Babiččin dům - Kapitola 21

 

 

 

 

 

 

Kluci měli zítra odjet a venku ještě pořád vytrvale pršelo. Taková smůla. Co se dá podnikat v takovém počasí?

 

Dalibor věděl. Jít na pivo. Samozřejmě k Nerudům. Za ten čas, strávený ve Svatbíně, jsem žádnou jinou hospodu nenavštívil. Vlastně tohle ani nebyla hospoda, spíš takové shromaždiště lidí, kteří se navzájem znají a mají si co říct. Něco podobného, jako bývaly dřív lavičky na návsi pod lípou.

 

Coby skoroabstinentovi mi bylo celkem jedno, kde sedím a zevluju. A u Nerudů byla většinou celkem legrace. Taky samozřejmě nezanedbatelná šance vidět Skarletu.

 

Vzpomněl jsem si na Kotrbu a jeho neslavnou recesistickou akci u jezera a docela se těšil na jeho výraz, až se setkáme. Svůj monokl jsem nosil hrdě, neboť jsem ho utržil v boji, za který nebylo třeba se stydět.

 

Plánoval jsem sice na dnešní poslední večer s klukama ten slavný parket, o kterém tak básnil Kuba, jenže jak to tak vypadalo, nejspíš se nic konat nebude. V tom počasí by těžko někdo dorazil.

 

Odpoledne už se začínalo chýlit k večeru, ale já věděl, že si paní Nerudová s otvírací dobou příliš hlavu neláme. Dokud má zákazníky, nezavře. A tohle počasí je na posezení s přáteli jako dělané. Slunečníky před obchůdkem něco vydrží.

 

Pokud jsem to dobře pochopil, naznačoval Riči cosi v tom smyslu, že by nás mohla doprovodit i jeho nová kámoška Viola, ale podařilo se mi udržet pokerový výraz. K tomu jsem se nehodlal vyjadřovat. Naštěstí pochopil, že by napjatá atmosféra nemusela prospět vzájemným vztahům a rezignovaně zmlkl. Trochu ve mně svědomí zahlodalo, ale pak jsem si řekl, že pokud to má mezi nimi k něčemu vést, přenesou se přes všechny nástrahy osudu. Tedy i přes mou maličkost.

 

Pršelo tak jemně, že jsme cestou ani moc nepromokli. Když jsme usedali ke stolu, přiběhl Kuba a celý natěšený začal vyzvídat, jak to bylo s Kotrbou. Při pohledu na naše šrámy tiše hvízdl: „No páni, to musela bejt řežba!“

 

„Normálka,“ utrousil jsem nedbale, jako bychom něco podobného praktikovali dnes a denně. Jakub měl oči navrch hlavy.

 

„Ráno jsem viděl Aleše,“ sdělil nám polohlasem, neboť starý Kotrba trůnil na svém obvyklém místě a s nepřítomným výrazem něco přežvykoval.

 

„A co?“

 

„Měl voči jak angorák. Co se mu stalo?“

 

„Pil nám krev, tak jsem na něj použil repelent,“ objasnil jsem lakonicky. Vypadalo to, že je z toho Jakub trochu konsternovaný. Pak už to Riči nevydržel a pustil se do líčení akce „Starý Brůna“. Kuba se mohl smíchy potrhat.

 

Dobrá nálada nám vydržela přesně do okamžiku, kdy k nám přes silnici přiběhla vynervovaná Skarleta a rozklepaným hlasem nám oznámila, že se ztratil malý Fanda. Chvíli jsem to zpracovával mlčky. Pak jsem se celkem hloupě zeptal: „A víš, kam utek?“

 

Hned jsem ale dodal poněkud smysluplněji: „Jak víš, že utek? Už to někdy udělal?“

„Jednou. Ale to už je dávno, byly mu tenkrát asi tři.“

„Máš tušení, kam mohl jít?“

„Nevím, nic mě nenapadá. Možná k ségře do Štolmíře. Chodí tam moc rád. Je tam klid.“ Pak ještě tiše dodala: „Nikdo tam na nikoho neřve.“

„Aha…“

 

Takže milý Fanda asi neutekl jen tak z dlouhé chvíle. Odvedl jsem Skarletu z doslechu cizích uší.

 

„Tak povídej. Co se vlastně stalo?“

 

Bylo na ní vidět, že se jí do toho moc nechce. Ale měla strach.

 

Zkusil jsem jí trochu pomoct: „Je to kvůli vašemu tátovi, viď? Bije ho?“

„Ne, to ne! Fandu nikdy neuhodil, fakt ne.“

„A koho jo? Koukni, mně už je dávno jasný, že tvůj táta není žádný neviňátko. Mně to můžeš říct.“

„Není tak špatnej… když nepije. Ale když přijde domů z Dolní hospody, nikdy nevíme, co udělá. Fandu nikdy neuhodil, to ne. Ale…“

„Tak koho teda?“ zeptal jsem se znova. Zapátral jsem v paměti a uvědomil si, že i když mají barák přes silnici, neviděl jsem nikdy paní Sadilovou. Mlčení je vlastně taky odpověď.

 

„Tak co? Tebe nebo mámu?“ Už se ve mně ale vařila krev. Co to je, sakra, za zmetka zbabělého? Měl jsem sto chutí dojít k Sadilům a vykopnout dveře.

 

„Už ho někdo hledá?“ zeptal jsem se nakonec místo toho. Kdybych vyfasoval dalšího moncla, ničemu bych tím nepomohl.

 

„Já jdu. Právě jsem se vás chtěla, kluci, zeptat…“

„Jasně, že jdeme. Kdy že to odešel?“

„Nevím přesně, ale asi tak před půlhodinou. Jo, asi tak, protože v Dolní dneska zavírají brzo. Mají tam nějakou soukromou akci.“

 

Vyčetl jsem mezi řádky, že se fotřík vrátil v podroušeném stavu a začal si dokazovat nejspíš na své manželce, jaký je chlapák. Jestli se na to ten klučina musel dívat, moc jsem se nedivil, že vzal roha. Znechuceně jsem si odplivl. Skarleta koukala do země. Brečela a nechtěla, abych to viděl.

 

„Tak jdem. Jestli myslíš, že bude u ségry, vem si kolo a jeď po silnici. Třeba na něj narazíš. Já to vezmu kolem Rokle, kdyby ho náhodou napadlo jít tamtudy. A neboj,“ dodal jsem. „Najdeme ho.“

 

„Máma volala panu Bálkovi, pamatuješ si ho, ne? Ale on jí řekl, že je to teprve chvilka. Že se mohl jen někam schovat, ať nepanikaříme. Povídal, že je moc brzy to hlásit. Ale až dorazí ze služby, prý se zastaví. Marty, já se bojím!“

 

„Třeba to tak fakt je. Kryšpín má pravdu. Nesmíš hned malovat čerta na zeď.“ Vzal jsem do dlaní její nešťastný obličej a políbil ji na rty: „Neboj se, Fanda je správnej týpek. Ten se neztratí. Tak běž, my taky vyrazíme.“

 

Skarleta odešla a já klukům v rychlosti nastínil situaci. Dohodli jsme se, že zatímco já sjedu na Rudém ďáblu k Rokli, kluci zatím projdou Svatbín a poptají se, jestli někdo Fandu nezahlédl. Kuba musel zůstat v krámě, ale aspoň nás na rozloučenou poplival.

 

U Rokle to ještě pořád vypadalo jako po zemětřesení. Na cestě se válely kusy ulámaných větví a tráva těsně u této části břehu byla polehlá, jak se přes ni přelévaly vlny, rozbouřené vichřicí.

 

Nakonec jsem musel sesednout a dojít ten kus k Rokli pěšky. Ještě se nešeřilo, ale už se to připravovalo. Kdyby dneska svítilo slunce, bylo by to jiné. Ale zatažená obloha dokázala posunout stmívání o pěkných pár hodin.

 

Uvědomil jsem si, že takhle daleko jsem se ještě nikdy nedostal. Nejdál jsem se zatím ocitl mezi tím šípkovým houštím, kam hodil Dáda jednoho z Kotrbových ocásků. Za šípky byla jen úzká cestička. Po pravé straně nějaká louka, či pastvina, lemovaná polorozbořeným plotem. Jen úzký pruh a za ním hradba neproniknutelných křovin.Vlevo svah dolů. Nebezpečně blízko té pěšiny.

 

V dálce se rýsovaly střechy domů a nad nimi věž kostela. Zřejmě Štolmíř. Opravdu to nebylo daleko, ale jít tudy potmě bych nechtěl. Každou chvíli se vám mohla smeknout noha. Zvlášť teď v dešti, kdy se na cestě tvořilo díky jílovité půdě kluzké bláto.

 

Kdybych vedl kolo, asi by to byla dost krkolomná chůze. Ale já nechal svého Rudocha už za těmi šípky, jak jsem zmerčil tu úzkou cestu. Koneckonců se tudy budu i vracet a to kolo zatím nikdo neukradne. Kdo by něco takového také kradl, že?

 

Na střídačku jsem hulákal a pak zase tiše naslouchal. Začínal jsem se přiklánět k závěru, že tady František není. Kdyby ano, už by se musel dávno ozvat.

 

Nějaký tichý, ale zlověstný hlásek uvnitř mojí hlavy mi však poťouchle našeptával, že by tady Fanda být mohl. Jen se neozývá. Protože...

 

Co když spadl dolů? Jako Robert? Podle toho, co jsem slyšel, byla ta Rokle odjakživa nenažraná bestie. Mohlo by se to stát. Vystrašené dítě s uslzenýma očima na takové cestě snadno uklouzne.

 

Tak to ne! Razantně jsem si zakázal na něco takového byť jen pomyslet. Sýčkování ještě nikomu nepomohlo. Fanda je určitě v bezpečí u své velké sestry a Skarleta mi každou chvíli přijede naproti, aby mi to oznámila.

 

Rokle byla větší, než jsem čekal. Její dno vypadalo měkce, protože tam rostlo hodně zeleně, ale já věděl, že je daleko nebezpečnější, než vypadá. Všude totiž byly skály a balvany. Některé s ostrými hranami a špičatými hroty.

 

„Fando! Jsi tady? Ozvi se! To jsem já, Marty!“

 

Opět jsem naslouchal. Na okamžik jakoby všechno utichlo. Skoro jsem slyšel vlastní srdce. Po chvíli jsem vydechl a znovu vykročil. A přesně v ten okamžik jsem něco zaslechl. Nebo se mi to možná zdálo. Ale bylo to aspoň něco.

 

„Fando! Kde jsi? Zakřič ještě! Prosím!“

 

Teď už jsem si byl jistý, že se mi to nezdálo. Skutečně jsem uslyšel dětské zakňourání. A potom další, o něco silnější. Když jsem se pak naklonil nad to místo, mezi vší tou zelení mě praštila do očí žlutá skvrna. Byl tam. Uvízl na nepříliš širokém výstupku se skalnatým povrchem a pod ním byla taková díra, že se mi z ní i tady na cestě zamotala hlava. Jestli tam spadne…

 

Fanda měl na sobě žluté tričko, které už zdaleka nebylo tak zářivé, jako dřív. Obličej, který zvedal ke mně nahoru, byl špinavý rozmazanými slzami.

 

„Fando! Není ti nic?“

 

„Bolí mě noha,“ vzlyknul a já na ni zkusil zaostřit. Možná to byl jen dojem, ale skutečně to vypadalo, že jeho chodidlo svírá s holení nějaký dost podivný úhel.

 

„Vlezu tam pro tebe! Hlavně se nehejbej, jasný?“

 

„Jasný,“ bylo na něm vidět, jak se snaží nebrečet. Nebo už byl tak vybrečený, že to ani víc nešlo. Zalykavé lapání po dechu, které mu v pravidelných intervalech otřásalo tělíčkem, by tomu nasvědčovalo. Teď jsem se mohl jenom modlit, abychom na dně Rokle neskončili oba. Nic lepšího mě ale nenapadlo. Že bych se sebral a utíkal takovou dálku pro pomoc, nepřicházelo v úvahu. Už bych ho tady nemusel najít. Pořád jsem spoléhal na Skarletu. Musí přece každou chvíli dorazit, po silnici je ve Štolmíři cobydup a když nenajde brášku u sestry, bude chtít zkontrolovat Rokli. Alespoň jsem v to doufal.

 

Nečekaně mi prolétla mozkem myšlenka na jiného kluka. Už sice o dost staršího, ale vystrašeného určitě stejně. Můj táta pro něj vlezl. A vytáhl ho ven.

 

Já to s Fandou taky dokážu. Nedopadne jako můj strejda. Osud nemůže být tak nespravedlivý.

 

Snažil jsem se lhát si do kapsy, to na tom bylo to nejhorší. Osudu bylo totálně šumafuk, koho sejme.

 

Nikdy bych neřekl, jaké myšlenky se mohou líhnout v hlavě v podobně vypjatých chvílích. Snažil jsem se nekoukat pod sebe, nemyslet na nejhorší a soustředit se na každý pohyb. Svah byl porostlý travou, na které se moje tenisky pekelně klouzaly. Byly tu sice i keříky, ale větvičky měly tenké. Bál jsem se jich pořádně chytit. Byl jsem tedy vděčný aspoň za ty vyčnívající kameny, ty mi poskytovaly o něco pevnější oporu. Na zpáteční cestu, ještě k tomu se zraněným Fandou, jsem si zakázal myslet. To budu řešit, až to bude nezbytně nutné.

 

Poslední úsek jsem sjel po zadku. V tu chvíli jsem situaci nás obou neviděl v těch nejrůžovějších barvách. Už jsem se připravoval na to, že Fandu smetu jako velká voda. Naštěstí se mi to na poslední chvíli podařilo ustát. Jen jsem přitom urval kus toho výstupku. No bezva, už předtím tady nebylo k hnutí. Fanda se držel jako klíště jakýchsi tlustých kořenů, které se nejspíš táhly od několik metrů vzdálené borovice vpravo od nás. Ještě že tak.

 

Pohlédl jsem vzhůru. V tu ránu se mi sevřely útroby. Tohle v životě nedám. Natož s Fandou na zádech. Co jsem si myslel? Že jsem Superman?

 

„Marty, já chci jít domů.“

„Já vím, Fando. Já taky. Ale nejdřív se odsud musíme dostat nahoru.“

„A jak?“

To byla dobrá otázka. S odpovědí to bylo horší.  Kdybych byl sám, neváhal bych. Ale teď mě zadržovalo něco, co jsem doposud příliš neřešil. Zodpovědnost. Teď jsem za toho kluka zodpovědný a musím si pořádně rozmyslet, co udělám.

 

Nevzešlo z toho nic moudrého. Naopak. Došlo mi, jakou kolosální blbost jsem udělal. Měl jsem fakticky radši dojít pro pomoc a nemachrovat tady sám. Jenže už bylo pozdě sypat si popel na hlavu.

 

„Fando…,“ začal jsem opatrně. Upřel na mě kukadla a mě z toho pohledu moc dobře nebylo. Věřil mi. Ten prcek na mě spoléhal a já to podělal na kvadrát.

 

„Fando, budeme tady muset spolu chvilku počkat. Skarleta brzy přijede a potom zavolá někoho s provazem.“

„A proč nevylezeme?“- zeptal se zklamaně.

„Protože se to moc klouže a spadli bysme dolů.“

 

To byla svatá pravda. Nemělo smysl mu lhát. Ani ten Superman nedokáže nemožné.

 

„Tak jo. A bude to brzo?“

„To víš, že jo.“

„Za pět minut?“

„To nevím, ale asi spíš za deset.“

„Bolí mě moc noha,“ vzpomněl si.

 

„Ukaž,“ zkusil jsem mu ji opatrně prohmatat. I když kňoural bolestí, nezdálo se mi, že by byla zlomená. I když já tomu houby rozumněl.

 

„Chlap přece něco vydrží, ne? Až vylezeme ven, půjdeš k panu doktorovi a on se ti na to koukne. Možná dostaneš sádru.“

 

To ho zaujalo: „Takovou, jakou měl Vojta? To bys mi na ni moh namalovat tank.“

 

„Proč zrovna tank? Umím slona. To je skoro to samý. Ale možná to na sádru nebude. To by bylo lepší, protože se sádrou bys nemohl hrát fotbal.“

„Stejně ho neumím.“

„No tak vidíš, nejvyšší čas s tím začít.“

 

Pak jsme jen tak seděli a Fandovi se dokonce začaly zavírat oči. Držel jsem ho, aby se neskoulel dolů.

 

Asi jsem musel být taky v nějakém částečném útlumu, protože jsem ty zvuky shora v první chvíli vůbec nevnímal. Až když se ozvalo tlumené zaklení, zbystřil jsem. Fakt se mi to nezdálo. Někdo si to štrádoval po cestě nad námi.

 

„Pomóóóc!“ zařval jsem možná zbytečně hlasitě, protože nás od toho člověka mohly dělit maximálně tři metry. Bomba by byla, kdyby se lekl, uklouzl a posílil naše řady. To jsem si ale uvědomil dost pozdě. Naštěstí se to nestalo a ten dotyčný to ustál. Už jsem viděl obrys jeho hlavy, jak se naklonil nad sráz.

 

„Pražáku, to seš ty?“

 

A sakra! To byl ten poslední člověk, po kterém bych v téhle situaci toužil. Při našem posledním setkání jsem ho málem připravil o zrak. Teď jsem byl v Rokli já, ale v mém případě to nebyla žádná habaďůra.

 

„Jo, to jsem já. Můžeš bejt spokojenej.“

„Nežvaň kraviny! Máš tam Fandu?“

„Jo, je tady se mnou.“

„Tys tam pro něj vlez?“

 

Možná se mi to zdálo, ale dneska jako by z jeho hlasu vymizela ta vidlácká nabubřelost, která mi tak pila krev. Tak jestli to má znamenat klid zbraní, já jsem pro. Aspoň pro dnešek určitě.

 

„Jo. A byla to pěkná blbost. S Fandou se ven nevyhrabu. Je moc mokro.“

„To je jasný. To je dost vo hubu i za sucha. Co malej?“

„Má něco s nohou, ale snad nic vážnýho.“

 

Pořád jsem se nemohl vzpamatovat z toho, že se tady my dva takhle vybavujeme.

 

„Mám tady auťák. Ještě chvíli vydržte, skočím pro lano.“

Nečekal na odpověď a zmizel.

 

Fanda se mě držel kolem krku a oči mu padaly únavou. Ani jsem nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdyby tady usnul, než bych ho stačil najít. Nezvedl hlavu, ani když se ozval Skarletin hlas.

 

Ozval jsem se jí a pro tu chvíli mi ani nevadilo, že pro tentokrát nebudu za hrdinu já, ale můj sok.

 

Jedna prohraná bitva přece vůbec nic neznamená. Snažil jsem se tomu věřit.

 

 

 

 

***