. Jenom v mimořádnejch situacích. Jako třeba dneska."

„Aha. Jste hodnej, že jste si na nás vzpomněl."

„Ale hochu, dyť já bych bejval celou tu činu úplně zaspal, nebejt tvojí babičky. Ta mě vyhnala z pelechu. Né, že bych to neudělal rád, ale záležet to jen na mě, asi bysme vás ráno hledali po celym lese."

 

Už jsem nic neříkal, ale pocítil jsem k babičce náhlý příval náklonnosti. Měla o nás, chudinka, starost.

 

Kluci taky nemluvili a vychutnávali si tu netradiční jízdu. Vnitřek auta byl čalouněný kůží, která vydávala zvláštní, nikoli nepříjemnou vůni. Vůni starých časů. Byl bych si přál, aby cesta trvala co nejdéle. Bohužel, toto přání zůstalo nevyslyšeno, doma jsme byli cobydup.

 

Vila byla ponořená do tmy. Zajeli jsme až do garáže a pan Aubrecht rozsvítil připravenou petrolejku. Nešla elektřina. Někde se asi stalo něco s vedením. Nebylo divu, v okolí musela popadat spousta stromů a sloupy s dráty určitě taky nevyvázly bez úhony.

 

„Moc děkujeme, pane Aubrecht. Budu vám za to pomáhat na zahradě."

 

„To nejni potřeba, mladej. Esli teda chceš s něčim pomoct, moh bys zejtra vypulírovat tadydlenctu krasavici. Je celá vod bláta. Udělal bych to sám, ale zejtra mi přijede céra a veme mě na neděli k nim do Trutnova. Stejně to vypadá, že bude lejt eště dlouho."

 

„Tak platí. To auto se bude blejskat jak psí kulky, to vám slibuju."

 

Babička už na nás čekala. Stála mezi dveřmi s petrolejkou v ruce a vyhlížela nás. Měla na sobě dlouhý elegantní župan a rozpuštěné bílé vlasy jí sahaly skoro až k pasu. Vypadala jako stará křehká víla. Pořád ještě byla moc hezká. Zamlada musela lámat mužská srdce na potkání. S úsměvem jsem na ni zamával.

 

„To mi spadl kámen ze srdce," vpustila nás dovnitř a zavřela za námi dveře: „Ta bouřka přišla tak nečekaně. Kdybych to tušila, vůbec bych vás do toho lesa nepustila."

 

Pak se obrátila k mým dvěma vyjeveným kamarádům: „Tak pojďte, mládenci, tady jsem vám našla nějaká stará pyžama. Není to sice poslední výkřik módy, ale na spaní to stačí. Určitě máte svoje věci promočené. A neostýchejte se, jako doma. Tenhle dům je velký dost, ani o sobě nebudeme vědět."

 

Uvědomil jsem si, že by bylo asi na místě kluky babičce představit.

 

„Těší mě, chlapci, ale já už přece vím, který jste který," usmívala se babička lišácky.

 

„Jak to můžeš vědět, babi?"

 

To mě zajímalo. Začínal jsem zjišťovat, že jak je tenhle barák velký, neutají se tu vůbec nic.

 

„Violka mi o tvých kamarádech vyprávěla. Ty budeš Ríša, viď?" Riči přikývl a začervenal se při pomyšlení, že stál mé sestřence za zmínku. I já se tomu divil.

 

Babička ubytovala kluky v pokoji, který sousedil s tím mým. Nebyl tak pěkně zařízený a do koupelny museli na chodbu, ale proti mokrému stanu to byl luxus. Kdo by si dnes ráno pomyslel, že to dopadne takhle?

 

Byli jsme unavení a tak jsme upustili od dalších hovorů a odebrali se na kutě. Ráno, při denním světle, si babička všimne modřin, ale to budeme řešit, až to bude nezbytně nutné. Vždyť jsme ani sami pořádně nevěděli, jak na tom jsme.

 

Venku ještě pořád zuřila bouřka, ale my už ji nevnímali. Spali jsme tak tvrdě, že by nás nejspíš nevzbudilo vůbec nic. Ani kdyby nám vila Diana spadla na hlavu.

 

 

 

 

 

***