My z domu na půli cesty - 1

My z domu na půli cesty jsme takový pustý ostrovy v moři. Když je potřeba může si na nás mládež vylézt a zachytit se na nějaký čas. Přebývat tu a zkusit něco v životě udělat jinak. Jsme tu dvě pracovnice. Já nastoupila teprve v březnu. Rychle mi to tady přirostlo k srdci. Už teď asi vím, že to byla a stále je jedna z mých nejlepší prací. Pro peníze se to moc asi dělat nedá, ale cejtíte to jinde. To mi sociální pracovníci tak máme. Někdy nám to strašně škodí. Udržet mantinely a hranice v týhle branži je dost těžký. Klienti to na Vás zkoušej a zkoušet budou dál. Vymýšlí spousty blbostí, takže si někdy hrajete na detektiva. Zrovna teď. Zase se tu začalo ztrácet jídlo. Je to tu opravdu jako na pustém ostrově. Jídla je málo a často tu lidi nemají co jíst. Já jako pracovník si někdy nesu čerstvou kávu a koláček a k obědu mám plnohodnotný oběd a oni ne. Proč oni ne. Nejhorší je, že jim nic dávat nemůžete a nemůžete se s nimi o nic takového dělit. Hlavně tady. Je to prostě nevýchovný. Tady každý dostane svou sociální dávku. Ta dávka není nikterak nedostačující. Spíše tady neumí hospodařit. Jenže kdo to dneska umí, když i náš stát je v takovém schodku. Každej tady má nějakej příběh. Většinou jsou ty příběhy hodně smutný. Dneska Vám potřebuju říct o Silvě. Silva je romská dívka, kterou vychovávali bílí pěstouni. Silva je vychovaná, i když občas pokřikuje a je držkatá je prostě rovná. Když o něco jde, vždycky se snaží to nějak vyřešit a nedělá zbytečné problémy. Minulý týden získala práci. Jen ji získala, začal se komplikovat její zdravotní stav. Včera bylo všechno ještě v pořádku a dneska leží na jednotce intenzivní péče. Tady v tý práci nikdy nevíte, co ten další den přinese. To se mi líbí, ale někdy mě to i děsí. Moc to s nimi všechno prožívám. Včera, když jsem odcházela z nemocnice, hodinu po své pracovní době mě píchlo u srdce. Silva zůstala sama na nemocničním pokoji a já na ní viděla, že jí je zle. Ne ani tak od nemoci ale ze samoty. Tady na domečku navazují všichni velmi křehká přátelství. Jsou jako mýdlové bubliny. Vzniknou rychle, chvíli urazí kus cesty a pak prasknou a rozletí se na miliony molekul někam daleko a za pár dní už nikdo ani neví, že existovali. Je to smutné. Nyní prožívám s nimi všechno nějak více než předtím. Dřív jsem nechávala všechno tak nějak za dveřmi kanceláře. Čím to bylo? Žila jsem svůj soukromí život. Měla jsem Jirku. Krásného, sympatického avšak bohužel ve 40 dost nevyrovnaného chlapa. Byl mezi námi 20let věkový rozdíl a vypadalo to jako pohádka. Pravda měla skončit jinak, ale nestalo se tak. V průběhu Vám o tom ještě budu vyprávět. Zkrátka teď jsem nějak na soukromí život mrtvá. Možná tenhle román mě probudí k životu. Často se ze všeho potřebuji vypsat. Vám já to můžu říct. Papír prostě snese všechno. Asi mám hlad. Hned si vzpomenu na Silvu. Když jsem byla za ní v nemocnici, hrozně žadonila, že má hlad. Slíbila jsem jí, že až se vrátí, tak si objednáme sýrovou pizzu na půl. Když jsem odcházela, řekla mi. ,,To je stejně divný, že mi musíte vykat.“ Trošku mě to zahřálo. Malinko se ve mně zatetelil pocit štěstí, že pro ni nejsem jen sociální pracovník. Avšak slíbila jsem jí, že až jí bude 26 a opustí definitivně naší službu, může přijít a budeme si tykat. Sama mi vyprávěla o svém příteli, kterého milovala, a který odjel do Kanady za prací. Další vztah co prasknul jako mýdlová bublina a zanechal mastnou stopu na jejím srdci. A co to moje srdce. Přestane někdy ta velká zrada bolet? Dokážu ještě někdy milovat někoho tak jako jsem milovala Jirku? Nenávidím stav, kdy mám miliony otázek a žádnou odpověď. Proč mi to udělal? Proč si našel jinou? Co bylo špatně? Kde jsem udělala chybu? Jasně, že intuice mi podsouvá nějaké odpovědi, které jsou možná správné, ale já je nechci slyšet. To je Vám divnej stav. Nemůžete takříkajíc vydržet sami se sebou. Mým dalším klientem je, no říkejme mu třeba Marek. Kluk žijící dobu v Brně na ulici nebo ve stanu u vody a vrcholem hitparády bylo bydlení na ubytovně, odkud si donesl i svrab. Dneska už je v pohodě. No po pravdě neumím si představit, jak se jeho život bude odvíjet dál. Někdy mi přijde, že ty lidi tady už dávno ztratili iluze o životě. A to jim je 20. Žijou ze dne na den. Z minuty na minutu. Nekoukaj se dopředu. Někdy by asi moc chtěli, ale nějak tam nic nevidí a nevěří sami v sebe. Pojďme se vrátit k Markovi. Dneska jsem přišla na to, že má dokonce pozemek. Marek už má exekuce i na ten pozemek ale je to dobrá zpráva. Sníží se mu dluh, když se pozemek prodá. Jednání se všemi úřady, bankami a institucemi je tu trochu potíž. Kolikrát když k nám přijdou, nemají doklady nebo lejstra od ničeho. Všechno zůstalo kdesi neznámo kde. To mi připomíná jeden výstup. Zrovna s Markem jsem šla do nemocnice. Při rvačce někde v Brně na ulici si zlomil čelist. Kvůli tomu jsme taky byli u soudu ale to je zase jinej dílek tohodle velkýho puzzle. No a potřeboval vyndat dráty z čelisti. Lékař nám řekl, že si budeme muset zjistit, jakou metodou mu byla čelist zadrátovaná a sešroubovaná, aby na to měl nářadí, aby mu to mohli vyndat. Přátelé shánět po telefonu takovou informaci byla sebevražda. Marek si za boha nemohl vzpomenout přesně na nemocnici, ve které mu to dělali a ani kdo mu to dělal. Na konec jsme se dopátrali, ale nikde nám nic neřekli, a ještě ze mě udělali blbce. Takovou informaci nám do telefonu nikdo neřekne. Paní v nemocnici nešlo za boha vysvětlit, že Marek lékařskou zprávu nemá, k obvodnímu lékaři se nedostane, nemá od ničeho žádné papíry, na policii do cizího města se nedostane, protože nemá peníze atd. Někdy mi prostě přijde, že na Vás koukají jako na zločince co stojí na jejich straně. Oni do teď nic neřešili a teď se musíme všichni podělat? Tak takovýmhle pohledem na nás koukají všude. Sakra došlo někdy někomu, že teď je ta šance ukázat těm lidem, že všechno se dá řešit a teď že je ta příležitost ukázat jim, že ten svět není zas tak zlej? Šla jsem s Markem do banky a tam to bylo to samé. Do dnes si vybavuju úzké rty, pracovnice banky, jak pohrdavě usykla výši dluhu z roku 2012, a převekslovala nás na vymahačský oddělení. Časem si zvyknete, že si Vás všude házejí jako horkej brambor. Důležitý je nevzdat to. Pořád kontroluju mobil, jestli mi náhodou Jirka nenapíše nebo nezavolá. Je těžký smířit se s tím, že všechno skončilo. Byl to první chlap, se kterým jsem bydlela a stejně jako na domečku tady, i u něj doma jsme se pokoušeli imitovat normální domácnost. Některý paradoxy života jsou prostě kouzelný. Kouknu na terasu a jakoby pán bůh chtěl týhle knížce požehnat. Venku svítí sluníčko ale na terasu kanceláře dopadají velké kapky deště.